Vilém z Pernštejna koupil Pardubice v roce 1492 a zvolil si je jako své sídlo. Důvod byl praktický - mohl tak být blízko Praze, kam musel často dojíždět kvůli plnění všech svých funkcí. Na Pardubicku po sobě zanechal dvě výrazné stopy.
Nechal původní gotický hrad přestavět podle návrhu Albrechta Dürera na opevněný zámek. A pak zakládal výnosné rybníky a umělé toky, jen na pardubickém panství byl jejich počet větší než dvě stovky. Pomáhaly nejen zavlažovat město, ale sloužily i jako pohon pro vodní mlýny.
„Jen umělý tok na dnešní Jahnově třídě založil v roce 1507 Vilém z Pernštejna z úplně jiného důvodu. Řeka se měla stát překážkou pro nepřítele při dobývání města. Místní ji nazývali Městskou nebo Pardubickou řekou. Vodu do koryta vháněl kanál z Chrudimky, na konci Jahnovy třídy se obracela severně, protékala dnešním náměstím Republiky a poslední její fází byl západní proud po Sukově třídě. Tam se rozdělila na dva toky a vlévala se do Labe,“ popsala Marie Chudá, dlouholetá spolupracovnice Klubu přátel Pardubicka ve zpravodaji této organizace.
Řeka tak navazovala na umělý kanál Halda, který před vstupem do města křížil tok Chrudimky. Podél Městské řeky stály i budovy jezdeckých kasáren.
Voda sice měla obyvatele města chránit, ale opak byl pravda. Každé jaro se totiž pravidelně zvedla z koryta a zatopila okolí. A často ničila ulice i domy.
Jen pro příklad - v roce 1775 se Chrudimka vylila natolik, že se po náměstí lidé brodili vodou. Velká povodeň přišla i v červnu 1804. Po deštích, které trvaly několik dní, se dokonce Chrudimka rozvodnila takovou měrou, že zaplavila místo dnešního sídliště Karlovina a bývalých kasáren u Zelené brány.
„Protože povodně za sebou nechávaly každý rok obrovské škody, rozhodli v roce 1886 zástupci města o regulaci Chrudimky. Ale trvalo ještě řadu let, než se s pracemi vůbec začalo,“ uvedla Chudá.
Úpravy vázly na výkupech pozemků
První měření uskutečnili až v roce 1903, protože v té době začal pro Království české platit regulační zákon pro úpravy řek. Veškeré práce schvalovala Zemská komise pro úpravu řek. Navíc - a na tom lze výmluvně dokumentovat paralelu se současností - začátek prací na úpravě toku vázl na podstatném problému, kterým bylo pomalé vykupování přilehlých pozemků. Není se tedy čemu divit, že od prvního rozhodnutí v roce 1886 uplynulo více než dvacet let, než v roce 1907 byly zahájeny první úpravy.
Říční břehy nejprve zpevnila žulová dlažba, kolem staveb postavili zedníci nábřežní zdi a žula se objevila i na břehu podél Bubeníkových sadů a Olšinek. Dno řečiště tvořily pásy z velkých vyrovnaných kamenů a novým korytem se řeka poprvé prohnala 10. prosince 1907.
Samotnou Městskou řeku zasypali až o čtyři roky později. Regulace měla za následek demolici několik domů a starších mlýnů, na svém místě nezůstal ani starý dřevěný most z roku 1819 zvaný Lávka.
„Po každé povodni ho museli opravovat, navíc byl určený jen pro pěší. Veškerá další doprava šla přes jiný most, který vedl až na Bílé náměstí. Ale také tento v roce 1910 zbořili,“ popsala Chudá.
Stávající betonový most stojí kousek od zaniklého železného
Nový železný most vyrobili v následujícím roce v pardubické Rainbergově mostárně, ale protože nebyl dostatečně široký a nevyhovovala ani jeho nosnost, zhruba po čtvrtstoletí jej nahradil nový betonový most, který slouží dodnes. Na rozdíl od toho předchozího jej ale stavbaři posunuli o dvacet metrů níž po proudu.
Bývalé koryto Chrudimky připomíná jednak voda na Wernerově nábřeží a u kostela sv. Bartoloměje, jednak Matiční jezero, které je pozůstatkem jedné zátoky z původního toku Chrudimky. Na jeho břehu stávala dřevěná restaurace, jejím správcem byla za první republiky pardubická Matice školská.
Za zmínku stojí i osud zmíněných jezdeckých kasáren. Na místě dnešního náměstí Republiky stály od roku 1776, zabraly prostor po zbouraných hradbách a valech kolem města. Jezdecké kasárny tvořily převážně koňské stáje, kolem padesátých let 19. století začal městská rada jednat o přestěhování kasáren. Od myšlenky k činům uplynulo několik desítek let, najít vhodné místo, které by vojsku svou velikostí i polohou vyhovovalo, nebylo snadné.
Nakonec se v roce 1892 podařilo takový prostor najít - na dnešním Masarykově náměstí, kde se v současnosti nachází budova Teska. Pluk se sem začal stěhovat v roce 1895 a staré kasárny u Zelené brány tak mohly jít k zemi. Po jejich stržení a zasypání Městské řeky tak začalo vznikat dnešní náměstí Republiky, jak jej známe.
Z plovárny zbyly rozvalinyV souvislosti s řekou Chrudimkou lze zmínit ještě jedno zaniklé místo, a to Vojenskou plovárnu. Rekonstrukce jezu na Chrudimce totiž zvýšila její vodní hladinu a díky dostatečné hloubce tak mohli důstojníci 1. železničního pluku nechat postavit před více než devadesáti lety koupaliště. Zejména v období mezi světovými válkami patřilo k nejvyhledávanějším místům v Pardubicích. Stálo mezi kurty pod Vinicí a pardubickou nemocnicí, nyní z něj zbyly jen rozvaliny. K plovárně patřila velká zděná budova s tanečním parketem, dřevěné kabinky na převlékání, bazén pro děti, různá skákadla a skluzavka. Jednou z atrakcí pro děti byla prolézačka, která připomínala lodní stožár s hlídkovým košem ze sudu. Dopoledne patřil areál plaveckému výcviku vojákům, odpoledne a večer přicházely na místo rodiny oficírů se svými pozvanými hosty, tak jak nařizoval tehdejší vojenský předpis. Venku před areálem stávala vojenská služba a vojáci sami vykonávali veškeré potřebné práce, fungovali nejen jako správci, ale starali se i o občerstvení a ostatní vojenské vyžití. Divácky vděčné byly třeba jejich ukázky překonávání řeky na koních. Důstojníci se po dni stráveném na plovárně scházeli u řeky i večer, tentokrát u karet. Kdo chtěl zkusit chytat ryby, měl možnost - u plovárny se objevily malé rybníčky s dovezenými kapry. Místo si oblíbily i manželky důstojníků, které vyhledávaly blízké nové tenisové kurty, měly jich k dispozici hned pět. Vojáci hráčkám sbírali míčky, za což dostávali odměnu v podobě dvacetihaléřových poukázek. Jednu vadu na kráse plovárna ale měla - mohli tam vstoupit jen vojáci a pozvaní. Ruch na vojenské plovárně skončil po německé okupaci. |
