Už žádný suchý záchod! Rarita pouhých pár stovek kroků od Pernštýnského náměstí, kterou dřív předseda a šéftrenér pardubického oddílu sjezdařů na divoké vodě Jan Šťastný dával s oblibou na odiv, zůstala jen v úsměvných vzpomínkách. Stejně jako buňky na převlékání nebo dřevěný „hangár“, ve kterém mezi tréninky a závody odpočívaly lodě.
Teď z parku Na Špici svítí tmavě žlutá novostavba loděnice a blízká červená a modrá budova, jež slouží rychlostním kanoistům ze Sportovního gymnázia a vyznavačům dračích lodí.
„Je to nebe a dudy,“ srovnává starou a novou loděnici nejúspěšnější závodník oddílu, 23letý Ondřej Rolenc. Třeba klubovnu s barem, která zároveň plní funkci vestibulu loděnice, vodáci dříve vůbec neměli. „Každý se převlékl, vytáhl loď, vrátil se z tréninku, zase převlékl, maximálně pokecal s ostatními pod stromem a šel domů. Víc se dělat nedalo,“ vypráví Rolenc. „Teď se tu lidi mohou večer sejít, dát si pivo. Hned je to o něčem jiném, začíná tu život.“
Chloubou je regenerace
Kolem baru na západní straně společenské místnosti se jde do úřadovny trenéra Šťastného, dále rovně je záchod pro handicapované a šatna dětí, které dosud nedostaly vlastní skříňky. „Mají tu vestičky, přilby, pádýlka. I vlastní sprchu, i když tu ty nejmenší moc nevyužívají,“ líčí trenér Šťastný.
Následuje důležitá místnost: sušárna. Sice nepůsobí zrovna nejprostornějším dojmem, ale podle Šťastného plní účel. „Taky jsem si původně podle obrázků myslel, že bude větší, ale není to problém. Když se přijede z velkých závodů a mokrých věcí je hodně, využijeme i vedlejší prostor,“ konstatuje.
Šatna vlevo patří ženám, tady se chystá na vodu i 24letá Radka Valíková, čtyřnásobná medailistka z posledního mistrovství Evropy v Bosně. Skříněk je ovšem poskrovnu. „Moc žen nemáme, našemu sportu se jich věnuje málo,“ podotýká trenér Šťastný.
Přilehlé wellness označuje za chloubu loděnice, kterou jiné české vodácké oddíly zoufale postrádají. Do vířivky se naskládají až tři vodáci, byť jich původně mělo být dvakrát tolik. „Pan architekt nám bohužel udělal malou místnost a on ani my jsme si toho nevšimli. Vířivku jsme proto museli koupit menší, ale nakonec ji považuju za zcela dostačující,“ říká Šťastný.
K dispozici je i sauna a další sociální zařízení; celá regenerační místnost je navržena tak, aby do ní z opačné strany mohli vstupovat z vlastní šatny také muži. Ti představují páteř klubu, takže jejich šatna je pochopitelně větší a obsazenější než v případě žen.
„V převlékárně si kluci odvěsí věci. Když odsud odejdou, mělo by to tu být úplně prázdné,“ poznamenává Šťastný. A nechá nahlédnout do jedné ze skříněk - kromě věcí, které byly v menším formátu k vidění už v šatně dětí, jsou tu také „šprajdy“ (krycí zástěry, jež slouží k zabránění vnikání vody do lodi největším otvorem v palubě), dvě bundy na vodu či speciální neoprenové boty.
Šťastný jednu bere do ruky a vykládá: „Musíme mít nízké neoprenky, ne kotníčkové, aby se v nich dalo v lodi klečet. Relativně to hřeje. Nejsou to moc věci pro turisty, normální člověk to nevyužije. Také pádla máme lehká a drahá.“
Posilovna je slušně vybavená
Když vylezeme ze šatny, zbývá v hlavním prostoru loděnice už jen posilovna. „Schválně je prosklená, aby lidi, co cvičí, byli blízko těm, co sedí v klubovně a naopak. Při větší oslavě se to dá propojit,“ nastiňuje Šťastný.
Posilovna je slušně vybavená, vodáci zde v zimě mohou využít i pádlovací trenažér. Tím částečně odpadá nutnost pronajímat si pádlovací bazén v nedalekých Sezemicích.
