V souvislosti s nedávnými událostmi na střední průmyslové škole v pražských Malešicích, kdy studenti šikanovali učitelku, vyvstaly debaty o tom, zda by školní psycholog neměl být stálou součástí učitelského sboru i na středních školách. Co si o tom myslíte vy?
Samozřejmě by to tak mělo být. Všude, kde jsou děti, vznikají třecí plochy, zároveň jsou tam nadané a talentované děti, takže práce školního psychologa je zde potřebná. Asi před 16 lety jsme zavedli roli školních psychologů, kdy naši pracovníci chodili na všechny základní a střední školy třeba jednou za týden nebo za měsíc. Suplovali jsme roli školních psychologů. Nyní takto máme obsazené střední školy.
Osvědčilo se rozhodnutí začlenit psychology do učitelských sborů základních škol?
Velice. Bylo to složité, protože nejdříve nebyly peníze, a když se sehnaly, nebyli psychologové. Oslovili jsme ale fakulty a různé kontakty a nakonec se to podařilo zařídit. Psychologové mají půlúvazek na každé základní škole ve městě. Jedná se o první kontakt psychologické pomoci dětem, i když při škole funguje výchovný poradce a školní metodik prevence. Vidím to jako nástavbu další péče, protože školní psycholog pracuje s celou třídou, může dělat klima třídy, prevenci šikany a sociálně-patologických jevů. Dělá konzultace pro rodiče, děti i učitele. Kvituji to jako perfektní věc.
Říkal jste, že bylo těžké psychology sehnat. Je to tím, že se jim do školství nechce?
Ne. Není tolik absolventů a byla potřeba praxe, aby člověk mohl ve škole samostatně pracovat. Pro někoho navíc není lukrativní mít půlúvazek někde ve škole. Ale podařilo se nám vždy skloubit dvě školy, takže ten člověk nemá jen jeden půlúvazek, působí na dvou školách, takže může i problémy porovnávat.
Jak vypadá práce školního psychologa?
Jednak pomáhá dětem, ale také rodičům a učitelům. Řeší základní vztahové problémy, třeba první partnerské vztahy mezi žáky, konflikty ve vztahu dítě-rodič, učitel-žák a naopak. Náplň je hodně široká, pracuje i s dětmi, které jsou záškoláci, mají těžší poruchu a podobně.
Chození k psychologovi je dodnes bohužel stigmatizované. Platí to i u školního psychologa, nebo tam to není tak patrné?
Stigma už zdaleka takové, není ani obecně. Ve škole je to ještě méně stigmatizující, protože takovou možnost má každý, a navíc to může být anonymní. Výsledky dáváme jen rodičům a pouze s jejich souhlasem je můžeme dát někomu dalšímu, třeba právě škole. Dnes už je spousta dětí, které mají speciální vzdělávací potřeby - dyslektici, dysgrafici a podobně. Tam je to dítě bráno naprosto rovnocenně, i když navštěvuje školního psychologa.
Řešil jste někdy, že by děti šikanovaly učitele?
Nikdy. Jsou ale projevy chování dětí, které jsou opravdu na hraně. Je těžké označit, co je vlastně šikana, a to nejen ve vztahu dítě-učitel. Definice šikany totiž zahrnuje opakovanou agresivitu. Je módní trend za šikanu označit i to, když se dva kluci „jen“ poperou. Aby to byla šikana, musí tam být dlouhodobost. Co se týče šikany učitelů, je to hlavně o roli pedagoga, který to může eliminovat.
Je pravda, že si dnešní děti dovolí více než dřív?
Myslím si, že tomu tak je. To je dané způsobem výchovy a tím, že rodiče nemají kvůli zaměstnání tolik času věnovat se dětem. Další záležitost je otázkou médií. Dnešní děti nemají moc pozitivních vzorů, nemají je kde nalézt. Hledají je pak třeba v počítačových hrách, násilných filmech a podobně. Potom dojde k tomu, že dítě toto chování napodobuje a stírá se mu rozdíl mezi realitou a virtuální realitou.
Narazil jste na média. Je to tedy i tím, že média mají tendenci psát převážně negativní zprávy?
Mám pocit, že to tak je. Když si pustím zprávy v televizi, je to jedno násilí vedle druhého, žádná informace není pozitivní. Děti to takhle možná vnímají a podle toho se chovají. Média samozřejmě mají i pozitivní vliv, ale na druhou stranu je těžké děti oslovit něčím pozitivním - na rozdíl od senzací, bulvárních zpráv. Bohužel to tak je nejen u dětí.
Setkal jste se někdy naopak se šikanou žáka ze strany učitele?
