„Lidé jsou překvapeni, udiveni přítomností vojsk. Proto v obcích i městech, samozřejmě i v naší obci, uplatňovali svou lidovou tvořivost. Objevily se nápisy nabádající vojsko k odchodu domů. Obyvatelstvo je deprimováno a dezorientováno vývojem událostí. Lidé nedočkavě a s dychtivostí čekali na noviny všeho druhu. Četli je od A do Z. Nikdy v minulosti i v současnosti nebyl takový zájem o tisk jako v této době,“ například napsal do obecní kroniky kronikář obce Krouna na Chrudimsku Miloslav Věrtelář.
To uvedl o středě 21. srpna. V neděli o pár dní později už píše, že „lidé chodí jako tělo bez duše, zakřiknuti“. A o dva měsíce později charakterizuje atmosféru takto: „Občané zklamaní událostmi přestali sledovati další vývoj. Přestala i honba za tiskem.“
Na ty další měsíce a léta by řada lidí zřejmě raději zapomněla, aby o to více mohli vzpomínat na euforii z dojmu jednoty národa v prvních hodinách a dnech. Pro MF DNES před časem zavzpomínal na tyto chvíle například Miroslav Hoza z Pardubic.
„Někdy po půlnoci mě vzbudila kamarádka se slovy: Jsou tady spojenci! Nechápal jsem, načež dodala: Vole, Rusové! Tak jsem ještě rozespalý nasedl na motocykl a odjel sloužit na vysílač v Krásném. Tam jsme se snažili zajistit vysílání, dokud to jen šlo,“ řekl Miroslav Hoza, který na televizním vysílači pracoval jako technik.
Nad hlavami mu cestou do práce již prolétávala sovětská letadla, která se snažila přistát na pardubickém letišti. Zprvu marně, protože česká obsluha zhasla naváděcí světla a odmítla letadla přijmout.
Letištní plochu současně zaplnila auta, šrot a různé harampádí, což znemožnilo vojenským letadlům přistání. Pardubické letiště tak bylo posledním mezi velkými letišti v republice, na kterém 21. srpna 1968 přistály velké dopravní antonovy a stíhací migy.
V Žamberku vojáci přijížděli do „Dubčekova“
Specifikem východních Čech bylo, že většinu jeho území obsadili polští vojáci a že se navíc jejich vojska většinou vyhýbala vstupu do městských center.
Jako sovětský vazal ovšem i obyvatelé Polska a tím spíš vojáci podléhali propagandě namířené proti Pražskému jaru, proto byli přijetím Čechů řádně překvapeni.
Podle králického kronikáře Josefa Čermáka už když hned po překročení hranic spatřili chladné tváře a nepřátelské pohledy Čechů, poznali, že tu nejsou rádi viděni. Perličkou pak je jejich přijetí ve Skutči. Když polští důstojníci na tamním letišti žádali o jeho předání, byli odmítnuti s tím, že patří zemědělcům. A odpoledne již byly na ploše letiště kupky sena a pásly se na něm krávy.
Ale protože měl v předcházejících dvou desetiletích v této republice hlavní slovo Kreml, lidé svůj odpor proti agresi směřovali hlavně k němu, o čemž svědčily azbukou psané nápisy „Iditě domoj!“ a mnoho dalších.
Populární byla výzva „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!“ Dříve málokdy užívané termíny, jako okupanti, kolaboranti, zrádci či suverenita, se staly ze dne na den běžnými. Stejně jako jindy vandalské, nyní vlastenecké likvidování nebo měnění směrovek na křižovatkách, aby cizí vojáci pokud možno bloudili. Nové směry pak mnohokrát ukazovaly na Moskvu nebo Varšavu.
Hesla opsaná ze zdí a výlohSkuteč A hvězda, co prve svítila, praskla a zhasla docela. (elektra) Okované boty k dostání pouze v Moskvě. (prodejna obuvi) Okupantům nenaléváme ani vodu, natož vodku! (restaurace) Pro kolaboranty šijeme pouze svěrací kazajky. (krejčovství) Republiku nepůjčujeme! (půjčovna průmyslového zboží) Optimismus je nedostatek informací! (Připsáno:) A pesimismus to je přání okupantů. Zajistíme vám cestu zpět. (Čedok). Hlinsko Pravda zvítězí! (na kině) Jezte ruská vejce, vejce našich „přátel. (lahůdky) Hlinsko není Polsko! (sokolovna) Utopíme vás v pivu! (restaurace) Pardubice Lenin pláče (heslo na hangáru) Co řekneš své mámě, až se vrátíš domů? (nápis v češtině a ruštině na lokomotivě, projíždějící tratí Pardubice - Železný Brod) |
Státní vlajky visely na půl žerdi, ulice plnily shluky diskutujících, obchody zase fronty nakupujících základní potraviny „do zásoby“.
