Střelba poslepu či jízda na dvojkole. Centrum ukazuje život nevidomých

Tyflocentrum Pardubice nabídlo zájemcům možnost zkusit si, jak se žije nevidomým. Jízdu na kole nebo střelbu poslepu si vyzkoušela také redaktorka MF DNES.

Představit si, jak vypadá běžný život nevidomých lidí, a pochopit jejich denní problémy se pro zdravého člověka zdá nemožné. Proto Tyflocentrum Pardubice umožnilo si některé činnosti vyzkoušet poslepu.

Mým prvním úkolem je střelba z pistole. Samozřejmě poslepu - tedy s klapkami na očích. Funguje to tak, že čím blíž ke středu zamířím, tím vyšší tón se ozve.

Jenže poslepu mám problém vůbec zjistit, kde je terč. Nejdříve mířím dva metry vedle. Jakmile terč najdu (tedy po tom, co mě instruktorka správně nastaví), už je to poměrně snadné. Hned napoprvé je to osmička. Se zavřenýma očima je totiž mnohem jednodušší vnímat zvuk.

Druhým úkolem je se poslepu trefit míčkem do branky. A znovu jsem odkázána na zvukové vjemy. Za brankou totiž stojí má průvodkyně a hned, jak se otočím kolem své osy doprava a doleva, abych nemohla házet po paměti, začne třást chrastítkem. Jakmile se mi přestane točit hlava a trochu se zorientuji, házím míček. „Gól,“ ozve se průvodkyně. Zkouším to ještě dvakrát a pokaždé se trefím.

Až mě překvapuje, jak byly oba úkoly snadné. Než si sundám klapky a uvědomím si, že zatímco pro mě to byla jenom chvilková hra, pro zrakově postižené je to realita. Ne snad, že by museli každý den mířit pistolí na terč, ale jsou plně odkázáni na jiné než zrakové vjemy. Oni si ty klapky zkrátka sundat nemohou.

Náročná jízda na dvojkole

Na konec mě čeká to nejtěžší. Jízda na dvojkole. Samozřejmě poslepu. K tomuto úkolu přistupuji s velkými obavami. Mezi jízdou na kole a dvojkole je prý zhruba stejný rozdíl jako mezi řízením auta a kamionu. To mě vyloženě uklidnilo.

Průvodkyně mi pokládá ruku na sedlo, abych se ho chytila a ona mě mohla vyvést na silnici. Vím, že musím projít brankou, a nezbývá mi než věřit tomu, že mě má průvodkyně skrz ni provede tak, abych neodcházela s boulí na hlavě.

Po úspěšném zdolání branky podle pokynů mé průvodkyně přelézám přes rám kola a připravuji si levou nohu na pedál. Ona nasedá přede mě. Upozorňuje mě, že už od začátku musím rychle šlapat. Na „tři-dva-jedna-teď“ se rozjíždíme.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Samozřejmě nestíhám dost rychle šlapat, takže se celé dvojkolo povážlivě zakymácí. Z úst mi unikne vyděšený výkřik. Jakmile se ale rozjedeme, kolo se snad bezpečně srovná. Nezbývá mi než důvěřovat mé řidičce.

Blížíme se na první křižovatku. „Ten vzadu při odbočování ukazuje,“ říká mi moje průvodkyně. Mám svých starostí dost na to, abych něco takového dokázala vnímat, takže když znovu odbočujeme, vůbec mi nedojde, že bych měla zvednout ruku. Průvodkyně mi to opakuje. „Ale jestli se bojíte, tak neukazujte.“ Bojím.

Jedeme rychlostí 22 kilometrů za hodinu. Přijde mi však, že se řítíme obrovským tempem. Přes klapky naštěstí není vidět ta hrůza v mých očích.

Vůbec netuším, kam jedeme. Mám ale čím dál silnější pocit, že se až moc nakláníme. Snažím se to vyvažovat, ale není mi to nic platné. V jednu chvíli už to nevydržím a otevřu oči. Dírkou pod páskou vidím, že stále mají k zemi blíže moje nohy než hlava, a uklidním se.

Přesto se celou dobu těším na okamžik, kdy z kola slezu. Ten pocit, když člověk neví, co se kolem něj děje, je totiž opravdu příšerný. O to větší obdiv si zaslouží lidé, kteří se se svým handicapem vypořádali a jsou schopni žít aktivní život.

Slabozraká: Je to zkouška, která se dá zvládnout

Od narození osmatřicetiletá Milena Prskavcová trpí těžkým zrakovým postižením. Má sítnicové onemocnění, kvůli kterému se jí stává, že když jde po ulici, nevidí, že ji míjí třeba dítě nebo pes. Prostorové vidění jí chybí úplně. Dokázala se s tím ale tak dobře vypořádat, že žije aktivněji, než někteří zdraví lidé.

„Mám dvě možnosti. Buď se budu litovat, ale to k ničemu nebude, nebo najdu možnost, jak si život zpříjemnit. Třeba mi zakazovali studium vysoké školy nebo lyžování. Ale to bych ten život jen přežívala. I kdyby se to mělo zhoršit, budu mít život prožitý,“ říká Prskavcová.

Právě zmíněná jízda na lyžích patří mezi její největší koníčky. Lyžuje s trasérkou, neboť stopy jí splývají. Sama ani nepozná, kde je konec sjezdovky.

Trasérka jí proto říká, kudy má jet. „V helmě máme sluchátka a mikrofon, takže se jejich prostřednictvím domlouváme. Upozorňuje mě třeba na muldy nebo větší počet lyžařů,“ popisuje.

Trasérka musí mít pod kontrolou nejen situaci před sebou, ale i za sebou. „Neustále se na mě otáčí, jestli je všechno v pořádku. Tím, že kousek okouknu, hlídám si patky jejích lyží,“ dodává.

Nezakrývá však, že se při jízdě na lyžích bojí. „Vzhledem k tomu, že trochu vidím, mám tendenci to kontrolovat, což je scestné, protože to mnohdy vyhodnotím úplně špatně. Mám zkreslené vnímání. Dá se říct, že v tomhle to má nevidomý jednodušší, nezbývá mu nic jiného než se spolehnout na traséra,“ uvádí.

Kromě lyžování se rekreačně věnuje i jízdě na dvojkole. „Tam nemám problém druhému člověku naprosto důvěřovat. Nepříjemné jsou pouze dlouhé táhlé kopce, kde mám tendenci si hlídat terén,“ říká. Jezdí i na vodu, věnuje se turistice a chodí běhat se psem.

I přes to, že žije aktivní život, někdy přijdou slabé chvíle. „Ale mám kolem sebe spoustu přátel, kteří mi pomáhají. Pořád může být hůř. Člověka může v životě potkat spousta těžkých zkoušek. A tohle je ta, která se zvládnout dá,“ říká.