Poprvé začal Pernica s plechovkou barvy a štětcem vyrážet na cesty v roce 1947, když jako skaut pomáhal Klubu československých turistů. V nástupnickém Klubu českých turistů (KČT) působí jako šéf krajské komise značení dodnes, i když na trasy kvůli nemocným nohám již nevyráží, stará se o evidenci a administrativu.
A to v polovině ledna oslaví už 90. narozeniny. Spolu s ním bude slavit i celé československé značení, jež má letos 130. výročí. KČT si to připomene i na veletrzích Go a Regiontour, které se konají na výstavišti příští týden.
Značil jste pomalu 70 let. Zabloudil jste někdy?
Že bych se vyloženě ztratil, to ne. Ale občas jsem bloudil. To bylo v době hlubokého socialismu 50. let, kdy mapy byly tajné. Podrobné vojenské pětasedmdesátky (1 : 75 000, tedy jeden centimetr odpovídá 750 metrům – pozn. red.), po kterých původně klub turistů trasy vedl, byly zakázané. Nakonec dostalo Kartografické nakladatelství povolení vydávat mapy malované, ale ty byly k ničemu. Místo klasických topografických značek a vrstevnic tam byly obrázky, takže to spíš připomínalo omalovánky. Pak se objevily mapy 1 : 100 000, kdy jeden centimetr odpovídal jednomu kilometru, a ještě musely být o pět procent deformované, aby se nedaly využít k vojenským účelům. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsme dostali povolení používat vojenské mapy 1 : 50 000 a postupně až 1 : 10 000, po kterých jsme toužili. I tak ale byly přísně hlídané, evidované a za ztrátu hrozil málem kriminál. My jsme pak při přenášení zákresů museli ověřovat, jestli jsou trasy z mapy většího měřítka do podrobnější zakreslené správně. Často jsem nevěděl, po které cestě vlastně značka vede, a musel ji hledat. Takže v tomto smyslu jsem občas bloudil.
Kolegyně našla loni české značky ve výšce 3 500 metrů nad mořem na Kavkaze. Je to tak, že Česko patří mezi značkářské velmoci?
Po světě ano. Máme v osmi zemích české značení, například v Brazílii jsme vyznačili několik tras kolem města Bataypora, které založil Baťa. V západní Evropě je větší tradice ve značkování, takže je těžké se tam prosadit, ale na východ nebo v Jižní Americe, tam bychom naše typické značky našli.
A čím to, že je o ně zájem?
Jsou nesporně nejlepší z hlediska vlastního značení i udržování. Obnovujeme je jednou za tři roky a nejvíce značek je na stromech. Pokud je to nějaký štíhlejší kmen, tak časem zesílí a značka se roztáhne na obdélník. Takže značkař jen přijde, obnoví všechny tři pásy a zastírací barvou umaže obě strany a zase jsme na povinném čtverci. Na západě se používají více značky tvarové, šipky, trojúhelníky a podobně. Ty se zdeformují a musí se celé přemazat a nakreslit znovu.
A to se značí opravdu od samotného vzniku Klubu českých turistů?
Ano, už rok po zahájení činnosti vznikly první značené trasy. První vedla podél Vltavy ze Štěchovic kolem bývalých Svatojánských proudů. I když z velké části skončila pod hladinou přehrady, část zbyla. Značky tehdy byly skoro dvojnásobné a pruhy nebyly stejné. Barvený uprostřed byl nejširší, bílé pruhy kolem byly poloviční. Teď jsou všechny tři stejně široké, a to tři centimetry a s mezerou pět milimetrů mezi nimi má celá značka rozměr 10 krát 10 centimetrů.
A jak to trefíte?
Máme na to šablony, ale zkušení značkaři jsou schopní je namalovat od oka.
Celorepublikově tedy byla první značená trasa u Vltavy. A na jižní Moravě?
O tom neexistují žádné podklady. A nepamatuji se ani, která byla první ta moje. Značíme pokaždé jiný úsek. Je to i kvůli kontrole, protože kdyby pořád někdo chodil po stejné trase a udělal nějakou chybu, bude ji kopírovat dál a dál. Ale protože byl Klub českých turistů organizovaný po župách podobně jako Sokol a já začínal v brněnské župě, muselo to být někde kolem Brna nebo v Moravském krasu.
Změnilo se za ty desítky let něco v systému a technologii značkování? Mám pocit, že je to pořád stejné, dostanete plechovku s barvou, štětec a vyrazíte.
