Pojem „bezpráví“ nebylo radno v éře budování socialismu používat. Výjimkou bylo užívání názvu osady či zastávky na hlavní železniční trati mezi Chocní a Ústím nad Orlicí. V sobotu 9. prosince 1989 ožilo toto místo happeningem, který rovněž patří k sametové tváři revoluce.
Už pár týdnů před 17. listopadem sem vyrazila trojice nejviditelnějších členů tehdy populární Společnosti za veselejší současnost - Luboš Rychvalský, Bára Štěpánová a Petr Payne. Členové recesistického sdružení chtěli navázat na řadu předchozích originálních akcí, které bojovaly proti režimu vtipem a prolamovaly šeď konce komunistické éry.
„Do Bezpráví jsme jeli tři, Luboš Rychvalský, Bára Štěpánová a já, někdy na podzim devětaosmdesátého roku s tím, že ho vyhlásíme za hlavní město ČSSR,“ řekl tehdejší farář a pozdější spisovatel Petr Pazdera Payne.
Později se idea přeměnila v založení skanzenu totality v Bezpráví symbolicky ke Dni lidských práv.
Pískovcový základní kámen, zhotovený Petrem Paynem, byl však nakonec slavnostně odhalen ve zcela jiných podmínkách. Z původně plánované politické provokace se stalo díky převratu setkání přibližně sto padesáti lidí, kteří se už bez vyhlídky na perlustraci radovali ze svobody.
Většina vystoupila na zastávce z vlaku od Prahy, někteří byli vybaveni teplým čajem, jiní květinou, další třeba brožurou Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.
U hájku nedaleko Tiché Orlice pak účastníci akce obložili „pamětní kámen všemu bezpráví“ bustami, reliéfy a obrazy komunistických pohlavárů, jakož i transparenty, pěticípími hvězdami a desítkami titulů klasiků marxistické a leninské literatury. Bára Štěpánová s megafonem v ruce zvlášť pozdravila tehdy jediného trvalého obyvatele osady Čeňka Čermáka.
„Chtěli jsme vytvořit symbolické přírodní obludárium, kam by mohly následné generace rodičů vodit své děti a připomínat jim naši pošramocenou minulost,“ shrnul tehdejší představy Luboš Rychvalský.
Bára Štěpánová dnes přiznává, že nápad to byl hezký, ale asi neměl naději na úspěch.
„Vezla se tam spousta artefaktů, symbolů doby minulé, a musím říci, že kdybychom byli věděli, jak na to a sehnali peníze, bylo by docela hezké udělat v Bezpráví skanzen totality. Ale dnes ani nevím, jestli bych se tam vypravila, spíše ne. Doba je už jiná, všechno je jinak,“ dodala.
Na okraji palouku skutečně už po komunistické éře nenajdeme ani stopu. Historik Petr Blažek sice soudí, že to tenkrát byla spíše uzavřená akce pražské mládeže, ale dodnes na ni rádi vzpomínají i účastníci z Orlickoústecka.
„Hlavně si vybavuji, jak jsem se jako malý kluk divil tomu, co lidí se sešlo v zimě na té velké louce. A jak jsem měl při slavnostním stříhání pásky v mrazivé zimě tak zkřehlé prsty, že jsem vůbec nemohl udržet nůžky,“ řekl například tehdy pětiletý Tomáš z Brandýsa nad Orlicí.
Obyvatel nedaleké vesnice Říčky Vojtěch Diviš si pamatuje na velkou legraci, účast Ivana Vyskočila a Ivy Andrlové i slib, že v Bezpráví vznikne muzeum totality. „Třeba by přilákalo turisty podobně, jako je láká v Letohradě muzeum Járy Cimrmana. Na druhou stranu jsem rád, že není s bezprávím náš region spojován,“ dodal Vojtěch Diviš.
Recesisté v době bezprávíPřed listopadem 1989 byl humor sice povolen, ale musel být „konstruktivní“. Za takový komunisté ale nepovažovali to, jak se bavili členové Společnosti za veselejší současnost.
|
