Protagonisty komedie Alana Ayckbourna jsou čtyři manželské dvojice v rozličném věkovém rozpětí. Všichni mají v úmyslu strávit pohodový sobotní večer, ale jejich představy se poněkud zvrtnou.
Postupně se totiž míjejí a setkávají ve třech ložnicích, a výsledkem tak nemůže být nic jiného než zmatky a bizarní jevy. A i když tomu vývoj zdaleka nenasvědčuje, může vyústit v nečekané řešení, které nakonec uspokojí všechny zúčastněné. Alespoň tak to dokazuje novinka pardubického divadla. A jak už název Z postele do postele napovídá, většina situací má své ohnisko právě v posteli.
„Jde o velmi dobře napsanou komedii, chytla mě za srdce,“ řekl režisér Zdeněk Dušek, který inscenaci nastudoval. Do Pardubic na hostování se vrátil po třech letech, mezi jeho předchozí uvedené tituly patří například úspěšné inscenace Lháři, Richard III., Černá komedie, Racek či Hrobka s vyhlídkou.
Podle čeho usoudíte, že máte v ruce komedii s velkým potenciálem?
To, že má text komediální potenciál pro mě, poznám jednoduše - že se chechtám, když jej čtu. Baví mě jeho vtipné repliky i paradoxní situace v něm. Ale jestli má komedie potenciál udržet se na repertoáru dlouho, to už záleží na realizaci. Můžete mít výborný text, který se ale nepovede a nevyzní, a pak je ta životnost na jevišti kratší. To ale těžko odhadnete předem.
Ayckbournova komedie Postelová fraška, respektive tedy Z postele do postele, pod kterýmž názvem ji uvádí Východočeské divadlo, byla vaše volba?
Vybral jsem si ji z několika možností. Od dramaturgie jsem dostal určitý předvýběr a Postelová fraška byla jediným textem, který mě rozesmál. Dokázal jsem si představit všechny situace, které se ve hře odehrávají, a navíc jsem tam našel jistý prvek vztahové naděje. Komedie ukazuje čtyři manželské páry různého věku a v různém stadiu vývoje manželství. Jednou tou dvojicí jsou mladí manželé, kteří mají poněkud bouřlivější vztah. Procházejí ložnicemi všech ostatních párů, ruší je a svými problémy je otravují.
Právě. Je v pořádku, když své problémy házejí na ostatní a neřeší si je jen mezi sebou?
Svým způsobem je to pochopitelné. Jak jsou mladí, tak jsou strašně bezradní, nemají na rozdíl od ostatních zkušenosti. Jsou ve fázi, že se jenom vidí a už se nesnášejí. Za sebou mají plno škaredých slov, co si řekli, plno škaredých věcí, co si provedli. Navzájem si nedělají doma zázemí. Muž by ji měl ochraňovat, což ale absolutně nedělá, chce jenom brát, ona nechce dávat… V praxi to tak je také, mnoho manželství se rozpadne, protože se navzájem nepodporují. Ale jak v životě, tak i ve hře dojde k situaci, kdy to vypadá, že mužský element páru odchází za jinou ženou…
...třeba za svou bývalou láskou…
Ano, v tomto případě za svou bývalou láskou. A to je okamžik, který vlastně probudí v jeho partnerce pud sebezáchovy, a zatelefonuje mu, že by ráda zkusila všechno znovu. S čímž on okamžitě souhlasí, protože vlastně odejít nechtěl, a jen nevěděl, jak jí to říct. Mnohdy si ubližujeme proto, že se máme rádi. Ve hře je jasné poselství, sice jednoduché, ale podle mě moc hezké - že má vždycky cenu to zkusit znovu, pokud si to přejí obě strany. V této frašce to opravdu platí.
Scénu tvoří tři ložnice vedle sebe. Nebude takové uspořádání diváka rušit, když bude vlastně bez možnosti střihu sledovat paralelní děje, prostředí a postavy, které zrovna nemají výstup?
Uvidíme, je to napsané tak, že by takto pojatá scéna rušit neměla. Očividně je to verze, která už nějakou realizací prošla, z textu jasně vyplývá, jak a kdy se mají jednotlivé prostory rozsvěcovat. Někdy svítí celé jeviště a děje pokračují na přeskáčku, někdy svítí jen jedna ložnice a ostatní jsou v přítmí… Myslím, že tato technická stránka bude spíš bonus než něco, co by mělo rušit.
V inscenaci je postava, která celou dobu leží. Jak se taková role herci nabízí?
Toho jsem se trochu obával. Roli Nicka hraje Milan Němec, kterého si neobyčejně vážím, a měl jsem strach, jestli mi to nehodí na hlavu. Samozřejmě, správný herec chce být na jevišti stále, ale chce hrát, ne jen čekat, až si kolegové odehrají to svoje. Milan mi ale říkal, že se mu výborně zkouší, protože má neustálé „leháro“. Jsem zvědavý, jak bude mluvit po reprízách. I když vlastně není pravda, že celé představení proleží v posteli, v tom jsem mu nevědomky lhal, když jsem se s ním o roli bavil. Skoro celou první polovinu hry totiž proleží na zemi.
Zdeněk DušekAbsolvent JAMU, obor činoherní režie. V letech 1994 - 1999 byl kmenovým režisérem Městského divadla v Brně, spolupracoval s řadou dalších scén - například se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti, ostravským Divadlem Petra Bezruče či s Městským divadlem Zlín. Jeho první režie v pardubickém divadle spadá do roku 2001 - inscenace Spor. Od té doby se na městskou scénu pravidelně vrací. Známá je i jeho televizní tvorba, jako dramaturg se podílel na úspěšných sitcomech Comeback, Marta a Věra, Kosmo. |
Dramaturgie anoncovala, že inscenace Z postele do postele rozhodně nebude tak „lechtivá“, jak by se podle názvu mohlo zdát.
S tím trochu nesouhlasím. Když pominu, že všechny postavy mají převleky na jevišti a jedna dívka tam je dokonce úplně nahá, byť pod peřinou, myslím si, že hra se sexu týká velice. Samozřejmě nečekejme nějakou erotickou podívanou, ta ani není záměrem. Ale podle mě jde o velmi intimní hru, nejen v rovině vztahové, ale i v rovině tělesné a prostorové. Prostředí jednotlivých ložnic totiž intimitu celého příběhu silně alegorizuje. Do ložnice si přece nezvete každého, ani své standardní přátele, kteří přijdou na posezení a na vínko. To je jen váš ryzí osobní prostor.
Takže ať chci, nebo nechci, vyplývá mi ze hry, že všechny problémy i jejich řešení vznikají v posteli?
Jedna postava hry to formuluje přesně tak, jak jste to právě řekla. Ale mám pocit, že autor na to nahlíží z několika stran a každá postava si myslí něco jiného. Když máte s partnerem osobní problém, tak se do té postele ani nedostanete. V tom případě nemůžete hledat problém v posteli, musíte ho hledat už předtím. Postel a tělesný vztah vyplývají z harmonie ve vztahu. Pokud taková harmonie chybí, nehledejme vinu ani řešení v posteli.
