Postmoderní popfarář. I takovou přezdívku má lanškrounský farář Zbigniew Czendlik. „Naopak si myslím, že jsem hrozně konzervativní,“ říká sice Czendlik, určitě tak ale nepůsobí. Objevuje se na večírcích po boku českých celebrit, hraje golf, chodí pravidelně do hospody a je pro, aby celibát byl dobrovolný. Kromě toho pořádá i letní slavnosti, kde se objevují osobnosti české hudební scény.
Co bude na programu letních farních slavností?
Směs různých žánrů a stylů. Vystoupí například pardubická folková skupina Trdlo, Josef Fousek, Zora Jandová či Marcel Zmožek. Představí se tu i Gary Edwards, což je velmi zajímavý člověk, zakladatel Zdravotního klauna. Už se tomu nevěnuje. Podobně jako já dal ruce pryč od svých charitativních činností.
Proč jste to udělal?
Moc mě to vyčerpávalo. Věnuji se teď kultuře, mám rád harmonickou hudbu, protože mám rád harmonii v životě. Kdysi jsem v autě v rádiu poslouchal zpravodajství, ale je tam tolik negativních zpráv a tak málo pozitivních, že jsem si řekl, že už to stačí. Najednou moje cestování získalo novou dimenzi, protože si pustím hudbu, kterou mám rád. Akorát když jedu do Prahy, zapnu si rádio, abych věděl, jak je ucpaná.
Považujete pořádání kulturních akcí za jedno z poslání faráře?
Mám pro to podmínky, protože mám uzavřenou farní zahradu. Je to zpestření prázdninového času a způsob komunikace s lidmi. Snažím se s nimi komunikovat na více úrovních - nejen na té náboženské, ale i sociální, charitativní, kulturní a sportovní. Tím se možná trochu liším od ostatních. Neuzavírám se jen do jedné problematiky. Církev dříve byla nositelkou těchto hodnot, nevymyslel jsem nic nového.
Jak vzniklo vaše rozhodnutí vstoupit do semináře?
Ať přijdu kamkoli, všichni se mě na to ptají. I proto už dva roky připravuji knihu, kde bude vše o mém životě. Bude se jmenovat Kostel, hospoda a postel, což jsou tři důležité věci v mém životě. Nebyl to žádný velký třesk, byl jsem vychováván v určitém prostředí, což mě ovlivnilo. Jsem snílek a říkám si, jak je důležité mít velké sny a nenechat si je ukrást. Pokud by vám někdo ukradl mobil, poběžíte za ním, abyste si ho vzala zpátky. Když nám někdo krade sen, vzdáme to a nikam neběžíme.
Zmínil jste hospodu. Proč je to pro vás tak důležité místo?
Název knihy má určitou logiku. Pamatuji si z dětství, že nejdřív se šlo do kostela, vedle byla hospoda a potom se šlo do postele. Kostel je moje logo. Hospodu mám rád, protože je to takové neutrální prostředí. Když ke mně přijdete na faru, jste z psychologického hlediska trošku handicapovaná, protože vás odsud mohu vyhodit. Když přijdu já na návštěvu k vám, budu také handicapovaný. V hospodě, když se mi někdo nelíbí, vstanu a odejdu od stolu.
A postel?
Postel miluji, protože do ní chodím regenerovat síly. Žijeme až v příliš racionální době a přeceňujeme hodnotu rozumu. Ať sedíme nebo stojíme, rozum máme nahoře. Srdce máme pod rozumem. Občas bychom se měli postavit na hlavu, aby srdce bylo nad rozumem. Ale i to přináší jeden problém - nahoru se dostanou pudy a teprve potom na řadu přijde srdce a rozum. Proto je nejlepší polohou, když si člověk lehne, protože je vše v jedné rovině a vyvážené.
Hovořil jste o pudech. Co si myslíte o celibátu?
To je hodně intimní záležitost, také se nikoho neptám, jak to v té posteli dělá. Že někdo poruší celibát, ještě neznamená, že je to něco, co nemá smysl. Myslím si, že by mohl být dobrovolný, ale asi to ještě bude trvat, církev se ho dlouho nevzdá. S nadsázkou říkávám, že kdyby se papež František rozhodl pro zdobrovolnění celibátu, ať to udělá co nejdříve. Protože až mi bude osmdesát, budu v první řadě těch, kteří budou proti. Po besedě, kde jsem toto řekl, mi ale jedna paní napsala e-mail, kde stálo: „Ale víte, pane faráři, i v osmdesáti to ještě jde.“ (smích)
V čem je podle vás největší problém současné církve? Proč není pro mladé lidi tolik atraktivní?
Jsem rád, že říkáte slovo „tolik“. Nemyslím si, že by církev nebyla pro lidi atraktivní. Češi jsou národem, který obecně nemá rád instituce, a církev institucí je. Ale neznamená to, že nemají vztah k víře. Víra je intimní vztah s Pánem Bohem. Potkal jsem spoustu lidí, kteří tento vztah mají nebo ho hledají. Že se mnou lidé kamarádí, je důkazem, že chtějí kamarádit i s mým šéfem - Pánem Bohem. Je pravda, že církev - boží management není pro lidi příliš oblíbený. Ale za to si můžeme spíš sami, děláme spoustu různých přešlapů. Lidé často chtějí, abychom byli něco, co oni nejsou.
Co vám vyčítají?
