Východočeské divadlo Pardubice uvede za týden premiéru hry Lovecké scény z Dolního Bavorska od německého autora Martina Speera. Pro jejího režiséra Filipa Nuckollse je to první příležitost k bližšímu seznámení s pardubickými divadelníky a obecenstvem, pokud se nepočítá účast se souborem z Ústí nad Labem na Festivalu smíchu. „Je to moje pětasedmdesátá režie od začátku režisérské činnosti v roce 2002,“ říká Filip Nuckolls.
Vaše režie znají návštěvníci Divadla v Celetné, ústeckého Činoherního studia a dalších - jak se stalo, že režírujete také v Pardubicích?
Stalo se to proto, že Petr Dohnal je cestující ředitel, viděl nějaké mé režie už předtím a byl jsem pozvaný s divadlem z Ústí nad Labem na Festival smíchu s představením Zkrocení zlé ženy. A protože jsem měl plný diář, vyšlo to po třech letech až teď. Tento titul vybral dramaturg Zdeněk Janál. Téměř se nehraje, ale podle mě je to škoda.
Proč?
Je krásný. Je v něm snad patnáct rolí a každý herec má co hrát, což je hlavně pro oblastní divadla obrovské požehnání. Má hodně blízko třeba k vesnickému kritickému realismu Gabriely Preissové, k Büchnerovu Vojckovi anebo k Topolovu Konci masopustu.
Čím by měly Lovecké scény z Dolního Bavorska zaujmout diváky?
Text pojednává o vesnici v Dolním Bavorsku v roce 1949, kdy do ní přijíždějí různí lidé, kteří během války přišli o domov, ať jsou to lidé z bývalého německého Slezska a dalších míst. A jsou odjinud nářečím i svými názory. A mezi ně přichází i jistá Barbora s jistým Abramem. Všichni si myslí, že je jeho matka, a z Abrama se vyklube homosexuál. A najednou se vesnice brání všemu, co je jiné, jako bílé krvinky po nějaké ráně. Titul je ironický, protože Bavoráci milují hony - jde o lov na člověka. Byl bych však nerad, aby to bylo pochopeno jako příběh chudáka homosexuála, na kterého se pořádá hon.
Z jakého důvodu?
My se hru snažíme hrát i o jiném tématu, i když pro autora Martina Speera bylo v šedesátých letech prioritní toto. Jeho postava Abram má dojem, že když byla homosexualita za války hrdelním zločinem, přichází doba svobody, kdy si bude moci dělat, co chce, pokud nikoho neokrádá, nepomlouvá, nezabíjí. Pro nás je to spíše téma o tom, jak se snaží lidé z vesnice ve specifickém čase dostat z ní pryč všechno cizí. Speer měl navíc schopnost pojmout toto téma jako tragikomedii, až jakousi detektivku, a i když napsal hru už v šedesátých letech, jsou to velice krátké a svižné obrazy.
Dočetl jsem se, německá premiéra v Brémách kdysi způsobila skandál. Hrozí to i po její premiéře v Pardubicích?
Myslím si, že ne, ale kdysi jsem si to myslel i v Ústí nad Labem, když jsem režíroval představení o masakru sudetských Němců v roce 1945, podobně jako předtím o vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938. Měli jsme dojem, že jako dějinná událost nevyvolá větší ohlas, ale velké haló vyvolala už před premiérou, kdy se uspořádala demonstrace a byl to vlastně skandál.
Jak se vám spolupracuje s herci pardubické scény?
Velice dobře. Zázemí a podmínky na zkoušení, práce týmu okolo, vše je velmi dobré. Mám respekt k řediteli Petru Dohnalovi.
Koho jste pověřil hlavními rolemi?
Roli Abrama hraje Petr Borovec, jeho matku Barboru Ludmila Mecerodová, dívku, která se zamiluje do Abrama alternují Veronika Macková a Veronika Malá. Bývalého vojáka hraje Josef Pejchal, statkářku, s níž žije, Romana Chvalová.
Před lety jsem viděl v Divadle v Celetné vaše představení Labyrint světa a ráj srdce podle Komenského a i z jiných vašich režií jsem měl dojem, že jsou vám existenciální témata blízká. Platí to dosud? Které hry či autoři jsou vašemu naturelu nejbližší?
Osobně mě zajímá postavení jedince ve společnosti, nedělám moc pohádky. Asi je mi nejblíž existenciální téma, prvek romantismu s jeho vzdorem individuality vůči společnosti, ale i jistý filantropismus. Mně se líbí témata, v nichž je život zobrazen ze všech stran a lidé jsou nejednoznační. Když je možné ukázat život, jaký je, lidi, že jsou chybující a dostávají se do situací, kdy musí volit, a nemusí se rozhodnout vždycky šťastně. Asi máte pravdu, existenciálnost člověka mě vždycky zajímá.
Která z českých divadelních inscenací posledních let byla pro vás zážitkem?
Hodně rád mám představení MeetFactory, kde mě zaujal například silný text představení Malina, potom třeba Korespondence V+W zadaná brněnskou Redutou anebo v HaDivadle Strýček Váňa.
Udržujete vztahy s místy svého dětství Ústím nad Orlicí a Českou Třebovou?
