Ateliér Jakubu Vlčkovi shořel po letech zvelebování statku, ve chvíli, kdy bylo takřka možné říci, že je hotovo. S ním přišel o čtyři tisíce kreseb, desítky soch, repliky starožitného kostelního nábytku, dva počítače, vypůjčený foťák, se kterým chtěl zrovna dokumentovat svoji tvorbu posledních let, a další osobní věci v celkové hodnotě čtyři a půl milionu korun. Škoda jen na uměleckých dílech byla odhadnuta na 1,7 milionu korun. A to se sčítají ceny jen za materiál.
„Příčina není jasná. Sám bych ji hodně rád znal, abych věděl, čeho se mám vyvarovat. Nejpravděpodobnější je závada na elektrice, ale mohla to zavinit kuna na půdě, která prohryzala nějaký drát, nabíječka mobilu, anebo mohl vyhořet adaptér na počítač. Pec, ve které jsem vypaloval keramiku, byla dva měsíce po revizi,“ říká Jakub Vlček.
Stodolu 18 na 9 metrů, vysokou 11 metrů, kupoval před čtrnácti lety už s vizí sochařského ateliéru. Rok z ní vynášel seno a pak začal s opravou. Statek opravil už pod dohledem památkářů, kteří ho záhy prohlásili za památku.
Výjimečné je například středověké zdivo s hliněnou omítkou. Zatímco celá stodola shořela jako krabička zápalek, zdi zůstaly v původní podobě, jen střecha chybí.
Veškeré práce majitel dokončil letos a protože je v ateliéru sucho a přívětivé klima, nastěhoval do něj všechna svá díla počínaje kresbami od začátku střední školy až po dnešek. Když před dvěma týdny opravil kohoutek, který kapal, měl dojem, že už práce skončily. Jenomže za pár dní, v pondělí 23. dubna, bylo všechno jinak.
„Odvezl jsem synka do výtvarného kroužku ve Vysokém Mýtě a zastavil jsem se tam ve ,šrotu´, tedy likvidaci odpadu, když mi žena zavolala, že hoří ateliér. Tak jí říkám, aby hlavně zachránila nejmenšího syna, vzala hasicí přístroj a šla hasit. Ale ona že už to hoří hodně a hasiče že volala sousedka. Vyjel jsem z Mýta a vidím černý kouř, jak kdyby hořel celý Hradec Králové,“ říká otec tří dětí, který byl poté doma svědkem toho, jak „vybuchla“ střecha.
„Zvedla se i s tunami tašek bobrovek a letěla na mě, což nebyl zrovna dobrý pocit. Jako by někdo zapnul plamenomet, ze střechy vylétl obrovský plamen, najednou máte čarodějnice na střeše. Snažil jsem se postupovat s chladnou hlavou. Nejdříve odvézt auto z průjezdu, aby měli přístup hasiči, pak jsem začal hasit hasičákem hadry, které chytly žárem pod střechou u vedlejší stodoly a poté jsem začal se ženou vynášet tlakové láhve. A přitom uvažoval, které jsou nejnebezpečnější, ty musely být odneseny nejdřív. Pak jsem dohašoval další místa. A tekly minuty a stále čekáte a hasiči nejedou a nejedou. Každá vteřina byla strašně dlouhá. A nebylo možné nic dělat,“ vzpomíná na dramatické chvíle majitel statku.
Nakonec dorazilo osm hasičských jednotek (o požáru v článku Umělci lehl ve Vraclavi popelem ateliér ve stodole i se sochami).
Ve dvaceti kontejnerech suti, které mířily v dalších dnech na skládku, byly i někdy málo znatelné pozůstatky hotových či rozpracovaných děl z hlíny, ze sádrových soch zbyla jen hromádka na zemi, důležitá socha z opuky se úplně v suti rozptýlila, zbytky sochy z mramoru se daly lehce drtit v ruce. Po stříbru z pamětních mincí nezbylo ani stopy. V suti se zachovaly zapadlé zbytky keramických sošek.
