Pro hudební fanoušky bude sobota 3. června velkým dnem. V Pardubicích totiž zahraje legenda folkové hudby Suzanne Vega, která se proslavila především hity Luka a Tom‘s Dinner.
„Vystoupím s kytaristou Gerrym Leonardem. Zahrajeme kombinaci starých i nových písniček, takže zazní hity, ale i písně, které sice nejsou hity, ale lidé je také znají. Uvidíme, jestli bude mít čas Karel Holas z Čechomoru, aby si s námi přijel zahrát. Když jsme v České republice, často ho totiž zveme,“ říká Suzanne Vega.
Do České republiky se vracíte poměrně často. Co vás sem táhne nejvíc?
Lidé. Máme je hrozně rádi, jsou totiž skvělí. Vždy vypadají, že nás rádi vidí a že si koncert užívají. Navíc máme v České republice přátele.
Je české publikum v něčem specifické?
Ano. Je vždy plné nadšení. Lidé jsou u vás veselí a přátelští. Kdysi jsem v České republice vystupovala před několika tisíci lidmi, bylo to na jakémsi poli, a přestože pršelo, všichni zůstali, nasadili si pláštěnky a zpívali si. Byl to pro mě velmi emotivní zážitek.
Setkala jste se se spoustu Čechů. Kdo pro vás byl nejvíce inspirativní?
Rozhodně váš bývalý prezident Václav Havel. Jeho život, charakter a věci, ve které věřil, mě hodně inspirovaly. Musím říct, že patří mezi nejinspirativnější lidi v celém mém životě.
Jste více populární v Evropě než v USA. Čím to podle vás je, jsou vaše texty pro Američany příliš náročné?
Nevím. Je pravda, že jsem víc známá v Evropě než v USA, ale rozhodně si nestěžuji. Jsem spokojená se svou popularitou jak tady, tak tam. Ale upřímně řečeno opravdu nevím, čím to je. V Americe máme spoustu druhů muziky. Lidé se zde dělí do malých skupin s hodně úzkým zaměřením. Zároveň si nemohou všechno poslechnout v rádiích, dokonce i rádia jsou úzce zaměřená na nějakou oblast. Takže pro jednoho člověka je velmi těžké, aby byl populární ve všech těchto oblastech.
Co pro vás vůbec znamená psaní? Je to určitá sonda do vašeho života?
Psaní je pro mě ukáznění i uvolnění. Ano, je to vyjádření mého vnitřního života, ale také je to způsob, jak zůstat disciplinovaná. Tím, jak vytvářím metafory a obrazy, se snažím zůstat spojená jak sama se sebou, tak i s okolním světem.
Na albu Songs In Red And Grey jste více zašla do svého soukromí. Co vás k tomu vedlo?
Dříve mi lidé říkali, že jsem hodně objektivní a píšu jako novinářka. Když jsem psala písničky pro album Songs In Red And Grey, měla jsem čerstvou zkušenost s velmi bolestivým rozvodem. Takže jsem chtěla začít psát o mnohem osobnějších věcech. Stále se ale snažím psát tak, aby to bylo inteligentní, a ne až moc osobní.
Litovala jste potom toho, že jste se tak otevřela?
To ne. Myslím si, že jsem udělala správnou věc. Udělala jsem písničky tak, jak jsem to v té době cítila, a řada lidí se mohla identifikovat s problémy, o kterých jsem tehdy psala.
Vaše písně mají často konkrétní adresáty. Snažíte se jim tedy písní něco vzkázat?
Moc ne. Pokud mám něco, co někomu potřebuji říct, řeknu mu to. Jde spíše o tvorbu něčeho krásného a vyjádření emocí, nejsou to žádné tajné zprávy. Jde spíše o vytváření něčeho nového z obvyklých emocí, bolesti, lásky, utrpení a tak podobně.
Vracíte se někdy ke svým písním a vzpomínáte na dobu a podmínky, za kterých jste je napsala?
Čas od času ano. Většinu písní ale zpívám tak často, že u nich na nic nevzpomínám. Někdy však mám takový podivný pocit a hned si vzpomenu, kdy jsem tu písničku napsala. Vracím se třeba k časům, kdy jsem se snažila vyhnout tomu, abych se vdala.
Které vzpomínky pak jsou nejsilnější?
Nejspíš ty z dětství. Už je to totiž tak dlouho, že na ně často vzpomínám. Tyto vzpomínky se objevují i na mém prvním albu.
Váš nevlastní otec Ed Vega byl učitel a spisovatel. Bavili jste se spolu hodně o psaní?
Můj nevlastní otec zemřel už v roce 2008, ale ano, když jsem byla mladší, strávili jsme opravdu hodně času tím, že jsme se bavili o psaní. Dovolil mi číst své rukopisy, bavili jsme se o větách, interpunkci, metaforách. Na tom jsem vyrostla.
Suzanne VegaAmerická folková zpěvačka Suzanne Vega se narodila 11. července 1959 v Santa Monice. První básničky začala psát v devíti letech, ve čtrnácti složila první píseň. Studovala prestižní High School of Performing Arts, obor moderní tanec. Smlouvu s nahrávací společností podepsala poprvé v roce 1984. Debutové album s názvem Suzanne Vega vyšlo následující rok a ve Velké Británii bylo platinové. Ještě lepší hodnocení měla její následující deska Solitude Standing s hity Tom’s Diner a Luka, která jí vynesla tři nominace na Grammy. Toto nejprestižnější hudební ocenění získala za album Days of Open Hand. Obdržela i New York Music Award pro nejlepší rockové album. |
Kritizoval někdy vaše písně?
Rozhodně. Hodněkrát řekl, že jsou skvělé, asi dvakrát dokonce řekl, že jsou geniální, ale častokrát mi taky něco vyčítal. Třeba to, že někde neříkám pravdu, jsem moc dramatická nebo přeháním.
Svou první píseň jste napsala ve svých čtrnácti letech. Můžete ji srovnat se svou současnou tvorbou?
Největší rozdíl je v tom, že ta první byla rychlá, roztomilá a velmi jednoduchá. Byla to písnička pro mého bratra. Mé dnešní písničky jsou pomalé a smutné. Ale čas od času si tu první stále ještě zazpívám.
Kdy jste s písní opravdu spokojená?
Když ji zpívám (smích). Ve chvíli, kdy napíšu píseň, pár dní ji nechám být, pak se k ní vrátím a zjišťuji, jestli se mi stále líbí. Pokud ano, můžu s ní na veřejnost. Jestliže se mi nelíbí, už si ji víckrát nezazpívám. Prostě odplyne pryč a už si ji ani nepamatuji.
Za svou kariéru jste získala řadu ocenění. Kterého si vážíte nejvíc?
Když dělám tuhle práci, nepřemýšlím o cenách. Ale nejvíce jsem byla hrdá, když jsem dostala ocenění Peabody Award za svou rozhlasovou show o klasické hudbě. Bylo pro mě ctí, že jsem vůbec mohla být součástí toho týmu.
