Krematorium v Pardubicích, které je národní kulturní památkou, viděly na...

Krematorium v Pardubicích, které je národní kulturní památkou, viděly na dušičky desítky zájemců. | foto: ČTK

Zájemci mohli v Pardubicích prozkoumat pracoviště Spalovače mrtvol

  • 16
Sobota, coby den Památky zesnulých, byla v Pardubicích příležitostí prohlédnout si útroby známé budovy krematoria. Jinak nepřístupná místa objektu, který proslavil film Spalovač mrtvol, přilákala desítky zvědavců. Ti se dozvěděli například, jak se od doby jeho natáčení v roce 1968 změnil způsob spalování těl.

Obřadník Roman Vodvářka provedl několik desítek zájemců i do míst, kam se jinak běžný návštěvník jen těžko dostane. S výkladem spojil i několik zajímavostí o stavbě, kterou proslavil film Spalovač mrtvol.

"Nad katafalkem máme vítězný oblouk v podobě, v jaké je známe z křesťanských chrámů," zahájil Vodvářka výklad ještě v obřadní síni.

Lidi však nejvíce zajímaly prostory, kde Karel Kopfrkingl v podání Rudolfa Hrušínského prováděl rasovou očistu vlastní rodiny.

Tehdejší pece zůstaly v krematoriu beze změn a na přítomné návštěvníky tak dýchla skutečná atmosféra známého filmu Juraje Herze. Přítomní se navíc dozvěděli, že se tehdy žeh prováděl spalováním koksu dvoukomorovým způsobem. 

V jedné komoře hořel koks a žhavý vzduch se vháněl do druhé komory s nebožtíkem. "Na jedno zpopelnění se spotřebovalo 250 kilogramů koksu," uvedl obřadník Vodvářka.

"Vidíte, kolik v sobě lidé nosí železa"

V místnosti s dnešními moderními pecemi se lidé zase dozvěděli, že dnes se žeh provádí zemním plynem, na rozpálení pece je potřeba jedenáct krychlových metrů plynu, každá další kremace spolyká čtyři kubíky.

Co ale přítomné návštěvníky nakonec nejvíce zaujalo, byla malá nenápadná krabice v rohu místnosti. V ní jsou uložené kovové části, které po zpopelnění zůstanou. "Názorný důkaz toho, kolik v sobě mnohdy lidé nosí železa," uvedl Vodvářka.

Nenápadná bedýnka přítomné návštěvníky doslova fascinovala, hromádka endoprotéz, šroubů a kyčelních kloubů, mezi nimiž bylo dokonce i jedno skleněné oko dnes již neznámého nebožtíka, byla v obležení. 

Stejně tak se ale lidé zajímali o historii stavby, kterou podle návrhu architekta Pavla Janáka postavila firma Kohout a Krupař v letech 1921 až 1923.

Lidé však v den připomínky Památky zesnulých nezamířili jen do areálu pardubického krematoria. Svíčky se rozhořely i na hřbitovech v ostatních městech.

Stovky lidí například dorazily na hřbitov v Chrudimi, nejedna rodina využila příležitost k velkému setkání u hrobu svých příbuzných