Josef Pejchal v titulní roli představení  Limonádový Joe.

Josef Pejchal v titulní roli představení Limonádový Joe. | foto: Michal Klíma, MAFRA

Chci si užívat svůj život, ale ne krátkozrace, říká herec Josef Pejchal

  • 0
Věřící člověk, nadšený fotbalista, hráč bridže i milující otec. Herec pardubického divadla dostává hlavně role kladných postav, nyní se představil jako Limonádový Joe.

Letní měsíce jsou obdobím volna nejen pro děti, ale také pro divadelní herce. „Jak je soubor po celý rok stále pohromadě, je asi každý rád, když může být někde se svou rodinou a přáteli, na které neměl v sezoně tolik času,“ říká herec Východočeského divadla v Pardubicích Josef Pejchal.

Co herci dělají o divadelních prázdninách?
Většinou se snaží nabrat síly, které ztratili, a získat další do nové sezony. Běžní lidé to dělají po celý rok, náš pracovní režim ale neumožňuje mít třeba celý víkend volný. Ještě do července hráváme na festivalu Poláčkovo léto a už na konci srpna se scházíme, abychom v září mohli znovu začít hrát.

Ve třetím ročníku gymnázia jste přestoupil na konzervatoř. Jak toto rozhodnutí vzniklo?

Byl jsem na šestiletém gymnáziu a stále jsem přemýšlel, na jakou vysokou školu se dám. Moji tři starší bratři vystudovali stejné gymnázium a postupně se stávali inženýry a podobně, zatímco já jsem stále hledal svou cestu. Bavilo mě tancování, zpívání, hrál jsem na housle, chodil do dramatického kroužku, do výtvarky a podobně. Zkusil jsem si, jestli by mě tento obor mohl bavit, a přijímací zkoušky na konzervatoř byly tak trochu nanečisto, protože jsem plánoval jít po gymnáziu třeba právě na uměleckou vysokou školu.

Jak to přijali rodiče a kamarádi?
Kamarádi mě podpořili, někteří si oddychli, že mě mají z krku. (smích) Ne, jsem moc rád, že dost podstatná část přátel mi zůstala dodneška. Rodina to samozřejmě chápala jako nějaký můj vrtoch, který mi těžko vymluví. Tiše mě podporovali, postupně se s tím smířili a čekali, jak dlouho vydržím.

Nesnažili se vám to rozmluvit?
Věděli, že by to asi bylo marné. Bylo to pro ně překvapení.

Hostoval jste i v Národním divadle. Jaký to je pro herce pocit?
Jednalo se o externí spolupráci na některých představeních a byla to nádherná zkušenost. Velmi rád na to vzpomínám, byla to pro mě na konzervatoři možnost, jak se poprvé dotknout opravdového divadla.

Východočeské divadlo v Pardubicích je vaším třetím stálým angažmá. Co vám jednotlivá angažmá přinesla?
Vždy mi to přineslo nové zkušenosti, přátele, rozhledy a potvrzení toho, co chci, nebo nechci dělat.

Diváci vás ale znají především z Ordinace v růžové zahradě, kde jste si zahrál postavu gynekologa Adama Suka...
To nechám na posouzení diváků. Pokud mě znají jen ze seriálu, je to hezké, ale na druhou stranu mě to mrzí, protože tu v divadle máme spoustu hezkých představení.

Jak na tuhle seriálovou zkušenost s odstupem času vzpomínáte?
Jenom dobře. Špatné věci se člověk vždy snaží ze svého života vytěsnit. Šlo o brzké vstávání, dlouhé přejezdy do Prahy, učení se textů narychlo i o ztrátu jakéhokoli volného času. Když dám svůj obličej k dispozici seriálu, dávám ho i médiím, a ta se mě logicky ptají i na soukromí. Měl jsem trochu štěstí, že jsem byl pardubický herec a nikomu z bulváru se sem nechtělo za mnou jezdit. Samozřejmě byly ‚povinné PR party‘, na které se muselo podle smlouvy chodit. Tam jsme byli k dispozici výhradně novinářům, kteří do nás mohli ‚kousat‘, jak chtěli.

Rozhodl jste se pro odchod ze seriálu sám, nebo to byl nápad scenáristů?
Po nějaké době se musí většina hereckého obsazení proměnit, aby diváci a novináři měli k dispozici nové tváře. Navíc bylo poměrně komplikované dojíždění a plánování termínů natáčení, zkoušek v divadle i představení, zvláště pro oblastního herce, který má ve svém domovském divadle dost příležitostí hrát. Vůbec ničeho nelituji, myslím si, že odchod byl předpokládaný z obou stran.

Poznávali vás lidé na ulici?
Poznávali a stále poznávají mou postavu, ale ne mě. Pokřikovali, že támhle jde Suk, skoro jako nějaký sympatický bubák. Jakýkoli takový projev je spontánní, ale člověk by občas také chtěl mít svůj klid. Když si doma zapnete seriál, znáte všechno a všechny. Máte seriálové postavy jen pro sebe. Ale ten herec na ulici nebo v restauraci už není postavou, je živý a rád by měl i on své soukromí. Pokud mě někdo slušně osloví, velmi rád se podepíši a vyfotím, pokřikování na ulici ale opravdu nefandím. Je mi to nepříjemné hlavně kvůli těm, které mám vedle sebe. Popularita je určitě i opojná a mnohdy příjemná, což jistě pociťuje mnoho politiků.