Síť, kterou tvoří na jihu Moravy něco přes 3 500 kilometrů pěších stezek a 1 500 kilometrů tras cyklistických, je stabilizovaná, takže ji většinou jen obnovujeme a udržujeme. Nové trasy přibývají jen výjimečně. Vlastní malování se nemění, ale více změn je v doprovodných aktivitách, například směrovky, objekty, na které se připevňují, ocelové rozcestníky. U značek lpíme na dodržování přesného rozměru a u tvarových značek trváme na tom, aby všichni značkaři používali šablony. Máme i speciální štětce, lepší než se běžně prodávají, a na nich máme zápich 10 centimetrů od okraje držadla. Takže vlastně štětce slouží i jako měřítko.
A co ty barvy? Jsou všude na odstín stejné?
Výrobce nám dodává speciální barvy olejové, které drží na všech objektech. Není to zrovna ekologické, ale stejně kvalitní náhrada se zatím nenašla.
130 let „tří“ proužků
|
Předpokládám, že například s Lesy České republiky máte nějakou dohodu, ale jsou i jiní vlastníci lesů a hlavně dalších objektů. Značky jsou na plotech, na budovách, na hospodářských staveních.
Za socialismu jsme se nikoho ptát nemuseli, protože všechno bylo všech. Nyní máme s Lesy nejen dlouholetou dohodu, ale jsou i našimi hlavními sponzory. To soukromí majitelé, kteří nechtějí, aby jim kolem objektů nebo pozemku chodili lidé, se objevují. Problémy nastaly po církevních restitucích, kdy hodně majetku přešlo do rukou církve a je potřeba žádat o svolení. Chystáme nějakou rámcovou dohodu, ale právníci si vymýšlejí různé komplikace, například kdo bude zodpovídat za to, když se někomu něco na značené cestě stane. Podle nás je to zbytečné. Když jde někdo na houby a zlomí si nohu, také nežádá náhradu nebo bolestné.
Stalo se někdy, že někdo zboural kůlnu, porazil strom a značku zlikvidoval?
Někdy musíme kvůli majiteli celou trasu přeložit. Stalo se to například na Tišnovsku, kde jsme u Kutin chtěli nádherným údolím potoka Halda provést trasu až k železniční zastávce Níhov. Lesy neměly námitek, takže jsme ji vyznačkovali. A najednou telefon a ozval se majitel chaty v údolí, přes jehož pozemek o šířce asi 150 metrů vedla veřejná cesta s naší značkou. A že si nepřeje, aby mu tam chodili lidé. Řekli jsme mu, že jsme mu na pozemek žádné značky nenamalovali a že jde o veřejnou cestu, po které mohou lidé chodit bez omezení. Začal vyhrožovat, že pokud všechny značky okamžitě nesmažeme, zničí nám je sám. A my na to: To je ale protizákonné a mohl byste mít oplétačky. A on opáčil: To byste mě u toho museli chytit, a já vám garantuju, že mě nechytíte. Takže jsme nakonec museli celou sedmikilometrovou trasu zamazat a přeložit ji jinam. Cesta už není tak hezká jako ta původní.
Slyšela jsem, že ideální značkař je čerstvý aktivní důchodce. Má dost času a nechce za svou práci peníze. Nemáte problémy sehnat lidi?
Budete se možná divit, ale ne. O jihomoravské značení se stará asi stovka značkařů. Přestože je to v podstatě zadarmo – značkaři dostanou uhrazeno jízdné, stravné a drobnou odměnu za celodenní práci – a v jejich volnu, můžeme si vybírat. Asi před dvěma nebo třemi lety pustil Klub českých turistů do tisku výzvu, že hledá nové značkaře. V Praze a Brně se ozvaly takové zástupy lidí, že jsme nevěděli, co s nimi. Na druhou stranu noví značkaři si někdy představují, že když se jim bude chtít, tak vyrazí s dětmi a s rodinou na vycházku, vezmou barvu a něco omalují.
A není to tak?
Ne. Nového značkaře musíme zaškolit a musí pod vedením zkušeného kolegy namalovat nejméně 10 kilometrů značené trasy. Během nich se ukáže, nakolik je šikovný. Někdy má víc barvy na šatech a značka žádná. Tak s těmi se rozejdeme. Ti, co zůstanou, se učí, kam značky umisťovat. Značky musejí být na každém rozcestí a na úsecích bez rozcestí nejdále po 250 metrech.
Nezmocňuje se vás pocit, že vašemu celoživotnímu koníčku pomalu odzvání? Každý si může stáhnout mapu do mobilu.
Turistů je pořád stejně a věřím, že většina z nich dá přednost značkám, než aby chodili s hlavou zabořenou do mobilu a neviděli přírodu kolem. Ale uvidíme. Možná to povede k určitému omezení tras.
