Značkař Jindřich Motl s legendární bedničkou na barvy, se kterou se začínal v roce 1990. | foto: Petr Broulík, 5plus2.cz

Značkař přezdívaný Generál: Každá turistická trasa je něčím zajímavá

  • 4
Jsou lidé, kteří díky turistickým značkám poznávají krásy českých měst a přírody. A jsou lidé, kteří značky udržují a malují. Mezi ně patří osmdesátiletý Jindřich Motl, který až do loňského roku pravidelně procházel turistické trasy na Orlickoústecku. Věnoval jim několik „vědeckých“ prací a dnes školí své následovníky.

Členové klubu turistů mu přezdívají Generál, protože je bývalý voják z povolání, sloužil v různých místech republiky, například v Žamberku. V pětačtyřiceti letech pracoval na vojenské správě v Ústí nad Orlicí a od 80. let se rád vydával na turistické pochody. Tam ho zaujalo značení.

A jednou, někdy v roce 1990 už jako armádní vysloužilec, oslovil turisty, že by rád dělal značkaře.

„Dostal jsem hned na začátku bedýnku s barvami a štětci, poslali mne známou trasou do Skuhrova a řekli: ‚Dělej.‘,“ vzpomíná bývalý velitel, který dobře rozumí rozkazům a povelům. Starou bedýnku, s níž prošel tisíce kilometrů značení, má doma dodnes.

K přírodě měl velmi blízko už od dětství. „Vyrostl jsem na samotě tady u Hnátnice, ze třech stran jsme měli les. Vede tam dnes žlutá značka a je tam známá bledulová louka. Z dětství si pamatuji, jak kolem nás chodili výletníci, kterým jsme říkali měšťáci, pěšky až na Žampach. Byl to celodenní nedělní výlet, u nás se stavovali napít vody ze studny,“ vzpomíná muž, který v mládí se čtyřmi kamarády z Hnátnice sjezdil na pionýrech celou Sázavu od Havlíčkova Brodu až k Davli.

„Jezdili jsme na výpravy na kolech, stanovali na Potštejně. Jako kluci jsme běhali po lesích, lezli na skály, sbírali houby, stavěli bunkry. Když si vzpomenu, jak jsme tehdy byli odvážní! Byla to taková moje parta. Já jsem tomu velel,“ rozesměje se.

Základem je červená, želená, modrá a žlutá barva

Turistické trasy v Česku mají značení červené, zelené, modré a žluté barvy. Červené trasy jsou dálkové, například červená Jiráskova stezka vede z Náchoda až na Moravu. Na spoustě míst jsou rozcestníky, některé značky jsou ve formě nálepek či z plechu. Ty se ale nesmí přibíjet na stromy. 

„To je prohřešek proti přírodě. Je také nesmyslné malovat značku na vrata, která se otvírají a nemusí na nich být značení vždy vidět. Nebo nejde namalovat značku na skládku dříví, kterou někdo jednou odveze,“ říká muž, který v značkařské odbornosti různých účelů a podob získal nejvyšší „vzdělání“. Doma má desítku skript, které o značení napsal.

Značky by měly turistu spolehlivě navádět, neměl by je hledat či, nedej bože, na turistické trase zabloudit. „I na přehledném místě, třeba na dlouhé cestě přes pole, by měly značky být od sebe nejdále 250 metrů,“ říká Jindřich Motl a dodává, že na Orlickoústecku je dnes turistických tras asi tisíc kilometrů.

„Jednou za tři roky se všechny trasy musí projít a značení na nich obnovit, případně místo se značením očistit či prořezat, pokud jsou značky zarostlé. Nebo třeba dočasně vyznačit okliku, když místo se značkou znepřístupní polom. My v Ústí a taky naši kolegové v Sopotnici, revidujeme trasy každý rok,“ dodává Jindřich Motl.

„Nás značkařů v Ústí nad Orlicí je deset až dvanáct, někteří chlapi si z toho dělají společnou túru. Vezmou s sebou vozíček s pivem a berou to spíše jako zábavu,“ říká značkař.