Chtěli po vás někdy lidé i lékařské rady?
Občas ano. Vždy jsem říkal, že jsem jen jako lékař, takže je to jen jako rada. „Jsem gynekolog amatér a práci si domů neberu,“ říkával jsem. Vzpomínám si, že Petr Rychlý vyprávěl, že ho takto oslovila nějaká opilá paní a on zrovna měl štěstí, že znal zánět děložního čípku či něco podobného a opravdu se do její diagnózy trefil. (smích)

Často jste obsazován do rolí kladných postav. V inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové ale nyní hrajete asi největšího záporáka z celé čtveřice, Nicka. Je to úleva, že nejste úplně zaškatulkován?
Už jsem hrál i vrahy. Ve Virginii není žádná postava nutně pozitivní nebo negativní, a je to na zvážení každého diváka. Pokud se vám osobně nelíbí moje postava, jenom to kvituji. Taky bych se tak nechtěl v životě a ve vztazích chovat. Hned po roli Nicka přišla postava Limonádového Joea, kde je nutné volit úplně jiné výrazové prostředky. Je to otázka spíše na diváky, jestli si mě dokážou představit i v jiných rolích, nejen jako hloupého jelimana. Doufám, že některé své negace promítnout do rolí umím, nešvarů mám určitě dost.

Pocházíte z velké rodiny, jak vás to ovlivnilo?
Doufám, že jenom pozitivně. Velká rodina znamená plno radostí a oslav, ale také hádek. Byli jsme jenom samí kluci, mám tři bratry a jednoho nevlastního. Maminka nám totiž umřela a táta potom měl ještě další rodinu. Do té doby jsem byl nejmladší a bratři se o mě museli starat. Občas z toho byly i rvačky. Dneska, když to jenom trochu jde, se naopak snažíme se vidět. Jen se už tolik nerveme. (smích)

Chtěl byste také tak velkou rodinu?
Rozhodně se jí nebráním. Chápu rodinu jako celek, i když jsou to jen dva manželé. Jen partnerství podle mě rodina není, i když spolu ti partneři mají dítě. Fandím milující rodině, ale pouhé partnerství je podle mě alibismus.

Proč?
Partner, který hledá někoho jiného, nakonec stejně najde člověka s podobnými vlastnostmi i chybami. Vždy, když někdo otevře srdce a pak odejde s někým jiným, rozdělí jej a zůstane mu jizva. Má svou duši i srdce slátané a potom se bojí otevřít se někomu jinému. Čím víckrát se to děje, tím je to bolestivější. A to ani nemluvím o tom, kolikrát dává své tělo - i bez toho srdce.

Vychází tato preference manželství z toho, že jste věřící?
Doufám. Pro každého je důležité, aby chtěl pracovat na duchovní stránce svého života. Jsem pevně oběma nohama na zemi, chci si užívat svůj život, ale ne krátkozrace.

Josef Pejchal

Narodil se 30. října 1979 v Českém Krumlově. Je absolventem Pražské konzervatoře, krátce hrál v Moravském divadle Olomouc a v Černém divadle Jiřího Srnce. Od roku 2003 působí ve Východočeském divadle v Pardubicích. Popularitu mu přinesla role doktora Adama Suka v seriálu Ordinace v růžové zahradě, objevil se i ve filmech Hostel, Bazén a Johanka z Arku. Je ženatý a má ročního syna Eliáše

Byl jste k víře veden rodiči, nebo to byla vaše cesta?
Maminka byla věřící, měl jsem díky ní tedy otevřené dveře do světa víry. Dál už každý musí jít, hledat a hlavně si potvrzovat dennodenně svou víru sám. Rodiče mají povinnost dětem předat tolik znalostí, aby měly pak samy možnost se nezávisle rozhodnout. Křest je jenom základ, který je velmi důležitý, ale dál už musíte stavět sami z ‚cihel‘ vlastní víry v Boha, vzájemné důvěry, ale i zklamání a nejistot. I svým dětem chci dát možnost, aby se samy svobodně rozhodly.

Je i vaše manželka věřící?
Také. Je to radostné a velmi povzbuzující, když mohu s mou milovanou sdílet radosti i trápení i v duchovním životě. Jen doporučuji. Mnoho lidí, kteří dnes hledají svou víru, cítí určitou duchovní prázdnotu a to hledání je vlastně správné, jsou na dobré cestě, protože ateismus nemá budoucnost, je totiž destruktivní, a ne konstruktivní.

Pomohla vám víra vyrovnat se se smrtí maminky?
Samozřejmě, ale nejen s tím. Pomáhá mi dennodenně, protože člověk neustále zažívá nějaká zklamání, setkává se s nemocemi, neočekávanými ztrátami a změnami, ale i radostnými záležitostmi. To, že člověk nemůže být vládcem svého života, některé velmi irituje a pak si usurpují právo rozhodovat o životech ostatních. Ale to už zase filozofuji... Pardon.