V květnu 1934 strávil na řece Loučné tři dny lovem pstruhů a začal se k ní vracet. Samozřejmě s výjimkou doby amerického exilu tam jezdil pak rybařit do konce šedesátých let.
"Mýtští pamětníci po Werichově smrti rádi vzpomínali a stále vzpomínají na jeho časté návštěvy s hereckými večery v restauraci U Tejnorů a veselými posezeními ve vinárně U Žižků," uvádí historička Hana Lamatová ve vysokomýtských muzejních novinách.
Nejvíce vzpomínek však zanechal u vysokomýtských rybářů, kterým dokonce uspořádáním dvou koncertů pomohl k novým sádkám.
"Werich sem na ryby jezdil od roku 1934. A od roku 1945 až do let šedesátých každý rok minimálně jednou. S tátou, jednatelem a později předsedou rybářského spolku, byli velcí kamarádi. Vždycky když přijel, koupil nějaký ten koňak a pak se jelo na ryby," říká Jiří Muzikant z Vysokého Mýta, který se stal jedním z Werichových průvodců po rybářském revíru.
Tato velká osobnost českého divadla a filmu říkávala, že když rybář chodí na ryby, přiroste mu řeka k srdci jako ta nejlepší ženská. "Je věrná a vzrušující, konejšivá a přitom nevyzpytatelná." Zřejmě něco podobného pro něj znamenala i řeka protékající Vysokým Mýtem.
"Loučná byla ráj rybářů. V roce 1945 se tady dokonce vytvořilo na několik let diplomatické pásmo, kde normální rybáři nechytali, jen diplomaté, velvyslanci a zvláštní hosté, jako byl Jan Werich. Ryby tady nebyly popíchané a zaručeně měly úspěch. Werich byl rybář skutečně výborný, takže chodil i na vodu, kam chodili normální rybáři," řekl Jiří Muzikant, který potvrdil to, co o velkém herci každý tuší: "Byl to společenský člověk, rád si pokecal."
A dokládá to i historkou, kdy se Werich mezi lidmi bavil na jeho účet. "Taky vzpomínám, jak někdy v roce 1957 mě posadil do buicka, jeli jsme na ryby a cestou jsme se zastavili v prodejně u Žižkových pro návnady. A on na celý krám volal, jestli nemají pstruhy, že by je koupil, protože dneska jede chytat s mladým Muzikantem, takže chytnou h...."
S Werichem dorazil Sovák, Horníček i Vlachův orchestr
Na jeho návštěvy má Jiří Muzikant hodně vzpomínek. Díky němu se setkal v Mýtě i s Ljubou Hermanovou, Jiřím Sovákem nebo Miroslavem Horníčkem, který rybářem nebyl, ale Werichovi kibicoval.
"Zrovna jsem chytl pstruha, který měl víc než jeden a půl kila, a Miroslav Horníček mi s ním chtěl nadšeně pomoci. Já mu říkám, mistře, s podběrákem ho musíte zaručeně podebírat od ocasu. A dopadlo to tak, že ho vzal od hlavy a vyhákl ho, takže pstruh utekl. V tom přicházel Werich, který už viděl pstruha na pekáči, takže Horníček dostal strašnou "nadaci". Horníčka jsem musel uklidňovat, že chytneme dalšího. Což se podařilo, i když už nebyl tak velký."
Častěji jezdil Werich do Mýta se zpěvákem Rudolfem Cortézem, který mu vyvedl pěknou poťouchlost, když si jednou pořádně přivstal a ještě spícímu Werichovi přinesl hrdě ukázat do pokoje hotelu U Tejnorů obrovského duháka, právě toho, jenž Werichovi utekl předchozího dne.
"Tady jsou úplně blbý ryby, který berou jen blbejm lidem," je věta, kterou sice řekl Werich při jiné příležitosti, ale jistě tak nějak podobně svého druha počastoval.
Svůj vztah k Mýtu pak prokázal i tím, že když chtěl v době kolem února 1948 tamní rybářský spolek vybudovat rybochovné zařízení, přivezl Werich celý Vlachův orchestr, zpěváky Cortéze i sestry Alanovy a výtěžek ze dvou koncertů ve výši sto tisíc korun věnoval spolku.
Jindy dal o svých schopnostech vědět tím, že když jednou v srpnu nachytal po ránu dostatečnou hromadu pstruhů, vydal se s Muzikantovými, kteří byli také myslivci, na koroptve.
"Tenkrát za odpoledne střelil 25 koroptví. To ještě tenkrát bylo hodně koroptví i pstruhů," podotkl jednaosmdesátiletý pamětník, pedagog a hudebník Jiří Muzikant.
