2.7.2017, Ústí nad Orlicí, Pavel Sedláček, na křižovatce, kde voda při...

2.7.2017, Ústí nad Orlicí, Pavel Sedláček, na křižovatce, kde voda při povodních zaplavila silnici, | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Nejhorší bylo to ticho, vzpomíná bývalý místostarosta na povodeň v Ústí

  • 6
Velká voda zasáhla v červenci roku 1997 nejen rozsáhlá území na Moravě, ale také východ Čech. K nejvíce postiženým městům patřilo Ústí nad Orlicí, které se ocitlo pod vodou v pondělí 7. července. Pavel Sedláček byl před 20 lety místostarostou města, které bylo tehdy v povodí Labe povodněmi postižené nejvíc.

K jeho vzpomínkám na vytopené části Ústí v červenci 1997 patří i autorství později pohlednicové fotografie smutného psíka či přejíždění přes hlavní trať navzdory závorám dole. A to hned za prezidentem.

Škody po velké vodě

Škody na vodovodech a kanalizacích, bytech, ve školách, školkách a na dalším majetku města Ústí nad Orlicí se podle tehdejších informací okresního úřadu pohybovaly kolem 12 milionů korun. Na rodinných domcích 30 milionů korun, bytových domech 1,3 milionu korun, na zdravotnických zařízeních 7 milionů korun, u podnikatelských subjektů 450 milionů korun. V celém okrese Ústí nad Orlicí se škody blížily k částce 1,5 miliardy korun. Během povodní muselo být v Ústí evakuováno 250 lidí.

„Nikdy jsem se s ničím podobným v takovém rozsahu nesetkal. Nezapomenu na ráno po hrozné noci, když jsme si se starostou Karlem Škarkou prohlíželi, co všechno se stalo, a bylo to strašné. Domy byly zatopené do půl oken, byty vymleté. Bylo to úděsné, co škody voda způsobila,“ řekl tehdejší místostarosta Pavel Sedláček.

Co se vám při vzpomínce na povodeň v roce 1997 vybaví nejdřív?
To mrtvolné ticho po té nejhorší noci druhý den ráno u hotelu Avion, kdy byli všichni obyvatelé z okolních domů pryč a ani vlaky nejezdily. To bylo možné slyšet špendlík upadnout. Ještě nikdy jsem nezažil ticho, které vůbec nic nenarušovalo.

A co ještě?
Potom byl dost špatný zážitek v Zahradní ulici, když jsem viděl, jak vypadají krásné staré ústecké chalupy, které tvoří památkovou zónu. Některé byly postavené z vepřovice, byly namočené až po okna a myslel jsem si, že to nemohou přežít. Je až neuvěřitelné, že prakticky všechny přežily a dnes jsou předělané na krásné bydlení. Přál bych jim, aby se tak velká voda už nikdy do ulic nevrátila.

Jak lidé na vodu ve svých staveních reagovali?
Jak kteří. Šok to byl pro všechny, když třeba ani nestačili vynosit nábytek, své osobní věci i leccos jiného a nebylo možné se bránit. Silnější povahy to braly tak, že se žije dál, a bylo to úžasné sledovat. A někteří to brali opravdu tragicky. Musí být hrozné přijít najednou například o všechny fotografie či dopisy a zůstat bez hmatatelných vzpomínek.

Jste autorem fotky z povodní, která vzbudila ohlas a dostala se i na pohlednici. Můžete popsat okolnosti jejího vzniku?
Když jsme se se starostou vrátili na křižovatku u Václava, která se přeměnila na obrovské neskutečné jezero se zatopeným hotelem Avion, jakýmsi symbolem povodní, najednou poblíž dorazila kánoe s Honzou Škarkou a panem Bajusem, ze které vylezl pes.

Byl to pes pana Pokorného z chaloupky za Avionem, ve které zůstal sám, proto ho chlapci vzali s sebou. Ti ale od člunu odešli, a pes u něj zůstal, tak jsem zmáčkl spoušť. A mimochodem majitel psa si musel najít bydliště jinde, o psa se neměl kdo starat, a tak se ho ujala rodina faráře Erwina Kukuczky.

