Členky spolku Ukrývané děti vzpomínaly, jak musely část války prožít v tajné...

Členky spolku Ukrývané děti vzpomínaly, jak musely část války prožít v tajné skrýši, zatímco jejich zachráncům hrozil trest smrti. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Ukrývané děti vzpomínaly na život v seně nebo v partyzánském hnízdě

  • 0
Před vernisáží výstavy Úkryt v pardubické galerii NOV, která přibližuje osudy židovských dětí, se v kavárně Apatyka konalo neobvyklé setkání. Dostavilo se na něj pět „ukrývaných dětí“. Pamětníků, kteří si útrapy války museli prožít v tajných skrýších.

Krátce po páteční sedmnácté hodině vystupovala z mikrobusu na Pernštýnském náměstí v Pardubicích pětice seniorů. Členů spolku Ukrývané dítě. Ten sdružuje válečné pamětníky židovského původu, kteří se coby děti museli před nacisty ukrývat.

„Je to úžasné, že jsme se tady mohli setkat u příležitosti výstavy o ukrývaných dětech, sama jsem na ni moc zvědavá,“ byla první slova Marty Neužilové, když s ostatními usedla v kavárně Apatyka.

Pak už začaly vzpomínky a vyprávění, třeba jak vlastně spolek Ukrývané dítě vznikl. „Bylo to v devadesátých letech. Nejprve jsem dávala inzeráty do židovských novin. Pak jsem se zbavila strachu a dostala jsem se i do celostátních novin a rozhlasu. A přitom jsem samozřejmě získávala i různé typy od dalších lidí,“ uvedla další účastnice setkání Eva Benešová.

Obdivuhodná byla vitalita „ukrývaných dětí“. I přes pokročilý věk na nich byl znát životní elán a síla, k vyprávění si dávali sklenku vína.

Komentovala to i přítomná senátorka Miluše Horská: „Jsou to lidé, kteří už v útlém dětství museli projevit ohromnou sílu a odhodlanost bojovat o život. Něco takového už naše generace nemůže dokázat.“

Spolek zachráněných dětí

Celosvětová organizace Ukrývané dítě sdružuje Židy a Židovky, kteří prožili válku v úkrytu. Pravidelně se setkávají, probírají společné zkušenosti, zúčastňují se šabatových bohoslužeb a večeří. V České republice vznikla v roce 1997, dnes sdružuje kolem dvou set lidí, kteří přežili válku jen díky tomu, že jim někdo pod hrozbou trestu smrti poskytl tajný úkryt, a zachránil je tak před deportací do koncentračních táborů.

Zároveň měli všichni účastníci obdivuhodnou paměť. Pokud se někdo při vyprávění třeba spletl v nějakém datu, ostatní jej okamžitě opravili. „V Česku sdružujeme asi dvě stě lidí, ale pochopitelně stále ubýváme. Přesto děláme pravidelná setkání, máme i své kluby,“ uvedla Eva Krabcová.

Hlavní vyprávění se samozřejmě týkala popisů válečných útrap. Ale opět, i přes smutek, který příběhy obsahovaly, hovořili všichni účastníci s obdivuhodnou silou v hlase - bez lítosti nad nespravedlivými příkořími, kterými si v útlém věku museli projít.

„Když jsme se nedostavili k transportu, tak přišel sedlák Simandl a řekl, že nás přece nenechá napospas Němcům. Nás malé děti následně ukryl do sena, kde jsme byli až do konce války,“ vyprávěl Jaroslav Poskočil.

Sedlák přitom riskoval okamžitý trest smrti pro sebe i celou rodinu. „Bylo divné, že nás nikdo neoznámil, udavačů bylo všude plno. Ale byla to nutná podmínka pro to, abychom válku přežili,“ řekl Poskočil.

Po setkání se pamětníci odebrali do pardubické galerie NOV, kde zahájili výstavu Úkryt. Tam byly připraveny multimediální panely s fotografiemi „Ukrývaných dětí“ s monitory, na kterých se ve smyčce promítaly abstraktní fotografie navozující pocity dětí, které se najednou ocitly bez rodičů a sourozenců v tajném úkrytu ve slovenských horách, na seníku, v partyzánském hnízdě nebo ve sklepě pod peřinami.

„Ty děti tehdy viděly svět svýma očima, stále žily ve strachu, že je někdo sleduje nebo že se dusí. Takový byl tehdy jejich život v tajných úkrytech,“ uvedl spoluautor výstavy Štěpán Bartoš.

Marta Neužilová

Narodila se v roce 1932 v Bohušovicích u Terezína. Po začátku války pomáhala matce v odbojové skupině V boj s heslem Říp. Následně gestapo rodinu pozatýkalo a krutě vyslýchalo. Po návratu byl jejich dům zničen, a tak Martě Neužilové a jejím dvěma bratrům poskytla úkryt téměř slepá 83letá paní Podolská. Byli bez vody v tmavé místnosti jen o suchém chlebu, jeden z bratrů brzy zemřel na zápal plic.

Eva Benešová

Od roku 1942 se její rodina všemožně vyhýbala nástupu do židovského transportu. Žili v židovském ghettu v tehdy maďarském Lučenci, odkud před dalším transportem uprchli na Slovensko. Jen s ruksáčkem, ve kterém byla jablka a peřinka pro malého brášku, došli po třicetikilometrovém pochodu do opuštěné polorozpadlé chalupy. Vše tam bylo vlhké a plesnivé, všechny trápily vši a hlad. Otec se aktivně účastnil partyzánského povstání.

Eva Krabcová

Celou válku vyrůstala bez rodiny. Své rodiče neviděla ještě několik dnů po skončení války. Až jednoho deštivého dne, 17. května 1945 vešla do bytu, ve kterém se jako židovské dítě ukrývala, její matka. Ta jako jediná přežila ze své 36členné rodiny. Také k ní přistoupil pán, kterého si nevybavovala a který neustále opakoval: „Já jsem tvůj tatínek“. „Byl to nádherný den, pršelo a po letech jsem měla maminku a tatínka,“ vzpomíná Eva Krabcová.

Eva Neradová

Po vyhlášení Slovenského státu zůstala její rodina zcela bez prostředků na ulici. Dům jim zabavili členové Hlinkovy gardy. Podařilo se jim zachránit před několika transporty, byli na každém seznamu, ale rodině vždy někdo pomohl. V srpnu 1944 odešli do hor a přespávali s partyzány v horských boudách. V zimě došli do obce Dúbrava, kde se jich ujala rodina Moravčíkova. Celá rodina musela zbytek války přečkat pod senem na půdě.

Jaroslav Poskočil

Vyrůstal s rodiči a sourozenci v Kysuckém Novém Mestě. V roce 1945, před koncem války, se otec rozhodl, že se jednoduše nedostaví k transportu, kam byli předvoláni. Za to jim hrozil krutý trest, na poslední chvíli se jich ujal sedlák Simandl. Ten však mohl ukrýt jen děti, rodiče přebývali u jiných hospodářů. Děti přežily do konce války v seně, vycházet mohly jen v noci, matka jim tam tajně nosila jídlo a čisté oblečení.