Ve třech třídách je v lačnovské škole padesát dětí, pět z nich by vzhledem ke svému postižení patřilo do speciální školy, kde by byly podle Zemanových slov „daleko šťastnější“.
Ministerstvo školství nyní prosazuje novelu zákona, která by měla vést právě k tomu, aby děti i s mírnou mentální retardací chodily do běžných tříd základních škol. Jako v Lačnově. I proto, že Česko čelí kritice z Unie, že do praktických škol umísťuje i žáky, kteří tam nepatří, zejména Romy.
Jenže ředitelka tamní školy Radka Renzová se domnívá, že postup ministerstva je vůči učitelům z jiných škol neférový.
„Na úplném začátku se podcenila komunikace s učiteli. Přijďte si do jakékoliv profese a řekněte jim, že za stejnou výplatu budou dělat stokrát náročnější práci. Musí se k tomu vzdělat, naučit se pracovat s asistentem a s jinými pomůckami, než se kterými pracovali dosud. Kdo s tím bude souhlasit? To má nad tím někdo jásat?“ ptá se Renzová. Přesto si po deseti letech zkušeností s inkluzivním vzděláváním (tedy výukou všech dětí pohromadě, ale zároveň s individuálním přístupem) myslí, že to je krok správným směrem. Ať už říká prezident Zeman cokoliv.
„Je škoda, že debata o jeho výrocích sklouzla ke zdravotně znevýhodněným, protože všichni víme, že o ty nejde. Jde o děti s lehkým mentálním postižením nebo děti s poruchami chování. Díky jeho výrokům se zjistilo, kolik pedagogů inkluzi podporuje. I ti, od nichž bych to nečekala. Zároveň jsou jeho výroky o těchto dětech jako o vozidle, které zpomaluje kolonu, nepřijatelné. Nemůžeme takhle o dětech mluvit, to se nesluší, je to nevhodné. To ať mluví raději sprostě, protože tímhle části budoucí generace vzkazuje, že se s ní nepočítá,“ říká Renzová.
Zkuste mi vysvětlit, jak taková výuka vypadá. Opravdu se dá věřit tomu, že ti pomalejší nebrzdí ty lepší?
Určitě ano, ale musíte mít k tomu splněnou řadu podmínek. Musíme snížit počet žáků ve třídách - maximální počet je 25 - a změnit způsob výuky. Například si vytvoříte ve třídě 25 dětí tři skupinky. Děti, které jsou hodně napřed, pracují na projektech, mohou mít promyšlenější obsah učiva, pak je nějaký střed a nakonec skupinka, kterou potřebujete naučit naprosté základy, aby nerezignovala. Musíte je motivovat, slovně hodnotit. Nikdy se vám nebude učit děcko, které dostává od první třídy čtyřky a pětky. Proč by to dělalo? Stejně lepší známku nedostane.
Jak to vypadá při hodině?
Skupinky si pracují samostatně a já chodím jen tam, kde mne potřebují, kam si mne zavolají. Zvykli jsme si pracovat s asistenty, v každé třídě je jeden, nebo dva. Nejsou placeni z běžného rozpočtu, ale ve spolupráci s úřady práce, nebo z grantových programů.
A hodnocení?
To je důležité. Známky nestačí, musíte nutně hodnotit děti slovně, v inkluzivním vzdělávání se objevují nové kompetence, děti vám začnou doslova kvést pod rukama, co se týká sociálních a emočních dovedností, a vy jim musíte jako pedagog ukázat cestu a možnosti.
Pro mne je to moc obecné. Budete mít romské dítě ve třetí třídě, o které se doma nestarají. A najednou vám začne kvést pod rukama. Co to znamená?
To dítě chodí rádo do školy, je nadšené, má ve škole kamarády. Jestliže mu nejdou vyjmenovaná slova, tak je nezvládne za tři měsíce, ale bude je dělat postupně celý rok, pomaličku. Určitě se naučí alespoň základ, bude mít z toho radost, nebude dostávat čtyřky a pětky, ale dostane slovní hodnocení toho, co se mu povedlo. A protože škola bude dobrá, bude mít vybavené dílny, hodně pomůcek na pracovní činnosti, školní pozemek, zjistí se, v čem všem to romské dítě exceluje. Najednou rodiče začnou chodit na společenské aktivity školy, na brigády, budou pyšní na své dítě.
To hodnotíte děti, zda jsou nadšené, nebo jestli pomáhají ostatním?
Ano, a je zajímavé, že u běžného dítěte, jedničkáře, je někdy těžké dojít k tomu, aby bylo vynikající v emočních a sociálních dovednostech. Oni jsou hrozně zaměření na výkon, u naší Vanesky (adoptivní dcera Radky Renzové pozn. redakce), Romky, která má hyperaktivitu a mentální postižení, je to docela jiné. Je nadšená, dychtivá, snaží se pomáhat ostatním. Ale nechci to samozřejmě idealizovat.
Vy tvrdíte, že výuka všech dohromady je nakonec výhodná i pro nadané děti?