Sousedé a přátelé chodí pomáhat
Právě z této usedlosti tradičně vychází o Velikonocích lidový obyčej vodění Jidáše, který byl zapsán do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Jejího majitele však sousedé a přátelé „nezradili“, rodina Vlčkových se naopak záhy setkala s obrovskou solidaritou.
„Každý den sem někdo přijde pomáhat, což je skvělé. A chodí lidé, kteří přitom mají sami dost práce doma. Sousedky po několik dní brigádníkům vařily a hlídaly děti, což byla také velká pomoc,“ řekla manželka sochaře Šárka Vlčková. Pro rodinu je to velká nejen fyzická, ale i psychická pomoc.
Jakub Vlček38 let, ženatý, tři děti od jednoho a půl roku do osmi let Sochař, medailér, architekt Rodák z Českých Budějovic. Usadil se a tvoří na Vraclavi nedaleko Vysokého Mýta. Je absolventem oboru řezbářství a tvarování dřeva na Střední uměleckoprůmyslové školy na pražském Žižkově, poté se stal absolventem ateliéru Figurálního sochařství a medaile na pražské Akademii výtvarných umění, absolvoval stáže figurálního sochařství na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně i v italské Carraře. Pak na pražské AVU studoval architekturu. Nyní učí na Střední uměleckoprůmyslové škole v Hradci Králové návrhy designérských výrobků a figurální kreslení. |
„Když se tady zjeví paní s bandaskou plné polévky, to vám jdou slzy do očí,“ říká umělec a zároveň učitel v hradecké „umprumce“, který si pochvaluje i to, že ve Vraclavi našel i intelektuální a kulturní zázemí. V létě se tam každý týden něco děje. „Lidé jsou tady perfektní. Je tady spousta spolků. V Praze jsem neznal sousedy a na kulturu chodil mnohem méně,“ dodává.
Letos si Vlčkovi řekli, že konečně mají dostavěno a nový ateliér může začít více sloužit vlastní tvorbě.
„A najednou jsem zase zpátky. Přemýšlel jsem, proč jsem dostal nadání, když by nebylo využité. Člověk musí žít z příkladů - když si vezmu třeba Komenského, kterému zemřela žena, děti, spolu s knihovnou mu shořely v polském Lešně i léta práce, tak to jsem dopadl ještě skvěle. Každý má své trápení, nikdo nemá všechno. Proto mě až zaráželo, jak jsem bohatý tím, že mám domov, zdravé ruce, svou ženu, děti, studenou i teplou vodu, není válka, máme co jíst, máme svůj ateliér, až jsme si se ženou říkali, že žijeme jako v ráji,“ řekl Jakub Vlček, který nechce hovořit o tragédii či pohromě.
„Nazval bych to ,výdechem´. Teď čtu Hovory o sobě od Marka Aurélia a je to pro mě obrovská posila. Ten před dvěma tisíci lety napsal, že život je jako vdech a výdech. Toto je zřejmě ten výdech, abych se mohl zase nadechnout. Kdybychom se jen nadechovali, tak se udusíme,“ vypráví.
Podle něj je pro všechny lidi důležité být potřebný. Tedy pro sochaře mít tvůrčí zakázky. Když je neměl a tvořil jen pro sebe, tak ho držel nad vodou sen o instalování soch ve veřejném prostoru po vzoru sochařského parku Vigeland v norském Oslu nebo Rodinova muzea v Paříži.
„Chtěl bych vytvořit figurální sochy v různých životních etapách, pro publikum pochopitelné, krásné na pohled s velkou vnitřní silou. A aby tam lidé chodili rádi. Sny se nemění. Jen když má někdo štěstí, tak je naplní. Když ne, tak zůstávají snem,“ dodal Jakub Vlček, který i přes nedávnou pohromu nehodlá své nadání ani v budoucnu nechat nevyužité.
