Na prvním kameni bude uvedeno jméno Emila Freunda, na druhém jeho syna Arnošta, oba byli umučeni v koncentračním táboře Izbica. Svoji pamětní desku bude mít i Louise Hermanová rozená Freundová, která hrůzy holokaustu zázrakem přežila. Celkem nacisté vyhladili 36 jejích příbuzných.
"Rodinu Freundovu jsme vybrali jako první právě proto, že jsme chtěli, aby se paní Louise slavnosti zúčastnila. O našem záměru věděla a líbil se jí, ale bohužel se slavnosti nedočkala. Letos v únoru nás navždy opustila," zdůvodnila výběr ředitelka svitavského muzea Blanka Čuhelová.
V mládí poznala Oskara Schindlera
Osud paní Louise, která v mládí poznala Oskara Schindlera, nebyl jednoduchý už od samého začátku. Její maminka zemřela v roce 1918 na španělskou chřipku, když byly děvčátku dva roky.
Kameny zmizelýchse snaží uctít a připomenout památku obětí nacistické genocidy za druhé světové války. Stolpersteine je složenina německých slov stolpern (klopýtnout, škobrtnout) a die Steine (kameny). Název vyjadřuje sílu příběhu, který se za každým z kamenů skrývá a který nám nedovoluje jej minout. Nutí nás zastavit se a symbolicky sklonit před jménem oběti, které je na kostce vyraženo. Kameny jsou poprvé součástí každoročního dubnového cyklu přednášek a kulturních programů Hledání hvězdy Davidovy, který navazuje na stálou výstavu svitavského muzea - Oskar Schindler, Spravedlivý mezi národy. |
Dcera obchodníka s pánským zbožím Emila Freunda vychodila měšťanskou školu a reálku ve Svitavách, poté odešla studovat do Prahy. Po přijetí Norimberských zákonů a obsazení zbytku protektorátu Louise porušila řadu zákonů a nařízení, aby se dostala za rodiči a milým do Svitav.
Koncem dubna 1942 byla deportována do Terezína.
"Proti tomu, co přišlo po něm, byl Terezín ráj," řekla Louise na jedné z besed s mládeží. V prosinci ji totiž převezli do Osvětimi, kde byla až do července 1944.
"Když někdo nebyl nikde jinde než v Terezíně, tak nemá 'ánung' o ničem, řekla při jedné z návštěv paní Louise," vzpomíná na svitavskou rodačku historik tamního muzea Radoslav Fikejz.
Když slova o ráji vychovatelka Louise vyslovila, velmi dobře věděla, o čem mluví. Po Osvětimi putovala do Christanstadtu, kde pracovala v muničním skladu. V únoru 1945 pak byla v pochodu smrti kolem československých hranic až nakonec skončila v táboře Bergen-Belsen. Tam se 15. dubna dočkala osvobození anglickou armádou.
Pomáhala polským židovským utečencům
Po válce byla v Praze. Bez peněz, oblečení, bez majetku a bez ubytování. Nakonec ji k sobě vzala její kamarádka z Terezína. O dva roky později odešla na Náchodsko pomáhat polským židovským utečencům, kteří kvůli pogromům v Polsku utíkali do Palestiny. Tam také poznala svého budoucího manžela, s nímž se odstěhovala do Českých Budějovic.
Podobný osud jako ona zažila většina svitavských Židů.
"Ti, kteří přežili, se dají spočítat na prstech dvou rukou," uvádí smutné číslo historik Fikejz. Svitavská židovská komunita nebyla podle něj nikdy nějak početná, i přesto tu ale byly na přelomu 19. a 20. století zhruba dvě stovky lidí.
"Po křišťálové noci v listopadu 1938, kdy byla ve Svitavách vypálena synagoga, většina emigrovala. Ti, kteří zůstali, bylo jich několik desítek, dopadli stejně, nebo velmi podobně jako rodina Freundova," upřesňuje Fikejz.
Někteří z těch, kteří ze Svitav včas zmizeli, se podle něj aktivně zapojili od odboje na západních frontách.
Přesný počet a jednotlivé osudy svitavských Židů není podle historika vůbec jednoduché podrobně zmapovat.
"Jejich stopy po odchodu ze Svitav jsou jen těžko dohledatelné. Většinou se v archivech dostaneme jenom k tomu, že člověk zahynul, nebo byl utracen. Ano, takovéhle výrazy nacisté skutečně používali. Židé totiž byli v některých jejich evidencích na úrovni zvířat a místo jmen měli jen čísla," dodává Radoslav Fikejz.
Obdivuhodná žena s výjimečným životním příběhem Louise Hermanová rozená Freundová měla v sobě obrovskou vůli k životu a nikdy neztratila víru v člověka. Zemřela ve věku 96 let 2. února 2013.