Každá turistická trasa je zajímavá

Jindřich Motl po odchodu do civilu působil řadu let i jako učitel na základní škole. Tam dokonce nastolil hned dva týdny po příchodu až vojenský režim. 

Turistické spolky

● Vznikaly v polovině 19. století v Rakousku, Německu a Švýcarsku. Velký boom turistiky způsobil rozvoj železnic. Na dnešním českém území vznikl první německý spolek v roce 1861 v Karlových Varech a první český Pohorská jednota Radhošť vznikl ve Frenštátu pod Radhoštěm.

● V Ústí nad Orlicí vznikl v roce 1886 Okrašlovací spolek. V roce 1918 se ve městě ustavil Klub českých turistů, letos v březnu vstoupil do Síně slávy české turistiky. Paradoxně v den založení 17. dubna 1918 vyhořela první rozhledna na Andrlově Chlumu.

● Na Orlickoústecku má klub dvě stě stálých členů. První červenou turistickou trasu členové vyznačili v roce 1919, vedla z Ústí nad Orlicí do Řehořova dolu a dále na Andrlův Chlum, Vlčí důl a zpět do Ústí nad Orlicí.

● V roce 1940 začala na Andrlově Chlumu sloužit turistická chata a útulna, avšak v roce 1943 ji zabrala německá Hitlerjugend. Po válce se vrátila turistům, ale v roce 1948 ji komunistický režim znárodnil. Od prvního ledna 1992 patří opět turistům. V roce 1941 vznikla jako triangulační bod druhá rozhledna, kterou v roce 1996 nahradila současná Stříbrná krasavice.

„Byl tam jeden žák osmé třídy, hodně odmlouval a byl neuvěřitelně drzý. Když mi poněkolikáté odsekl a dělal obličeje, tak jsem ho propleskl. Druhý den hned ráno jsem se byl ředitelce školy přiznat, co jsem provedl. A ona mi řekla, že toho průšviháře už propleskl každý z učitelského sboru. A v té třídě byl od té doby klid,“ vzpomíná.

V klubu pak měl na starosti několik tras, třeba tu z Ústí kolem nemocnice přes Knapovec a Houžovec do Skuhrova, další z Dlouhé Třebové do Skuhrova nebo ze Skuhrova na poutní místo k Horákově kapli u Dolní Dobrouče, na Lanšperk a zpět do Ústí. 

„Zajímavá trasa je z Hrádku do Řetové, tam jsou dvě studánky, s kolegou jsme tam jednou hledali stopy někdejšího hrádku Katrštejn. Jsou o něm pověsti, ale nikdo moc neví, kde stál. Nakonec jsme to místo hrádečku našli, zůstaly tam valy,“ popisuje Motl, který sice nedávno ze zdravotních důvodů činnost značkaře ukončil, ale jednou týdně výlet po některé ze značek absolvuje.

Sám žádnou turistickou trasu nevyzdvihuje: „Každá je něčím zajímavá, každá vás přivede k nějakému pěknému nebo pozoruhodnému místu. Líbí se mi třeba trasa kolem Kutné Hory, tam jsou v údolí Vrchlice staré mlýny. Ale je fůra krásných tras, na Orlickoústecku se mi líbí trasy na chatu Hvězda.“

Má spoustu značkařských historek. „Například v Knapovci vyhořel barák, kde byla značka namalovaná na okapu. A lidé ten okap nechali i při likvidaci trosek dva roky stát. Než postavili novou chalupu, aby značka poutníkům nezmizela. Těm lidem jsem vysekl poklonu,“ vypráví Jindřich Motl. 

Na počátku 90. let se setkal i s lidmi, kteří po restituci majetku odmítali, aby po jejich půdě turisté chodili: „Třeba v Říčkách se chodilo přes les do Klopot, je to známé místo. Tam jsme museli udělat obchvat a vést značku jinudy.“