Máma mi už před lety zemřela a je zajímavé, že otec pracuje jako právník na Městském úřadě v Pardubicích a v době zkoušení hry v Pardubicích se vídáme skoro denně na obědě, což jsme si neužili od roku 1997. A to je moc hezké. Jinak i když bydlím v Ústí nad Labem, jsem stále občan Ústí nad Orlicí. Jezdím tam volit, na úřady, k dědovi... Do České Třebové se dostanu méně. Teď mám pozvání na sraz spolužáků dvacet let od maturity, ale bohužel musím být v té době v Cambridge.
Váš otec Petr Nuckolls, na Orlickoústecku dříve dobře známý bývalý první porevoluční přednosta Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, stále aktivní právník a soudní znalec v oboru patenty a vynálezy, nedávno vydal originální beletristickou knihu Krakonoš a kámen mudrců. Jak se vám líbí?
To, že táta dobře píše, jsem si pamatoval z jistých porevolučních článků, ale stejně mě překvapilo, že tak umí psát. Když jsem si jeho knihu přečetl, řekl jsem mu, že jsem ho díky ní po 37 letech poznal hlouběji, a bylo to pro mne dojemné. Dozvěděl jsem se věci, o kterých otec obvykle synovi neříká. Navíc to bylo hrozně čtivé. Jako člověk s obrovským rozhledem zužitkoval až v penzi to, co mu bolšán zakázal, že chtěl hodně studovat astronomii či žurnalistiku, a tady si své sny splnil.
Jak jste se vůbec stal divadelním režisérem?
Režisérem jsem se stal tak, že jsem chodil s jednou krásnou českotřebovskou dívkou, a abychom se viděli, jel jsem na DAMU se spolužačkami na den otevřených dveří. Jel jsem tam v adidasové teplákové bundě, sport byl pro mě víc, a tam jsem si všiml, že se na herectví hlásí k tomuto dni asi 200 lidí a na režii asi jen 10 lidí. Tak jsem tam zašel a oni si psali jména těch, kteří se tam zastavili. Doma to interpretovali tak, že bych se tam měl tedy přihlásit na přijímačky. Tak jsem se přihlásil a moc jsem od toho nečekal. Ale nakonec z více než sedmdesáti lidí vzali na režii čtyři lidi, mezi nimi i mne. Tak jsem se dostal na DAMU. Přitom jsem měl s divadlem zkušenost malou. S rodiči jsme chodili spíš na koncerty a na výtvarné umění. V době gymplu jsem začal jezdit do Národního divadla v Brně na předplatné a hrál asi ve dvou školních představeních - v jedné inscenaci i se současným hejtmanem Martinem Netolickým, který je můj spolužák o dva roky mladší.
A jaký máte vztah k Pardubicím?
Nejvíc udržuji vztah s Dynamem Pardubice. Odmala jsem sem jezdil na hokej. Jednou z mých nejstarších vzpomínek je, že sedíme s tátou pod střechou zimáku a vlála tam švédská vlajka, mně bylo tak pět let. Další vzpomínku mám na utkání Tesly Pardubice s VSŽ Košice, kdy Pardubice prohrály 2:9. V době gymplu jsem jezdil na hokej do Pardubic často, nyní jen asi jednou za rok.
Filip NuckollsRežisér se narodil roku 1979 v Ústí nad Orlicí, vystudoval gymnázium v České Třebové. V letech 1997 až 2004 byl studentem Katedry činoherního divadla, oboru režie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Od roku 2002 se stal kmenovým režisérem divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Od roku 2005 do roku 2014 byl režisérem a později uměleckým šéfem Činoherního studia v Ústí nad Labem, později Divadelního spolku Činoherák. Jako režisér hostoval v řadě divadel, například v pražském divadle MeetFactory, v Divadle Petra Bezruče a v Národním moravskoslezském divadle v Ostravě, v brněnském HaDivadle, v divadlech v Chebu, Plzni atd. Od roku 2002 má jako režisér za sebou 74 inscenací. Je svobodný a bezdětný. |
Letošní barážovou sezonu jste asi prožíval dost těžce?
Byla hodně stresující. Žiju v Ústí nad Labem, chodím tam na hokejovou první ligu, mezi skalními fandy tam mám kamarády. A já jsem se celou dobu bál, že zažiju znovu to, když Ústí nad Labem jednou postoupily do extraligy a přijely tam Pardubice. Stál jsem v ústeckém kotli, ale jakmile vyjely červenobílé pardubické barvy, věděl jsem, že mne to víc táhne k nim. Možná by sestup Dynama pomohl k ozdravění klubu podobně jako fotbalové Ostravy, ale až do posledního kola baráže jsem se bál, že přijde schizofrenie a zase budu muset volit, jestli přát víc Ústí, nebo Pardubicím. Ale musím ještě dodat, že odmala jsem měl rád překážkové dostihy, jezdil jsem i na kvalifikace a loni jsem si užil Velké pardubické.
Takže byste asi i z těchto důvodů uvítal, kdyby ta současná režisérská štace v Pardubicích nezůstala jedinou?
Nechci se k jednomu divadlu vázat úplně, ale pokud by si přáli v Pardubicích nějakou další kontinuální spolupráci, budu jenom rád.