„Snažíme se ji pořád doplňovat, chybí nám přítah, což je pro kanoisty jeden ze stěžejních cviků. Dále bychom ji chtěli pro mládež rozšířit o pomůcky, jako jsou medicinbaly nebo TRX,“ zamýšlí se reprezentantka Radka Valíková a doufá, že pohodlné zázemí loděnice patřičně namotivuje oddílové mládežníky k přípravě na zářijové mistrovství republiky dorostu.
Oslovit by mělo i nové tváře. „V tuhle chvíli nám tu roste tréninková skupina nejmladších dětí. Snad to přitáhne i další lidi,“ přeje si.
Ve vedlejším skladu je momentálně uložena necelá padesátka lodí (většina závodníků má více než jednu), ovšem kapacita zdaleka není vyčerpána. „Je to postavené asi pro 120 lodí, slalomové tolik místa nezaberou. Vesměs jsou to soukromé lodě, každý si je kupuje sám. Cena se pohybuje od 30 do 60 tisíc za kus,“ vypočítává trenér Šťastný.
Splácet budou patnáct let
Oddíl jako takový podle jeho slov žádný velký majetek ani roční rozpočet nemá; i proto byla loděnice naprojektována tak, aby si dokázala vydělat na vlastní provoz. U stěny skladu jsou, pravda, nad sebou vyrovnaná polínka, ale ta nemají pomáhat s vytápěním. Poslouží jen k dokreslení atmosféry v klubovně, kde stojí krb.
„Barák má na střeše solární panely, abychom nemuseli platit elektřinu. Teoreticky by nás to nemělo stát ani korunu, plus by se z toho měla pokrýt splátka,“ míní Šťastný.
Kdo je kdo mezi pardubickými vodákyOndřej Rolenc Mistr světa z italské Valtelliny 2014, mnohonásobný český šampion ve sjezdu. Radka Valíková Singlkanoistka, která si skvěle rozumí i s kajakem. Letos dobyla první evropský titul, vedle toho brala v bosenské Banja Luce ještě další tři medaile. Lukáš Uncajtik Někdejší juniorský mistr světa z waleské Baly a bronzový medailista z mistrovství Evropy, několikanásobný mistr ČR. Nyní trenér pardubické mládeže. Jan Šťastný Hlavní trenér, v čele oddílu stojí už dvacet let. I když mu bylo už pětačtyřicet, stále závodí na C2 s Rolencem. Má řadu medailí z MČR i ze světa, jak ve sjezdu, tak i ze slalomu a na raftech. |
Částku 14,5 milionu korun, na niž se cena loděnice nakonec vyšplhala, z pětaosmdesáti procent hradila Evropská unie v poměrně komicky pojmenovaném projektu „Přitažlivé město Pardubice“, ale zbylých patnáct museli dát sami vodáci.
„Tolik peněz samozřejmě nemáme, půjčilo nám město,“ vysvětluje trenér Šťastný. „Budeme to splácet asi do roku 2030. Pomoci by nám s tím měl pronájem prostoru pro dračí lodě,“ pokračuje.
Na všechno peníze nezbyly, něco se nestihlo. Hotová není například slalomová dráha na Chrudimce. „Pod mostem nějaké tyče jsou, ale je to v neúplném provedení. V příštím roce by se to mělo dodělat, aby se s brankami dalo hýbat, nastavovat jejich výška a podobně,“ plánuje Šťastný.
Stavbou loděnice strávil posledních šest let. Přestože tím členům oddílu zajistil vynikající komfort, znovu by do toho asi nešel. Přel se s architekty, s jejichž návrhy se zcela neztotožnil. Svoje si užil se stavební firmou, která vzešla jako vítěz z povinné soutěže o zakázku.
„Zkoušeli na mně různé fígle, aby nemuseli dělat to, co měli. Totální boj. Stavebnictví jsem nikdy nerozuměl, tak jsem se vždycky díval na YouTube, jak se co dělá. A pak je tady kontroloval. Byla to tragédie,“ durdí se ještě teď Šťastný.
Přesto se z jedné věci upřímně těší. „Postavili jsme si něco, co je naše a o co snad nepřijdeme. Až na nějaké detaily je to to nejlepší, co se u nás dá postavit,“ říká.