Když změníte organizaci výuky a připravíte plán pro děti, které nejsou tak rychlé, tak vám nutně vybyl čas a prostor na děti, které jsou nadané a mohou udělat víc.
Opravdu to funguje?
Ano, a jsme přesvědčeni, že to je pro české školství do budoucna jediný model, aby společnost nebyla tak sociálně rozdělená, aby nemusel stát tak řešit, kde se vezmou peníze na sociální dávky.
Jenže vy máte méně dětí ve třídách, zároveň jste získali na tyto aktivity peníze z Unie. Pro běžné školy jsou tyto vize jak z jiné planety.
Máme podstatně lepší podmínky a ty se musí co nejdříve zlepšit i jinde. V ideálním případě musí nejdříve dojít k proškolení všech pedagogů, ale vstřícným způsobem, ne že se řekne: Teď budeš každý měsíc mít o 15 hodin školení navíc! Nevíš proč? Nerozumíš tomu? Nesouhlasíš? Mě to nezajímá! To nefunguje, musí té myšlence uvěřit. Pak se jim musí podstatně zvýšit plat, nemohou dělat těžší práci za stejné peníze. Pak je musíme učit, jak pracovat s asistenty, český učitel potřebuje vědět, že asistent není někdo, kdo mu překáží, ale ten, koho si řídí, kdo mu pomůže. A samozřejmě k tomu patří i méně dětí ve třídách.
Tyto vize jsou hodně inspirované finským školstvím. Tam se ve třídách nesoutěží, nadaní se učí s nejslabšími, a přesto v testech jsou tamní děti úspěšnější než naše. Čím to je?
My také nesoutěžíme, soutěživost nepodpoří atmosféru komunity.
Ale budu se pak snažit být lepší?
Být lepší na úkor někoho? Komu to pomůže? Vašemu vnitřnímu sebevědomí určitě ne. Jen se porozhlédnete, kdo je slabší než vy. Když dítě nemá jasné srovnání, do které skupiny se vřadilo soutěží, pak se cítí bezpečně natolik, aby pozorovalo jen sebe, jestli se zlepšuje a jak.
Moje touha být vepředu mi podle vás ubírá na výkonu?
Záleží na tom, jak si definujeme výkon. Pokud tak, že jde o to, zda dál doskočíte, tak možná ano. Pokud výkon znamená, že se naučíte spolupracovat a oceňovat ostatní, tak vám soutěživost nepomůže, naopak vás bude brzdit. Co když se zeptám dospělého člověka, zda je šťastný, zda má naplněný život? K čemu mu bude, že daleko doskočí, že měl fakt samé jedničky, nebo že ve třídě byla většina dětí, která byla na tom hůře než on. To, podle čeho v dospělosti posuzujeme šťastný život, můžeme rozvíjet už v dětství díky rozvoji emoční inteligence. Jestli někdo umí násobilku a vyjmenovaná slova, vůbec to nic neříká o tom, zda bude v dospělosti šťastný, bude si umět stanovovat hodnoty a bude je umět naplňovat. A dost těžko, jestli vás to nenaučili v dětství, si to budete jako dospělý na nějakých terapiích prstíčkem vyhrabávat.
Teď chce stát učitelům tento způsob výuky v podstatě nařídit. To nemůže fungovat. Ve Finsku je docela jiná atmosféra a učitel je prestižní povolání.
Dá se to hodně rychle změnit tím, že učitelé začnou mít výrazně vyšší plat a pak se budou o to povolání drát. Učitel má z vysokoškoláků skoro nejmenší výplatu, společnost mu tím dává najevo, že si té práce neváží. Povolání pedagoga je přitom daleko náročnější, než bylo dříve, ale nikdo to neví, bohužel ani na pedagogických fakultách. Není dobré takto radikální změnu nařizovat shora, na druhou stranu pokud budeme čekat, až nám to všem dojde a nikdo nebouchne do stolu, tak se jen tak nedočkáme.
Dobře, ale poraďte mi na závěr s modelovým příkladem, kterého se učitelé nejvíce bojí. Přijde do třídy lehce mentálně retardovaný žák, který se nechce učit a obtěžuje ostatní, je agresivní. Co má učitelka udělat?
Musí mu dát jiné učivo než ostatním. To dítě učivo nezvládá, nebaví ho to, nerozumí tomu a bude rušit. Měla by se pokusit přesvědčit ředitele, ať spolupracuje s úřadem práce a získají pro to dítě asistenta, aby mělo k sobě blízkou osobu. Nebude ho hodnotit známkami, ale slovně, začne mluvit s rodiči, brát je jako partnery, je to její práce. Ve chvíli, kdy je dítěti ve škole nepříjemně, znamená to, že získá emoci, že celé je to špatně. Začne se ptát, proč ho ta rodina tak porodila, proč ho neumí vést, proč nemá stejné hodnoty jako my? To dítě není hloupé a zvlášť romské dítě čte emoce, což my moc neumíme.
