Na čestné plaketě, kterou v minulých dnech převzal Milan Richter, Český červený kříž uvádí, že ji obdržel „za ojedinělý a hluboce lidský akt mnohonásobného bezpříspěvkového dárcovství krve“. V jeho případě vychází ze skutečně hlubokých pohnutek, které mají kořeny už v mládí.
Ocenění dárci krveDo roku 2008 bylo uděleno 24 plaket Donum sanguinis - donum vitae neboli Dar krve - dar života, v dalších letech stoupl jejich počet na 307. Tak velká je skupina dárců, kteří dovršili 250 čestných darů krve nebo její složky. Tato informace zazněla v Malostranském paláci v Praze při nedávném setkání výjimečných dárců krve, kteří dosáhli tohoto čísla a obdrželi plaketu s portrétem objevitele čtyř krevních skupin Jana Jánského. Jen dva ze 155 čerstvě oceněných darovali krev či plazmu více než 300krát -mezi nimi byl i Milan Richter z Ústí nad Orlicí. S rozvojem dalších léčebných metod roste stále i potřeba krve získávané od dárců. V průměru dostane každý občan za svůj život čtyřikrát krevní transfuzi a dvanáctkrát preparát vyrobený z krve. |
„Nic si z toho nedělej, vždyť já taky nemám svoji mámu!“
Tato věta jednoho známého, která zazněla při oslavě osmnáctin Milana Richtera, mu změnila život. „Zůstal jsem jako opařený. Pak mi doma řekli, že jsem se narodil v Kladně, rodička mě nechala v nemocnici a mí noví rodiče se mě ujali už v šestinedělí,“ říká Milan Richter.
A protože považoval své dětství za nádherné, nechtěl už pátrat po rodičích dál. Ve dvaceti letech na vojně mu došlo, jaké měl štěstí, že nebyl v žádných dětských domovech a že je společnosti za svůj život něco dlužný.
Tak začal dávat krev nejdřív během vojny v Českých Budějovicích a Táboře, pak v Hradci Králové a Litomyšli, nyní už po léta v Ústí nad Orlicí.
„Naposledy jsem dával plazmu 8. listopadu, a když jsem scházel ze schodů, tak jsem měl radost a říkal si, jako už mockrát předtím, že jsem aspoň zase někomu pomohl. Nechápu Čechy, kteří prodávají svoji krev do Rakouska za peníze, ale když se jim něco přihodí, potřebují nějakou operaci, tak jim je česká krev dobrá,“ říká čtyřiašedesátiletý muž, který se stále cítí být dlužníkem, a kdyby vyhrál nějaký milion, tak prý koupí nebo nechá postavit vilu pro čtyři či pět dětí bez rodičů, aby se nějak společnosti revanšoval.
Za den 184 kilometrů během a na kole 610
A svůj pocit dluhu splácí i dalšími aktivitami, kterých není nijak málo. Například absolvoval 51 závodů o titul Železného muže, dokonce i ještě náročnějšího „Superželezňáka“.
Dodnes jezdí 24hodinové závody na kole, má za sebou i 24hodinové běžecké závody. Za jediný den byl schopen uběhnout 184 a půl kilometru či ujet na kole 610 kilometrů.
Přitom si prožil ryze antisportovní dětství a mládí.
„Jako děcko jsem byl nemocný, měl jsem rozšířené srdce a skoliózu páteře, nechodil jsem na tělocvik, mezi kluky jsem si připadal jako blbeček. Jezdit na kole jsem se musel naučit načerno, ani to jsem nesměl. Na vojnu jsem šel s obálkou, co všechno nesmím dělat, ale udělal jsem úžasné rozhodnutí, že ji nechám zalepenou a budu dělat to, co ostatní. Rozcvičku jsem zpočátku vůbec nevydržel. V životě jsem předtím nebyl na hrazdě, zkoušel jsem si to v lese, pamatuji, jaká to byla radost z prvních shybů a prvního výmyku. A když jsem přišel z vojny, začal jsem vyrážet na dálkové pochody,“ řekl Milan Richter.
Jen těch stokilometrových pochodů má na svém kontě 220. A neodolal ani lákadlu vyzkoušet si triatlonové závody pro nejodolnější sportovce s názvem Železný muž.
„První závod jsem absolvoval už v roce 1982, přitom jsem neuměl pořádně plavat - 3,8 kilometru jen stylem prsa. Sto osmdesát kilometrů jsem jel na mizerném poruchovém kole, nakonec jsem běžel maraton. Ale měl jsem velkou radost, že jsem byl schopen to zvládnout, i když jsem vyrůstal jako nemotorné děcko, které ze zdravotních důvodů nemohlo nic dělat,“ uvedl.
Povoláním elektrikář a později energetik jezdí každý den na kole z Ústí nad Orlicí do České Třebové a zpátky za každého počasí, tedy 22 kilometrů i v těchto mrazivých ránech a podvečerech. Dvacátý rok vede Klub českých turistů Ústí nad Orlicí a s ním i turistickou chatu na Andrlově chlumu. Přes deset let vydával se svou ženou Květou vlastním nákladem měsíčník Ústecké ozvěny.
„Stíhal jsem to při práci. V novinách a televizi je plno špatných zpráv, já jsem chtěl psát hlavně o lidech pozitivních, kteří něco umí,“ řekl muž mnoha talentů.
Je totiž také členem Obce spisovatelů, napsal nejen několik básnických knih, knížku Sedmdesát let turistické chaty Hvězda, ale i rozsáhlou publikaci Kumštýři Podorlicka, která je souborem dvaačtyřiceti medailonů pozoruhodných osobností, převážně výtvarníků. Není divu, že cílem jeho cyklistických výprav jsou často vernisáže výstav.
Ale Milan Richter také hrál dlouhá léta ve Folklorním souboru Jaro na housle a cimbál, je výborným kytaristou a zpěvákem, který dokáže rozezpívat hospodu. Desítky dětí naučil hrát na kytaru coby vedoucí kytarového kroužku v Domě dětí.
Jak je vidět, jednomu z nejaktivnějších dárců krve a plazmy energie nechybí a rozdává ji i tímto způsobem. A „nakazil“ tím i okolí, krev dávají obě dcery, a dokud mohla, darovala i manželka. „Za to, že jsem mohl tolikrát dávat krev či plazmu, patří velký dík zaměstnavateli Sintex Česká Třebová, který mne 20 let uvolňuje,“ dodává.
V České republice je dárců stále nedostatek. Za to ovšem zcela jistě nemůže Milan Richter ani dalších celkem 305 lidí, kteří se mohou pochlubit, že jsou držiteli plakety Dar krve - dar života. A kteří dokazují, že pojem „krevní doping“ může mít i jiný, zcela kladný význam.