Církev není demokracie, je to tradice. Třeba ve Skotsku jsou na tradice hrdí, my se je snažíme přizpůsobovat sami sobě. Církev tu budovala tradici, která trvá dva tisíce let, a pořád jí to je vytýkáno - že je zastaralá a zkostnatělá. Pořád nám lidé vyčítají křížové výpravy, pálení čarodějnic a podobně. Dějiny ale vždy byly násilné. To, že tu mluvíme česky, je jen díky tomu, že si tu vaši předkové násilným způsobem udělali prostor. Spousta lidí nosí oblečení Hugo Boss a nikdo se nepohoršuje nad tím, že navrhoval uniformy pro jednotky SS. Když se ale něco podobného odehraje od církve, všichni od ní dávají ruce pryč.
Čím to je, že je česká společnost převážně ateistická?
Není ateistická. Ti, kteří o sobě řeknou, že jsou ateisté, mnohdy ani neznají význam tohoto slova. Myslím si, že takových lidí, kteří jsou skutečně ateisty, je opravdu málo. Slovo ateista se zjednodušeně používá pro ty, kteří nechodí do kostela či jsou proti církvi. Je tu ale hodně lidí indiferentních - ti se o tuto problematiku vůbec nezajímají. Neptají se na to, jestli Bůh existuje. Spousta lidí se někdy označí za nevěřící jen proto, aby nebyli spojováni s institucí, církví.
Myslíte si, že odklon od víry, určitá duchovní a duševní prázdnota, je jeden z důvodů, proč jsou lidé v současné době tak často nuceni vyhledat pomoc psychologa?
Samozřejmě. Duch a fyzika nesnáší prázdnotu, musíte někam patřit. Když jedete do cizí země, po Evropě potřebujete jen občanský průkaz, ale v Malajsii si s cestovním pasem mnohem víc uvědomujete to, že jste občanem České republiky. I ta duše musí někam patřit a dostat cestovní pas. Myslím si, že křest a křesťanství je tímto naším dokladem. Obzvlášť v době, kdy se rozšiřuje islám. Několikrát jsem se setkal s tím, že za mnou přišli rodiče, kteří chtěli pokřtít dítě, a jejich argumentem bylo, že dětem chtějí dát to, v čem vyrůstali jejich prarodiče. Křesťanství sem patří stejně jako jahody a švestky. Můžu si to okořenit melounem či banánem, ale základ je to, co vyroste tady na této zemi. Podobně je to s duchovními hodnotami.
Zpověď ostatně trochu připomíná návštěvu psychologa.
To ano, naše role je trochu podobná. Bohužel musím říct, že hodně potkávám lidi, kteří trpí různými psychickými poruchami. Hlavně na ně působí stres. Největším darem od Pána Boha, který jsme dostali, je svoboda. Čím dál více jsme ale nesvobodnými.
Proč si to myslíte?
Jsme závislí na různých lidech, na zaměstnavatelích, kteří se z vás snaží vyždímat maximum na hranici vašich možností. Ale nekomunikují přímo s vámi, aby poznali, jestli je to pro vás únosné nebo ne. Lidé stále žijí ve stresu. Tak, jak se svět změnil za posledních dvacet let, se nezměnil za celé své dějiny. Mění se vše kolem nás, ale my lidi zůstáváme stejní a na rychlou dobu nejsme připraveni. Proto je tolik různých infarktů a dalších nemocí. Lidé se lehce dostanou do pasti, někteří o tom už mluví, jiní se za to stydí.
Vy sám ale zpovídáte nerad.
Nerad poslouchám smutné příběhy. Není to o tom, že bych lidem nechtěl pomáhat, ale příliš to prožívám a vysává mě to. Neumím si udělat psychologický odstup. Když někdo brečí, brečím s ním. Jak pak mám být objektivní?
Zbigniew CzendlikŘímskokatolický kněz se narodil 6. září 1964 v polských Beskydech. Studia absolvoval v Katovicích a Varšavě, do Čech byl vyslán v roce 1992. O rok později se stal farním vikářem v Lanškrouně, kde dokončil opravu kostela a poté zahájil provoz dětského domova. Známý je ale především kvůli přátelství s lidmi z českého šoubyznysu. Moderuje pořad Uchem jehly. Dříve hrál fotbal, teď se věnuje golfu. |
Především díky vašemu přátelství s Lucií Bílou se z vás stal známý člověk. Jak jste svou popularitu vnímal, když máte problém si udělat odstup?
S Luckou se známe od roku 1998 a stále si vykáme. Není to tak, že bychom si psali nebo volali každý den. Má v mém životě výsostné postavení. Maminka mi dala biologický život, Lucka mediální. Není to ale tak, že bych si na Lucce budoval kariéru.
Často se o vás otírala i bulvární média, která vás spojovala právě s Lucií Bílou, ale také Simonou Krainovou či Lucií Borhyovou. Jak jste tento tlak ustál?
Od bulváru už mám klid, už pro něj nejsem atraktivní. A nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mi vyloženě škodil. Když jsem se objevil na veřejnosti, říkalo se, že jsem ten, kdo oddával Lucku Bílou. Ale přece není důležité, s kým se kamarádíte. Měl jsem trauma z toho, že se nikdo neptá, proč se se mnou kamarádí, co prožívám a cítím. Měl jsem pocit, že tohle lidi nezajímá. Mým cílem nikdy nebylo být slavným. Nechci být celebritou, jsem pouze pseudocelebrita a chtěl bych, aby lidé, až jednou půjdou na můj pohřeb, řekli, že jsem byl hodný člověk. Nic víc. To je můj životní cíl. Sám o sobě to ale říct nemohu, protože moc dobře znám svoje chyby. Vím, že když si upřímně nastavím zrcadlo, není to ideální.
Jak by se to dalo změnit?
Nejdůležitější je si tyhle slabosti uvědomit. Je nutné sebezpytovat, naslouchat druhým a vnímat zpětnou vazbu. Mám tu kolem sebe lidi, kteří mě včas dokážou nakopnout a říct mi, ať se vzpamatuji.
