Před týdnem uvedlo Východočeské divadlo již devátou premiéru této sezony – detektivní hru Poslední víkend, kterou na základě svého románu napsala královna tohoto žánru Agatha Christie. Pardubickou inscenaci nastudoval hostující režisér Pavel Ondruch, který se zdejší scénou spolupracoval již dvakrát. Nejprve uvedl scénické čtení o Desdemoně, před rokem a půl antickou tragédii Trójanky. Nyní sáhl po jiném žánru – detektivce.
"Agatha Christie mě moc baví. Je fenomenální v tom, že dělá jednoduše velké věci. Má naprosto okouzlující cit pro žánr, který striktně dodržuje a zároveň ho obohacuje," uvažuje režisér Ondruch.
Co máte v detektivce radši – když znáte vraha a zkoumáte příčiny jeho činu, nebo naopak když po vrahovi pátráte až do konce?
Mě vždycky baví hlavně zkoumání lidí. A to můžete dělat v obou případech, ať pachatele znáte, nebo ne. Ale když teď vyjdu konkrétně z naší pardubické Agathy Christie, je pro mě zábavnější, když vraha neznám. Proto se také jako režisér snažím divákovi pátrání zkomplikovat, podezřelý musí být každý, a co možná nejdéle. To je samo o sobě zábavný materiál k tomu, jak herce vést a jak jejich prostřednictvím diváka mást.
Přibližte mi opatrně inscenaci Poslední víkend. Ale s ohledem na žánr prosím bez detailů.
Hra Poslední víkend je založena na klasické detektivní, téměř až hororové situaci, kdy na opuštěné sídlo britské aristokracie přijede několik hostů. Během jednoho víkendu vztahy mezi přítomnými kumulují – zjistíte, že ta miluje toho, ten nenávidí toho..., zkrátka napjaté vztahy vyústí k vraždě. A tento čin spustí další lavinu situací a psychologických reakcí, což je na Christie to nejzábavnější. Nejde až tak o vraždu, ta je jen spouštěčem potlačených vášní a pudů, jde o žánrový experiment s člověkem v mezní situaci. Další vtip je v tom, že žádná postava není v pozadí. Všichni jsou podezřelí, takže musí mít svůj prostor a svůj osud, který je nějak spojuje s vraždou – hra tak vlastně zkoumá společnost jako takovou.
Jste tak velký znalec Christie, že dokážete nejen odhadnout, jak se děj bude vyvíjet, ale i kdo je vrah?
Říct o sobě, že jsem znalec, nemůžu. Ale moc mě baví. Agatha Christie je fenomenální v tom, že dělá jednoduše velké věci. Má naprosto okouzlující cit pro žánr, který striktně dodržuje a zároveň ho obohacuje a zavedená klišé oživuje. Proto není tak těžké, po přečtení několika knih, odhadnout způsob myšlení a tedy i vraha. Přesto mám od ní rád všechno, na co narazím, ať jde třeba o povídku nebo jakýkoliv román. Rozhodně jsem ale nepřečetl celé její obsáhlé dílo, vždyť ona je grafomanka. Grafomanka, jejíž tvorba si vždycky drží vysokou kvalitu. Geniální!
Hru uvádíte v české premiéře, je to výhoda přijít s něčím jako první?
Určitě, cítím se svobodnější. Divákovi můžu ukázat, co chci, a on nebude porovnávat, neřekne si: "Ale tam to dělali jinak, tady jim něco chybí..." Originál je totiž sáhodlouhý, takže jsme museli dost škrtat – a nerad bych nějakému divákovi vyškrtl bonmot, na který se těšil.
To se asi neškrtalo snadno, že?
V žádném případě. Christie byla velice chytrá ženská, vše má promyšlené a prokombinované, každý motiv rozvíjí dál, je to upovídané, ale smysluplně. Nejdřív jsem si myslel, že vyškrtáme hru snadno, ale to se brzy ukázalo jako obrovský omyl.
Dá se prozradit, že v inscenaci není jedna z jistot – detektiv Hercule Poirot. Nebude divákovi chybět?
Myslím, že nebude. My pochopitelně svého inspektora máme, i když se nejmenuje Poirot. Koneckonců Agatha Christie ho tam ani nechtěla. Hře předcházel nejprve román, v němž postava Poirota je. Po vydání knihy jí celý námět zůstal v hlavě a brzy konstatovala, že patří spíš na jeviště, a text přepsala. Při dramatizování se pak zaměřila na důkladnou charakteristiku postav a propracovanou psychologii. Poirota vyškrtla, vysvětlila to tak, že už v románu jí přišel nepatřičný. Myslím, že udělala dobře. Hra je totiž mnohem lepší než román.
Když o tom mluvíte – porovnával jste román, a potažmo i na něj navazující film s divadelní hrou?
Nejdřív jsem přečetl hru, vzápětí nato román. Po důkladném srovnání jsem zjistil, že v mnohém jsou oba texty opravdu velmi odlišné. Proto jsem se nebál podívat na film, který vychází pouze z románu. V režii hry mne to tedy negativně ovlivnit nemohlo. Film je vydařený a v mnoha ohledech velmi inspirativní. Divadelní hra ale film i román kvalitou předčí, právě proto, že dodržuje a zároveň překračuje – na rozdíl od knihy i filmu – hranice žánru. Ve výsledku mě fascinuje, jak Christie ve hře dokonale zkombinovala vše, co nás baví. Dostala se nejen k detektivce s různými psychologickými odstíny, ale až k jakési čechovovské drobnokresbě, ke komedii, ke konverzační hře, k situační komice... a ještě ke všemu: její práce má myšlenku. Nechápu, jak se jí něco takového mohlo povést. Pracovat na takovém textu je proto radost, jak pro režiséra, tak pro herce. Nabízí celému souboru obrovské příležitosti, takže je co dělat nejen po celou dobu zkoušení, ale i po premiéře v dalších reprízách.