Nikdy jsme nic takového neřešili. Samozřejmě řešíme, když do poradny přijde rodič a má takové podezření. Ale obvykle bývá chyba v učiteli i v dítěti. Neřešili jsme problém, že by to bylo jednoznačně na straně učitele. Když vzniká nějaký třídní kolektiv, vždy se objevují sympatie a antipatie. Je otázka, jak to učitel dokáže ukočírovat a pracovat s tím. Dobrý pedagog by to samozřejmě měl zvládat, ale ne vždycky to tak je. Řada učitelů je pod vlivem stresu nebo syndromu vyhoření a může zareagovat neadekvátně. Nechci to obhajovat, ale někdy si o to dítě samo říká svým chováním.
Kterou formu šikany považujete za nejzávažnější?
Záleží to na věku dítěte. Nejvíc mě děsí psychická šikana a kyberšikana. Jsou to věci, které působí velmi negativně. Dlouhodobě ovlivňují jeho psychiku i chování. Problém je v tom, že je to věc skrytá. Než se dítě svěří, trvá to dlouho a následky na psychice jsou velké. Když jde o běžnou fyzickou šikanu, dítě může z toho prostředí utéct. Kyberšikana ho ale nalezne vždycky. Dítě si dobrovolně neodpojí internet a mobil. Takže nemá žádné zázemí, kde by se mohlo schovat.
Kyberšikana je poměrně nový trend. S jakou její formou se setkáváte nejčastěji?
Nejznámější je zveřejnění citlivých materiálů nebo pomluv na sociálních sítích. Časté jsou ale i SMS zprávy a telefonáty. Mám konkrétní příklad ze střední školy - dívka se rozešla s hochem, ten ji začal pronásledovat, byly to hlavně e-maily a SMS. Napsal jí i 300 SMS denně. Vyměnila SIM kartu, ale díky tomu, že byli ze stejné školy, on to číslo zase sehnal. Nakonec se dostal až do její rodiny a fyzicky napadl jejího otce a pomaloval jim dům.
Když se dítě stane obětí šikany, co má dělat? Většinou si totiž myslí, že pokud by to někomu řekl, bude z něj práskač a vyjít s agresorem bude ještě horší.
Záleží na pedagogovi, jaké se mu podaří vytvořit ve třídě klima. Znám spoustu kantorů, kteří mají autoritu i klima takové, že se jim děti svěří. Pokud tomu tak není, objeví se jiný problém. Dítě může mít problémy s chováním, učením, bude chodit za školu, nebo bude mít psychosomatické potíže. Pak se dostane k nám do poradny. Zjistíme, že je to jen zástupný problém, a rozkryjeme, že je to projev nějakých vztahových problémů.
To je ale běh na dlouhou trať.
Přesně tak. Když se šikana projeví, je těžké ji agresorům dokazovat. Proto k tomu slouží sociometrie, vyšetření klimatu třídy, které může potvrdit podezření. Potom pracujeme i s agresory. Pokud je zájem, věnujeme se i oběti.
Proč tomu třídní kolektiv obvykle jenom přihlíží?
Ostatní děti mívají strach, aby ony samy nebyly obětí šikany. Němě přihlížejí nebo vědomě i nevědomě pomáhají agresorovi. Potom se z toho stane stereotyp, nebo je to pro ně zábavné. Měly by vytvořit hráz a pomoci oběti. Kdyby se to podařilo, třída má určitě moc agresorům chování překazit. Ale to se stává jen velice málo.
Poznamená šikana vždy člověka na celý život?
Každé dítě je jiné a jinak odolné, nedá se to paušalizovat. Jsou děti, které se s tím vyrovnají a následky nemají. Ale jsou i děti, které si následky nesou. Vliv na to má hodně faktorů - osobnost, způsob výchovy a podobně.
Jaké jsou obvyklé následky?
Když se dítě stane obětí, může dojít k tomu, že se později začne chovat jako agresor. Nebo může mít projevy anorektického chování nebo psychických poruch.
Co si naopak do dospělosti odnese agresor?
Může to být zkušenost. Spousta dětí to dělá proto, aby se ukázaly a vybudovaly si pozici ve třídě. Mohou se z toho poučit, srovnat se a fungovat naprosto normálně. U někoho se to ale může prohlubovat a objevují se další poruchy osobnosti a chování.
Můžete situaci v Pardubicích srovnat s ostatním územím republiky?
Platí, že čím je větší město, tím spíše se tam šikana objeví. Je to způsobené anonymitou velkého města.
S jakým nejhorším případem jste se setkal?
Takových případů naštěstí není tolik, často se šikana vyřeší přímo ve škole. Je ale špatně, když se o tom nemluví, aby se nepoškodila pověst školy. Nejhorší bylo, když žáka donutili, aby se ve třetím patře pověsil z okna. Tam už šlo o život.