Rodiče váhali, zda stahovat děti z táborů či prázdninových pobytů u příbuzných, tyto cesty byly samy o sobě rizikové. Rozhlas neustále vyzýval ke klidu, ale na druhou stranu potěšil každou zmínkou poukazující na nějaký byť symbolický odpor.
Třeba když podle tabule na kraji Žamberka přijížděli vojáci do „Dubčekova“, když v Přelouči kdosi pomaloval památeční tank, anebo když protest proti okupaci podepsali i polští pracovníci stavějící cukrovar v Hrochově Týnci.
„Chcete se přátelit s vrahy našich občanů a ničitelů kulturních památek? Odevzdávejte členské průkazy svým výborům!“ vyzval členy Svazu československo-sovětského přátelství jeden z mimořádných cyklostylovaných zpravodajů Život Chocně.
Stejné číslo přináší i zmínku o demolování sochy rudoarmějce v Sadech osvobození, proto byla převezena na prohlídku do kamenosochařství. Příslušníci Okresního oddělení Veřejné bezpečnosti a oddělení Státní bezpečnosti v Ústí nad Orlicí i obvodní policisté v časopise pak vyhlašovali, že „v žádném případě nepřistoupíme k tomu, abychom na pokyn armád Varšavské smlouvy nebo jiných nelegálních orgánů přistoupili k zatýkání a internování občanů našeho okresu“.
Po zlegalizování mezinárodní agrese se pak ovšem Veřejná bezpečnost stala nebezpečnou pro řadu lidí, kteří i jako menšina trvali dále na tom, co si myslela v srpnu 1968 většina. Že anexe československého území patří k nejtragičtějším událostem novodobých českých dějin, která nastolila vládu politických represí a utopila snahu o návrat demokracie i rozumnější přístup státu k málo výkonné centralizované ekonomice.
Sovětské posádky v kraji Po odchodu polských vojsk z východu Čech je nahradila sovětská. Na území dnešního Pardubického kraje byla umístěna údajně „dočasně“, ale byla z toho více než dvě desetiletí v celkem sedmi městech a vesnicích: Zdechovice, Lázně Bohdaneč, Vysoké Mýto, Ústí nad Orlicí - Kerhartice, Česká Třebová, Červená Voda, Klášterec nad Orlicí. V Pardubickém kraji to bylo něco přes dvanáct tisíc vojáků. Například ve Vysokém Mýtě měla posádka kolem šesti tisíc vojáků při normálním provozu, při vojenských cvičeních se počet dostal až na poměr jedna ku jedné ve srovnání s počtem místních obyvatel, tedy asi na devět tisíc. Rodák a jeden z mužů roku 1968 Za jednoho z „mužů roku 1968 je považován i východočeský rodák Zdeněk Mlynář. Narodil se 22. června 1930 ve Vysokém Mýtě, kde prožil prvních pět let svého dětství. Při studiu práv na moskevské univerzitě byl jeho spolužákem Michail Gorbačov. V srpnu 1968 se stal členem předsednictva ÚV KSČ. Po zajetí vedoucích představitelů sovětskými vojsky odletěl do Moskvy, aby je informoval o situaci v Československu. Pak patřil mezi první signatáře Charty 77. Půl roku po jejím podpisu přijal možnost vystěhování do Rakouska. Po listopadu 1989 v české politice neuspěl. Zemřel ve Vídni v dubnu 1997. Aktivní radioamatéři rušili vysílání Radioamatéři v prvních dnech po okupaci pomáhali zjišťovat kmitočty, na kterých vysílají spojenecká okupační vojska, a hlásili je spojařům československé armády, aby mohlo být vysílání okupantů co nejvíce rušeno. O rušení vysílání, hlavně pirátské a kolaborantské stanice Vltava, se pokoušeli ale také sami radioamatéři. Srážka obrněnce s lokomotivou Někdy až krutý humor projevovali Češi i při tragických událostech, jako v případě srážky obrněnce polské armády s motorovou lokomotivou 8. října 1968 ve Vysokém Mýtě. Tehdy se při ní zabil polský důstojník po letu vzduchem přes lokomotivu a dopadu na chodník. Několik dnů nato se po městě rozšířil vtip, že řidič lokomotivy bude potrestán. Proč? Přestože byl upozorněn, že v místě a v okolí je polská a ruská posádka, troubil před přejezdem česky. Tragický střet na silnici Řada dopravních nehod, jejichž účastníky byli okupanti se nedočkala ani řádného vyšetřování. Tu největší na území kraje však ututlat nešlo. Na silnici mezi Litomyšlí a Svitavami u Janova zahynuli lékař, jeho žena úřednice a jejich sedmiletý syn. Z nevysvětlených příčin dostal nákladní vůz sovětské armády smyk. Otočil se tak, že zablokoval celou vozovku, srazil osobní auto do příkopu a ještě se na něj převrátil. |