Po povodni se ukázalo, že žádné instituce, úředníci ani záchranáři na ni nebyli připraveni a tak akceschopní, jak bylo potřeba. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Určitě. Všechno bylo na papírech, ale skutečnost byla jiná. Chtělo to selský rozum do dlaní a okamžitě řešit situace tak, jak vznikaly, což žádné směrnice neudělají.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Platilo to i o povodni? Pomohla alespoň něčemu?
Samozřejmě ve všech městech a obcích se přepracovávaly povodňové manuály, do kterých již byly zahrnuty konkrétní zkušenosti a poznatky z povodně. Byly opraveny poldry nad Třebovkou. Byl zpracován nový zpřísněný provozní řád na rybníku Hvězda a tak dál.

Myslíte si, že se udělalo maximum pro to, aby se tak velká voda už v Ústí neobjevila?
Určitě se udělalo mnoho opatření. Povodí Labe systematicky v úpravách pokračuje od rybníku Hvězda přes Třebovice, Rybník, Českou a Dlouhou Třebovou, ale připadá mně, že nejpostiženější část, a tou byly tehdy Kerhartice, na zásadní úpravy stále čekají. Doufejme, že podobná povodeň v dohledné době nepřijde.

Stal jste se také účastníkem popovodňové návštěvy prezidenta Václava Havla v Ústí nad Orlicí, a tedy svědkem tehdy mediálně přetřásaného přejezdu přes trať při spuštěných závorách. Jak na tyto chvíle vzpomínáte?
Bylo to asi čtrnáct dní po povodni. Starosta byl na dovolené a na mně bylo, abych prezidenta za město přivítal. Hned při setkání u hasičské zbrojnice, kam přijel s tehdy čerstvou novomanželkou Dášou, mu přednosta okresního úřadu Ivan Týče obšírně líčil situaci na okrese. Pak jsme se jeli podívat na škody do Dlouhé Třebové, odkud jsme se vraceli do Kerhartic, tehdy nejvíce poškozené části města. Když jsme přijížděli k přejezdu přes hlavní železniční trať, byly u ní závory typu cik cak, tedy vždy jen na jedné straně, takže se dala trať přejet jakousi myškou.

Vpředu jela ochranka, za ní prezident, my jsme jeli v autě s přednostou hned za ním, za námi pak další smečka doprovodu a novinářů. Ochranka a prezidentské auto najednou udělaly myšku mezi závorami a my vyrazili hned za nimi, aby prezident nezůstal bez hostitelů. Řidič auta za námi si to už netroufl, tím spíš, že z hradla už křičel nádražák, že jede vlak. Ti, co se zastavili, nás potom dojeli, ale byl z toho pak malér, protože novináři to rozmázli a více se v novinách psalo o přejezdu než o cíli Havlovy návštěvy.

Proč prezident tak spěchal?
Příčina byla úplně přirozená. Brzy jsme totiž zastavili u rozestavěných bývalých dělnických domů, které se předělávaly na domov důchodců. Václav Havel zamířil ke staveništi a já se hnal za ním, abych mu vysvětlil, co tam stavíme. Za ním tam zamířil už jen jeden bodygard, jeho žena Dáša a já. Ale pan prezident, namísto, aby se zeptal, co tam stavíme, se jen tak obyčejně a zároveň úžasně zeptal - je tady někde záchod? Naštěstí tam byly v provozu původní záchody a byly kupodivu čisté. Neboli ukázalo se, že se v itineráři zapomnělo na to, že i prezident si někdy musí odskočit.

Ovšem později napsal prezidentův mluvčí Ladislav Špaček ve své vzpomínkové knize, že železničáři byli o přejezdu mezi závorami předem informováni...
Tomu nevěřím, protože vlak už opravdu vyjel z nádraží, potvrdili to i další lidé za námi. Nemyslím si, že by vlak čekal kvůli prezidentské koloně, a i když mám pana Špačka rád, uznávám, že nemohl naplno napsat, jak to bylo.

Z ochranných obleků zbyla jen gumová kulička

Vedle podniků Perla a Rieter CZ doplatil z ústeckých fabrik na povodeň před 20 lety mnohamilionovými škodami také Výzkumný ústav bavlnářský (VÚB). Ten dodnes sídlí u břehu Třebovky.

„Areál se začal zaplavovat v pondělí odpoledne, lidé se nejdřív převáželi na traktůrkách vodou. Pak se pořádně vylila a začalo se zachraňovat, co se dalo, vynášeli jsme i počítače,“ vzpomíná tehdejší i dnešní šéf firemní výpočetní techniky Ján Bajus.

