Úmrtí anglického dramatika Williama Shakespeara uplynulo letos na jaře 400 let. Toto výročí si připomíná i Východočeské divadlo Pardubice, které do svého repertoáru zařadilo drama o maurském vojevůdci, jenž podlehne síle slova.
„Othello je hra o velké lásce a důvěře, ale také o slepotě a nenávisti,“ řekl režisér inscenace Petr Kracik, který je v pardubickém divadle častým hostem. Nastudoval zde již devět úspěšných titulů.
Když se podívám do vaší režijní minulosti, moc inscenací Williama Shakespeara tam nenajdu. Proč?
Sám nevím. Každý režisér někam směřuje a je nějak zaškatulkován, já osobně mám raději interpretace, které vycházejí z autora. V dobrém slova smyslu autorovi sloužím a snažím se interpretaci postavit na základě textu - co v něm vidím a co v něm čtu. Všeobecně se o mně říká, že jsem dost konzervativní a reálný, a proto v tomto smyslu asi nejsem pro Shakespeara správný typ režiséra, protože to se dnes nenosí.
Nyní vznikají shakespearovské inscenace, kdy nezáleží tolik na blankversu, situacích nebo na figurách, ale spíš na vlastních tématech a obrazech tvůrců. Proto jsem byl před deseti lety docela překvapený nabídkou udělat Othella na Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě a stejně jsem překvapený, že ho dělám v Pardubicích.
Je rozdíl v tom, jak jste vnímal text Othella před deseti lety a jak jej vidíte teď?
Základní přečtení je asi stejné, tam nemůže být obrat někam jinam. Je výhoda, že už jsem si tím prošel, takže mohu víc cílit. Současně mohu být klidnější, protože mám určité věci již prověřené. Ale pozor, nedělám remake inscenace na Hradě, i když ji mám vevnitř nějakým způsobem uloženou. Abych si to víc ztížil, zvolil jsem teď jiný překlad, navíc zdejší scéna je v porovnání s Hradem menší, takže jsem pregnantnější a víc si užívám detailů.
Co je na této hře nejtěžší?
U Othella je složitá jedna věc. Obecně totiž existuje, ať chcete nebo nechcete, jistá divácká předpojatost ve smyslu, že Othello je černý žárlivec, který uškrtí svou ženu. Takže divák se jde podívat hlavně na to škrcení. Ale spíš by měl sledovat příčiny této tragédie.
Myslím, že žárlivost není věc špatného charakteru, ale je to lehká dysfunkce mysli nebo nemoc a chudák člověk, který jí propadne. Ale u Othella dojde k nabourání důvěry. Bezmezně věří svým blízkým a věří jim natolik, že podlehne myšlence, že by ho jeho žena mohla podvádět.
Je skoro s podivem, jak jeden jediný člověk, jako v tomto případě Jago, dokáže tak podrývat, že mu snadno podlehnou i poměrně silní lidé...
A proč ne? Podívejte se kolem sebe, kolik je zmanipulovaných manželek, manželů, politiků i voličů..., kdy si řeknete: ‚Jak mohli uvěřit?‘ Některým lidem se zkrátka stále daří prolomit důvěru ostatních. Othello je plný lásky, důvěry, ale i slepoty. Největší žárlivec a intrikán je jeho pobočník Jago.
Proto pro mě bylo důležité vysvětlit představiteli Jaga - Ladislavu Špinerovi, že Jago není obrovský mystifikátor nebo myslitel, ale že mu stačí velmi jednoduché až podprahové prostředky, jak napnout v člověku kolíky skrze které začne rozdmýchávat uhlíky žárlivosti a pomsty. Stejně tak jsem Milanovi Němcovi, představiteli Othella, vysvětlil, že nemůže hrát prvoplánového žárlivce, ale člověka, který podlehl pomluvám a faktům, jež jednoznačně zkreslily skutečnost. Že i člověku opravdu nadmíru chytrému, vzdělanému, který má přehled v bojích i v životě, se může stát...
