Dýmkárna Proseč.

Dýmkárna Proseč. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Kuřáků dýmek z Proseče ubývá, jejich výroba patří ke kulturnímu dědictví

  • 2
Lidí bafajících z dýmek ubývá. Může za to hektická doba i čím dál méně možností nechat se touto zálibou „nakazit“. Výrobci a vývozci dýmek v Proseči na Chrudimsku však stále věří, že se jim tradiční řemeslo podaří zachovat i přes úbytek zájemců o rituál poklidného pokuřování.

Letošní rok slaví výroba dýmek na Prosečsku 175 let svého trvání. Ještě před 80 lety se jí zabývalo více než 600 lidí, před 30 lety bylo v jediném státním podniku 120 lidí. Před čtyřmi roky měla společnost BPK vyrábějící dýmky 35 zaměstnanců, nyní už jen 22. Přitom nemá v České republice konkurenci.

Tažení proti kouření v posledních letech v evropských zemích, kam především BPK své výrobky vyváží, ovlivňuje podle jednatele firmy Jiřího Dittricha zájem zákazníků o nákup dýmek jen částečně.

„Kampaň proti kouření je dobře vedena, protože útlum je opravdu znatelný, boj proti kouření je celosvětově úspěšný. Říkají to všichni evropští výrobci dýmek. Ale ještě větší vliv, než že lidé nesmí kouřit v hospodě, má neustálé zdražování kvalitního tabáku,“ řekl Jiří Dittrich.

Dýmkaři většinou kouří doma nebo v klubech, ale pokud se věnují svému hobby na veřejnosti, tak se jich podle něj zákaz kouření dotýká nejvíc.

„Z jednoduchého důvodu - klidné vybafání dýmky totiž trvá třeba i hodinku. Kuřák cigarety si může s kamarády vyběhnout na chodník před podnik, během pěti minut vyšlukuje cigaretu. Zatímco dýmkař by tam za hodinu v zimních měsících umrznul,“ dodal jednatel.

Cigareta mívá přednost, dýmka chce svůj čas

Před čtvrtstoletím vyrobila a prodala fajfkárna 200 tisíc dýmek za rok, loni to bylo už jen 80 tisíc kusů. Kam až pokles půjde, není jasné. Jak říká Dittrich, v 21. století se o práci bojí asi každý a ani jeho lidé nejsou výjimkou.

Konkurence není malá, i když ji tvoří jen několik firem v Evropě a žádná nová nevzniká. Všechny jsou tradiční a zvláště italské mají výhodu, že nejvhodnější dřevo pro zhotovení dýmek roste v Itálii, vytěží si ho tam sami a nemusí kalkulovat do ceny jeho nákup a dopravu.

Nejde však jen o kampaně a ceny za tabák. Jeden z hlavních důvodů k opouštění dýmek je podle Dittricha generační, mladí dávají před dýmkou přednost cigaretě či doutníku.

„V této uspěchané době se přece dýmka nekouří někde na zastávce, chce svůj čas a pohodu. Já nekouřím a když vidím u kuřáka cigarety, tak se mi to nelíbí. Myslím si, že to je zbytečné vyhazování peněz a ničení zdraví. Ale když vidím u kuřáka dýmku, přijde mi to jako něco úplně jiného. Vyzařuje z toho klid. Já jsem slyšel takovou pěknou větu, že kouření dýmky není zlozvyk, ale ušlechtilá zábava. A je trochu škoda, že tradiční, nejen česká ruční výroba na dnešní dobu doplácí,“ řekl Jiří Dittrich.

Muzeum dýmek v Proseči

Výrobu dýmek představuje Muzeum dýmek v Proseči. Jeho expozice ukazuje i unikátní, ručně opracované kusy a nová rozšířená koncepce má šanci zaujmout i ty návštěvníky, kterým byly fajfky až dosud lhostejné.

Jednou z ozdob muzea je sbírka dýmek slavných osobností. Díky ní se může expozice pochlubit fajfkou Františka Filipovského, Karla Schwarzenberga, Jana Cimického, Stanislava Zindulky, Jana Hrušínského a dalších osobností.

Expozice připomíná mimo jiné kalumety a rituál severoamerických indiánů, podle nichž podat někomu svoji dýmku znamená podělit se s ním o štěstí.

Zaujme i kolekce replik obrazů světových malířů s motivy dýmky od Van Gogha, Renoira a Cezanna až po Kubištu či Čapka. Anebo zákoutí se Sherlockem Holmesem v jeho londýnském bytě na Baker Street 221 B.

Prostory muzea především ukazují jedinečnou sbírku dýmek vyráběných od 19. století na území Prosečska, a to jak v někdejších menších dílnách, tak v pozdější větší továrně, která dnes patří společnosti BPK. Kolekce o počtu přibližně 300 exemplářů je doplněna o vzácné dýmky z celého světa.

Vitríny přiblíží přechod od klasické trojdílné dýmky ke kratšímu čibuku, dýmky porcelánové, pěnovky, dýmky ozdobené kováním, řezbou či vybíjením dřeva kovem. Anebo originální práce Pavla Hápa, který se v minulém desetiletí osamostatnil a až do své smrti se věnoval výrobě „Hápovek“ ve své domácí dílně.

Kouření dýmky se považuje téměř výhradně za mužskou záležitost, ale produkt je to spíše ženský. Alespoň podle toho, že se na jeho vzniku podílejí hlavně ženské ruce. Z dvaadvaceti dnešních pracovníků společnosti je 16 žen. „Jsou trpělivější a šikovnější,“ říká jednatel Dittrich.

Základní surovinou pro výrobu většiny dýmek je dřevo briar získávané z kořenového balu vřesovce stromovitého, které se dováží z Itálie. Výrobní postup zahrnuje frézování hlavičky dýmky, poté krčku a spodního dílu, glazování nahrubo, sestavování jednotlivých částí, obtáčení špiček, pemzování nebo vyhlazení a vyleštění pomocí oleje smíchaného s pemzou, bufování, tedy smáčení v požadované barvě, která se následně vytírá, aby vynikla struktura dřeva.

Po nabarvení se dýmky lakují a leští a pak se z Proseče vyvážejí do celého světa. Dříve dělal každý pracovník jednu práci. Když musela firma stavy snížit, tak se museli zbylí zaměstnanci naučit i jiné činnosti.

Základní tvary se nemění. Ze sériové výroby v Proseči vycházejí dýmky s prodejní cenou nejčastěji od stovky do sedmi stovek korun. Lidé, kteří si kupují tamní fajfku, chtějí, aby jim sedla do ruky, aby vydržela a aby nebyla moc drahá.

„Na trhu máme takové jméno, že věřím, že zákazníky budeme mít pořád,“ řekl Jiří Dittrich, který si považuje i toho, že rukodělná výroba dýmek na Prosečsku už od první poloviny 19. století byla loni zařazena na seznam nemateriálního kulturního dědictví Pardubického kraje.

„Zhotovování dýmek na Prosečsku je ojedinělým dokladem rukodělné řemeslné technologie nejen v rámci Pardubického kraje, ale i v rámci České republiky,“ uvedl před časem Národní památkový ústav v návrhu nominace.