„Končili jsme večer někdy ve 23 hodin, už od 22. hodiny totiž přestala voda stoupat. Poslední záchrannou akcí bylo to, že jsme urvali telefonní ústřednu od podlahy a vyložili jsme ji na stoly,“ říká Ján Bajus.

V té chvíli byla podle něj voda 10 centimetrů pod ústřednou, a když voda nestoupala, šli se domů vyspat. „A když jsme se ráno vrátili, zjistili jsme, že je celá ústředna za čtyři miliony korun zaplavená vodou. Bylo to tím, že se přes noc začal vypouštět rybník Hvězda,“ dodal Ján Bajus.

V areálu plavalo hodně sudů z mokrého provozu podniku Perla (úpravna a barevna), které byly označeny jako kyselinové. „Chodili jsme mezi nimi a odstrkávali je, protože místy mně byla voda po prsa, kde byla výše, jsme už plavali. Nejdřív jsme chodili v trenkách, ale když jsme vyrazili čistit prostory, dostali jsme na to ‚atomobordel‘ (pozn. redakce: prostředek chemické ochrany jednotlivce používaný armádou). Jenomže po třech hodinách se tyto protichemické vojenské kombinézy rozleptaly. Zůstala z nich jen deseticentimetrová gumová kulička, kterou jsme zahodili do koše,“ vzpomíná Ján Bajus.

Počítače, které zůstaly pod vodou, „ajťáci“ opravili a pak vyzkoušeli. „Před jejich zapnutím jsme se schovali pod stůl, a buď se zapnul normálně, anebo bouchl a procesory z nich jen vyskakovaly. Odhadem jich zůstala jen třetina,“ líčí šéf výpočetní techniky.

Nejdůležitější údaje z hlediska chodu firmy byly zazálohované, ale vyskytly se i jiné případy. Pomoc potřeboval třeba jeho kamarád z Kerhartic, kterému prošla voda firmou. Účetnictví bylo odplaveno oknem a vůbec ho nenašel. Co našel, byl počítač, ale v blátě několik desítek metrů od firmy.

„Poradil jsem mu, aby ho strčil do vany s vodou, rozmontoval a znovu umyl od bahna. Za týden přinesl části počítače s tím, že má jeden a půl milionu korun u odběratelů a on sám dluží milion, neví, komu dluží on a kdo dluží jemu. Tak jsme harddisk zmrazili, připravili jsme náhradní součástky a data jsme z něj překopírovali. A sotva jsme to stihli, tak se z harddisku začalo kouřit. Kamarád byl šťastný jak blecha, protože se mu podařilo zachránit živnost. Po povodni by mu nikdo nic nedal, protože neměl o svém podnikání na papíře ani čárku,“ říká vedoucí odboru IT.

Ústav tehdy přišel o spoustu strojů a přístrojů, třeba i o jediný přístroj v republice na testování bavlny pocházející z USA v hodnotě čtyři miliony korun. Anebo o unikátní japonské mikroskopy a vysokorychlostní kamery, které byly umístěny v laboratoři, kde se mohlo jenom plavat, nikdo nedosáhl nohou na dno. Problém byl i v tom, že se elektrika po firmě rozváděla kanály, ale jakmile se začaly plnit vodou, musely se stroje kvůli nebezpečí zkratu vypnout.

Poškozen vodou byl až na malé výjimky v podstatě celý areál VÚB. Postupně se v průběhu následujících měsíců díky mimořádnému úsilí všech zaměstnanců podařilo areál uklidit a provoz zasažených útvarů obnovit. Bylo nutno opravit či vyměnit zejména desítky poškozených motorů výrobních strojů, stovky metrů plochy podlah, opravit poškozené omítky, některé původní části areálu kompletně zrekonstruovat.

Po povodni byla také následně po dohodě s městem původní jídelna devastovaná povodní přebudována na tělocvičnu, kterou dodnes využívá ZŠ Komenského.

„Celkové škody dosáhly výše několik desítek miliónu. Když dorazil zástupce pojišťovny, jen se podíval a něco si nafotil a pak řekl, že do výše sjednaného pojištění částku vyplatí. Pojistné plnění však nepokrylo ani polovinu celkové způsobené škody. Se zbytkem se musela firma následně vyrovnat v rámci vlastních zdrojů. Všechna přesná měřidla šla do kytiček. Ale pro mě bylo nejzajímavější, jak se tehdy rozpustil atombordel,“ dodal Ján Bajus.