Že má zatmění?
Přesně tak. Tragédií Othella, na kterou umírá, není žárlivost, ale pomluva, která člověku vnikne do mozku a uhnízdí se tam. A on, vznešený člověk, starý válečník, který už netoužil po ničem jiném, než žít v totální harmonii, tak ten svůj sen zardousí vlastníma rukama. V tom je Shakespeare hodně nadčasový. Dnes je doba tak různorodými informacemi roztřískaná, že není komu věřit. Takhle s námi doba zachází, jsme uprostřed nemilosrdné informační války.
Proto by divák neměl sledovat, co se děje, ale jak a za jakých okolností se to děje. Myslím, že je mezi námi hodně nespokojené energie, až nadmíru soutěživé a sobecké, která rozpoutává nenávist až do bizarních extrémů. Já to mohu posoudit na vlastní kůži.
Jednoho dne jeden bulvární informátor napsal, že jsem takový a makový, další to zopakoval, další začal rozvíjet a moje role ve společnosti rázem vyzněla, že jsem člověk, který rozbíjí manželství, má tisíce milenek... A proti tomu nic nezmůžu, ani kdybych se postavil na náměstí a vykřikoval, že to tak není.
Jak něco takového ustát, aniž by člověk dopadl jako Othello?
Nejlépe tak, že si těch věcí nebude všímat. Ale stejně člověk občas bulvárem prolistuje a zjistí, že se to opakuje pořád dokola a stává se z toho fixní idea. Takže i když jsem neprávem poplivaný, musím se na to vykašlat a stát na tom, že jsem a pracuji s lidmi, kteří mě znají a vědí, jaký jsem doopravdy. Tím ze sebe samozřejmě nedělám svatého.
Proč jste inscenaci zkoušeli zpětně od posledního obrazu?
To vyvolává technologie hry a způsob jejího výkladu. V textu je několik momentů, kdy člověk může takzvaně přestřelit. Bál jsem se, abychom se nerozběhli příliš rychle, protože pak už by nám nezbyla síla na ten závěr. Navíc hra začíná s mnoha lidmi, ale druhá polovina je dlouhá komorní hra se čtyřmi pěti postavami.Takže jsme nejprve odzadu nazkoušeli tu komorní část, aby ostatní kolegové nemuseli čekat, a vyplatilo se to.
Chtěli jsme si totiž ukázat, jak to skončí. Pochopitelně to herci vědí verbálně a písemně, ale vizuálně nevědí, co to je - zabít svou ženu. Takže jsme vlastně začali tím, že jsme si na zkušebně ukázali, jak k tomu dojde a jak to bude vypadat. A stejně takto zpětně jsme postupovali dál. Ukládali jsme si motivace jednání, vyřešili jsme si konec, měli klid a nemuseli na něj myslet.
Když jsem potom stavěl prvních 30 stránek, šlo to jako po másle, protože všichni věděli, co s postavami dělat. Pokud člověk tu figuru nezná, tak se mu těžko dělá jakýkoli začátek.
Při zkouškách prý nijak zvlášť nearanžujete...
Domnívám se, že režisér by měl být ztracen mezi scénou, hereckým výkonem a situacemi, měl by být, když to řeknu hrubě, koordinátor těchto prostředků. Nearanžuji, buduji situace tak, že je svým způsobem pojmenovávám a herci říkám, aby šel za vizí té figury.
Samozřejmě mu naznačím, kam jeho figura má dojít, a zbytek už je jeho vlastní existence na scéně. Někdy, i když nerad, do toho vstoupím: než bych dlouze vysvětloval, dám krátký a úsečný povel a herec pochopí, nebo skočím na jeviště a lehkou režijní rukou načrtnu.
Je to moje celoživotní metoda, dobrá věc vždycky vznikne z pojmenování věcí a situace. Rád vidím na jevišti v herci živého člověka a rád pracuji s hercem, který přemýšlí o své roli, protože herectví je především myšlení o dnešním světě.
