Kamarádka ji oslovila, jestli nechce jako dobrovolnice jet do srbského městečka Šid a pomáhat tam při uprchlické krizi. Lenka Jedličková dlouho neváhala. „Od dětství mám sen, že bych chtěla pomáhat v zemích třetího světa. Věděla jsem, že by to pro mě mohla být dobrá zkušenost. Chtěla jsem situaci vidět na vlastní oči a zažít si ji na vlastní kůži,“ říká studentka Univerzity Pardubice.
Jak vypadala příprava?
Existuje facebooková skupina Jedu pomáhat na Balkán, kde koordinátoři a další členové Czech teamu píší potřebné informace. Když se najde tým, domluví se na fóru a pošle informaci koordinátorovi. Ten to buď schválí, nebo ne. Třeba napíše, že by potřeboval dobrovolníky někde jinde. Když dojde ke schválení, vyráží se na místo.
Proč jste si vybrala Srbsko?
Nikdy jsem tam nebyla, takže to pro mě byla jasná volba. Navíc je to blíž než řecké ostrovy. O prázdninách bych se tam chtěla vrátit.
Jaká byla v městečku situace, když jste tam přijela?
Osobně jsem byla zklamaná. Čekala jsem obrovský adrenalin, že budu spát ve stanu v zimě a dešti, kolem mě budou chodit uprchlíci, ale vůbec to tak nebylo. Bydleli jsme v hostelu.
Měla jste strach, než jste se tam vydala?
Vůbec. Tím, že bych to chtěla jednou dělat, jsem byla natěšená.
Bylo by to tak i v případě, že byste se vydala na nebezpečnější místo?
Asi jsem blázen, ale hrozně mě láká jet na nebezpečné místo, jako je třeba Irák, Irán a podobně.
V čem spočívala vaše práce?
Brzo ráno jsme museli vstávat, abychom připravili věci ve skladu a vyjeli na odpočívadlo asi šest kilometrů od Šidu, kam přijížděli uprchlíci. Čekali tam, než budou moci jet dál. Na odpočívadle jsme distribuovali věci pro maminky s dětmi, plínky, vlhčené ubrousky, kapesníčky. Když jsme viděli, že tam chodí muž bez bot, dali jsme mu obuv. Oblečení jsme ale měli poskrovnu, takže bylo určené jen pro nejhorší případy. Potom jsme si s nimi povídali, abychom jim zkrátili to čekání.
Na co tam čekali?
V Šidu se denně přepravovaly 2 až 3 vlaky lidí, které pak posílali do chorvatského tábora. Čekali třeba čtyři hodiny nebo i dva dny.
Jací to byli lidé?
Možná jsem měla štěstí na místo a čas. Je rozdíl, když jste v Makedonii blízko uzavřených maďarských hranic, kde je to opravdu krvavé, nebo někde, kde je to vytříděné. V oblasti, kde jsem byla, byli ti lidé úplně jiní, než jak je prezentovaly noviny a televize. Byli vděční a přátelští.
Dali jste jim balíček kapesníčků a oni vás hned objímali, posílali děti, aby vám daly pusu na tvář. Stalo se mi i to, že mi za pomoc chtěli něco dát. Povídali jsme si třeba s klukem, který jedl slunečnici. Celou dobu nám ji nabízel, dokud jsme si nevzali.
Traduje se, že nejčastějšími uprchlíky jsou mladí muži. Jak jste to vnímala vy přímo v terénu?
Setkala jsem se především s rodinami. Samozřejmě tam ale byli i mladí kluci. Říkali, že cestují. Měli prý možnost jet za příbuznými do Evropy, tak vyjeli. Už se to začalo třídit na ekonomické imigranty a na ty, kteří prchají před válkou.
Lenka JedličkováNarodila se 11. června 1993. V současné době studuje obor Sociální antropologie na Univerzitě Pardubice. Osm let působí v chrudimském skautském oddílu, dobrovolnické činnosti se věnuje i v organizaci Amalthea. Mezi její koníčky patří chození do přírody, focení a trávení času s kamarády. Je svobodná a žije ve Slatiňanech. |
Jak jste s nimi komunikovali?
Anglicky z nich umí asi pět procent, takže jsme se vždy snažili mezi nimi najít někoho takového, aby to překládal. A jinak rukama nohama.
S jakými reakcemi jste se ve svém okolí setkávala?
Byla jsem překvapená. I když s tím někteří lidé nesouhlasili, podporovali mě, abych vyjela a zažila si to. Bála jsem se reakce maminky, protože stejně jako každý rodič o mě měla strach. Ale nesla to statečně. Kamarádi mi i celkem fandili.
Podařilo se vám změnit názory na uprchlickou krizi lidí v okolí, když jste jim vyprávěla své zážitky?
Mám kamarády, kteří naštěstí vyslechnou i druhou stranu. Ale také mám kamarády, kteří jsou zarytí odpůrci. U jednoho z nich se mi trochu podařilo změnit jeho pohled, což mě potěšilo.
Váš osobní pohled se nějak změnil?
Všichni jsme ovlivněni médii a v nich jsou bohužel samé negativní a krvavé zprávy. Říkala jsem si, že to tak třeba není. I proto jsem tam jela – abych si udělala svůj vlastní názor. Realita byla úplně jiná. Do té doby jsem žádný názor na uprchlíky neměla, šlo to téměř mimo mě. Od té doby, co jsem tam byla, se tím tématem zabývám víc.
Je vůbec možné změnit pohled Čechů na uprchlickou krizi?
Nad tím jsem se zamýšlela už několikrát. Ale záleží na člověku. Jsou lidé, kteří jsou zarputilí a tvrdí, že jejich pravda je ta jediná. Potom jsou i lidé, kteří se snaží pochopit i druhou stranu a udělat si vlastní názor až podle toho. Těch je ale míň. První skupinu asi přesvědčit nelze – a pokud ano, bude to velmi těžká práce. Spousta lidí si také neuvědomuje, že ne všichni jsou teroristi. Ale ekonomičtí migranti by naši pomoc využívat neměli. Hlavně by se měla řešit situace přímo na místě, ne až tady.
Chcete se v této problematice ještě angažovat?
O prázdninách bych se do Šidu chtěla znovu vrátit. Navíc vzniká studentské sdružení, které se touto problematikou zabývá. Do něj bych se chtěla v budoucnu také zapojit. Po státnicích chci na rok odjet do Irska, abych se lépe naučila anglicky. Potom bych chtěla studovat sociální práci a následně pracovat v organizaci typu Člověk v tísni a jezdit do zemí třetího světa.
