Když se v Čechách začala hrát fotbalová liga, měla za sebou Velká pardubická již půl století existence.
Poprvé se koně postavili na start legendárního dostihu před sto čtyřiceti lety. Dostih vycházel z tradice parforsních honů, kdy šlechta během štvanice překonávala přírodní překážky.
Jediná vítězka slavného dostihu Lata Brandisová nad Taxisem.
V prvních ročnících mezi sebou závodili především koně i jezdci ze zahraničí. Účast nebyla vždy početná, běželo i pouze pět koní. V jednom z ročníků startovala dokonce jen trojice.
První Čech dosáhl na vítězství až v roce 1902 a byl jím Ulrich Rosák.
V roce 1909 dostih nedokončil ani jeden kůň. Nutno dodat, že šlo právě o ročník, kterého se účastnili pouze tři koně.
Vítěz doplatil na časový limit
První z nich upadl již na druhé překážce a zbylí dva koně chybovali či vybočili z dráhy na téměř každé překážce. Kourgan odmítl skočit čtrnáctkrát. V průběhu závodu se dokonce museli na Cordonovi vystřídat jezdci, protože původní žokej nedokázal Cordona přimět skočit Anglický skok.
Kourgan mezitím nabral velký náskok, jenže nechtěl pokračovat z prostoru zahrádek. Když ho Cordon s novým jezdcem dohnal, zůstal stát v zahrádkách i Cordon. Divákům Velké pardubické se podařilo koně ze zahrádek vyhnat, ale zvon oznámil vypršení časového limitu a ročník zůstal bez vítěze. Dostih byl anulovaný. Rozzuřené obecenstvo si nakonec vymohlo vrácení sázek.
V roce 1926 jako první doběhla do cíle klisna, která v závodě čtyřikrát spadla. Vedl ji kapitán Rudolf Popler, pro kterého se stal osudným ročník 1932. V posledním dostihu dne, Memoriálu Kinského jeho kůň klopýtl a plnou vahou dopadl na jezdce. Popler po převozu do nemocnice zemřel.
Letos se běží 124. ročník Velké pardubické, protože se několikrát dostih vůbec nekonal.
„V roce 1876, den před závodem, začalo mrznout a dostih musel být zrušen. Tradici narušily také obě světové války, a pak rok 1968, kdy ruská armáda místo na koních přijela na tancích,“ vysvětluje znalec historie Velké pardubické Milan Tůma.
Trať i překážky doznaly s postupem času výrazných změn. Několikrát se měnil také kurz dostihu. Běhalo se až k Popkovicím, ještě do roku 1952 vedl i za tribunami prostorem dnešního parkoviště.
Po válce dorazilo 60 tisíc lidí
Rozsáhlé úpravy se na závodišti prováděly po druhé světové válce. Dráha byla zanedbaná a bylo nutné zasypat 41 kráterů, které tam zůstaly po bombardování nedaleké rafinérie. Z kurzu zmizel Popkovický oblouk, některé pozemky zabrala armáda a bylo zde zřízeno vojenské letiště. Na první poválečný ročník 1946 se přišlo podívat 60 tisíc diváků.
„Některé překážky byly pro zvýšení bezpečnosti koní a jezdců upraveny. Naposledy doznaly zásadní změnu vodní příkopy, kde byly na původním přírodním vodním toku postaveny betonové vany. Velký vodní příkop dříve mnohokrát rozhodoval o vítězi, dnes je tato překážka snadno překonatelná a dá se i proběhnout. Také Velký Taxisův příkop byl upraven, když byl částečně zasypán příkop, ale jeho základní parametry se nezměnily. Případní nešťastníci alespoň nepadají tak hluboko,“ podotýká Tůma.
Velké pardubické se účastnilo celkem sedm žen. Zvítězit dokázala jediná. V roce 1937 se to podařilo Latě Brandisové s klisnou Normou.
