Ke spolupráci přizval dirigenta Komorní filharmonie Pardubice Marka Ivanoviče. Ten vytvořil nové hudební aranžmá. Vedle řady tanečníků a zpěváků zapojili do projektu i pardubickou skupinu Trdlo, jež naživo doprovodí každé představení.
"Chtěl jsem zde nastudovat komorní věc, ale nabídli mi velký projekt Balady pro banditu, a navíc v plenéru. To je věc, která se odmítnout nedá," říká Tarant. V roli Nikoly alternují Jan Musil a Tomáš Lněnička.
Michael Tarant(1953) vystudoval Státní konzervatoř Praha - obor herectví/režie a první angažmá získal v Krajském divadle v Kolíně jako režisér. Ve Východočeském divadle Pardubice byl v angažmá v letech 1986 - 1991, dále v Klicperově divadle Hradec Králové, Národním divadle Moravskoslezském Ostrava či v kladenském divadle. Nyní je uměleckým šéfem činohry v Moravském divadle Olomouc. V posledních letech v Pardubicích uvedl inscenace: Amadeus, Radúz a Mahulena, Maja, Na miskách vah či Nápadníci trůnu. |
Jak se dá udělat notoricky známý evergreen, jakým Balada pro banditu bezpochyby je, nově a originálně?
Myslím, že člověk se vždycky musí vrátit ke kořenům a pokusit se pochopit smysl díla a mít rád jeho skladatele, libretistu nebo dramatika. Balada pro banditu má jednak věčné téma - svobody a revolty. A jednak má nesmírně šťastnou hudbu, která se ale musí vyvíjet v čase. Z toho vycházím. Když Balada vznikla, byla její hudební poloha spíše folkovější, možná až countryová. Tehdy se konaly různé Porty a folkové přehlídky, v té době vnímané jako revolta, jež v tomto žánru procházela, na rozdíl třeba od rockové hudby, která byla udušena. Dnes už jsme někde jinde, slyšel jsem různé verze Balady pro banditu, rockové, nebo dokonce i jazzové. Ale my jsme se dohodli, že se chceme dotknout trochu výspy, která patřila k Podkarpatské Rusi. Chceme jít cestou herecké a muzikantské živelnosti a autenticity a v záplavě akustických zvuků komerčních médií slyšet housle, flétnu, trubku a lidský hlas.
Z toho vyplývá účast živé kapely v představení a spolupráce s dirigentem Markem Ivanovičem?
Ano. Nezávisle na sobě jsem již dříve spolupracoval jak s Markem Ivanovičem, tak i s kapelníkem Trdla Vaškem Truncem. Léta se známe a jeden druhého a vlastní práce si vážíme. A když jsme s Markem uvažovali, jakou kapelu obsadit, vyšlo nám právě Trdlo. Vašek Trunec mě moc potěšil svým přístupem, vzal naši nabídku jako výzvu, protože je to žánrově i stylově něco úplně jiného, než oni dělají. Jeho otevřenost mě potěšila.
Otevřenost v jakém smyslu?
Někdy se, zejména ve folkloru, potkáte s muzikanty, kteří jsou jakoby neprůstřelní, existuje pro ně jeden jediný žánr, nad který není. Proto mám rád výjimky typu třeba Hradišťanu a Jiřího Pavlici, kteří takto neuvažují. Pavlica je naprosto otevřený člověk, který žánrem prochází, mísí ho, experimentuje a nebojí se toho, stejně jako Vašek Trunec.
Zmínil jste téma revolty a odvahy, přece jenom v sedmdesátých letech by se Balada dala chápat jako určitý protestsong vůči době, ale budou tato témata lákat i dnešního diváka?
Věřím, že ano. Zejména dnes je strašně důležitá věc mít osobní odvahu. Podívejte se na Sněmovnu, jak uhýbá prezidentovi. Nebo na naše prezidenty, jak uhýbají Rusku, na politiky, jak uhýbají finančním lobby. Ten tlak je obrovský a já si nesmírně vážím každého nezávislého novináře či politika, kteří se snaží zůstat nezávislí a nenechají se stáhnout chapadly té chobotnice, která jsou pořád kolem nás. Myslím, že téma osobní odvahy, schopnosti revolty a jít do rizika se svou kůží na trh je v naší společnosti pořád nesmírně živé. Bohužel, vlastně bohudík, protože máme o čem hrát.
Premiéru Balady připravujete do exteriéru, kde si pochvalujete nekonečnost prostoru. Nebude potom na podzim přechod do sevřeného divadla bolestivý?
Určitě ne. Byl jsem kdysi v kostele, kde byl kaplanem Václav Beneš Třebízský, o kterého se zajímám. V tamější kapličce probíhala komorní mše, byla velmi osobní, intenzivní a přitom intimní. A stejně krásnou mši můžete zažít v hlavním chrámovém prostoru, třeba v chrámu svatého Víta nebo ve Svatopetrském dómu uvidíte monumentální mši, která zasáhne tisíce. Obě mohou být stejně intenzivní, jen každá potřebuje od faráře trochu jiné gesto. Stejně tak to vnímám při srovnání obou scén Balady. Pardubické divadlo není až tak malé, inscenace zde bude možná osobnější a důvěrnější a zážitek může být jiný. Ale rozhodně nebude chudší.
Proč jste v případě hlavní mužské role sáhl k alternaci?
Přiznám se, že alternaci využívám často jak v opeře, tak v baletu nebo činohře. V opeře i baletu je to nutný předpoklad, dělali jsme například Romea a Julii a první tanečník měl problém s kolenem. Někdy alternace přináší zdravé napětí a různé pohledy na věc. Navíc jsem chtěl do Pardubic přitáhnout Tomáše Lněničku, znám jej už dlouho, pracoval jsem s ním v Hradci Králové, je to velice osobitý muž, zajímavý herec a výborný zpěvák. Pochopitelně pro domácího Honzu Musila znamená alternace výzvu, která ho může někam stimulovat. Určitá zdravá rivalita a konkurence přináší další adrenalin, jakýsi zvláštní testosteron a často vytváří v divadle pozitivní napětí.
Chtěl jste v Pardubicích připravit komorní věc, nakonec jste dostal nabídku na velký projekt s velkým ansámblem. Váhal jste?
Opravdu jsem se rozmýšlel, přece jenom velké projekty dělám poměrně hodně. V nich máte na začátku obrovský babylon - herců, tanečníků, muzikantů, choreografa, scénografa... všechny musíte propojit, a navíc ukočírovat nejrůznější osobnosti. Je to náročné a vyčerpávající, ale současně krásné. Balada pro banditu je pro mě setkání se svěží a živou legendou. Pochopitelně ji můžete udělat leskle a líbivě, ale já jdu radši cestou ryze divadelní. Mám rád, když se hraje a zpívá jako o život, to je pro mě ohromná nabídka k tanci. A ta se odmítnout nedá.
