Rowlingová kritizovala, že pro některé nezvladatelné klienty se používají síťová nebo klecová lůžka. Reagovala tak na reportáž listu v britském nedělníku The Sunday Times o ústavu v Rábech u Pardubic.
Ředitelé ústavů tehdy dávali najevo svou nelibost nad její - podle jejich názoru - nezasvěcenou kritikou. Realita roku 2015 ale svědčí o tom, že pravdu měla ona.
Příkladem je slatiňanský Domov sociálních služeb, který nejen od té doby zrušil všechna uzavřená lůžka, ale přeměnil se v zařízení, které vypadá už skoro jako ta, která fungují pro postižené lidi na západ od našich hranic.
Většina z 280 handicapovaných bude do konce června žít v nových dvojdomcích, které kolem Slatiňan vyrostly s pomocí dotace Evropské unie. Domov pod Kuňkou v Rábech podobnou transformací prochází také.
Ředitel Domova sociálních služeb Slatiňany Miroslav Kubín uznává, že Rowlingová v proměně ústavu sehrála důležitou roli. „Její aktivitu s odstupem těch let vnímám pozitivně. Je ale pravda, že tehdy jsem takový názor neměl,“ říká Miroslav Kubín.
Ředitelé ústavů se tehdy zlobili, že britští novináři celou věc zjednodušují a přehánějí. Uznáváte dnes, že kritika byla korektní?
Byla to doba, kdy ještě neplatil zákon o sociálních službách. Ten se chystal velmi dlouho, tuším, že dvanáct let, a schválen byl v roce 2006. Myslím si, že kritika zejména z Velké Británie přijetí tohoto zákona urychlila. Dnes s odstupem času si myslím, že ačkoliv tehdy se řada věcí zbytečně nadsazovala a nafukovala, tak ve finále kritika a mediální pozornost přispěla jak ke zrychlenému přijetí zákona o sociálních službách, tak k zákazu některých praktik, které nebyly zrovna nejlepší.
Máte na mysli uzavírání postižených do síťových lůžek. Tehdy jste mi říkal, že zábrany jsou nutné, jinak děti padají z postelí. Předpokládám, že jste tyto problémy vyřešili...
Nešlo jen o síťová lůžka, ale dokonce i o postranice. Museli jsme udělat taková opatření, aby si klienti při pádu z lůžka neublížili, v mnoha případech máme například velmi nízké válendy, před válendou je molitanová podložka. Všechna ta opatření však znamenají nějaké náklady navíc. Především jsme se ale tehdy potýkali s přelidněnými ložnicemi, jestliže v nich byli klienti s určitými osobnostními problémy a hrozilo, že by mohli strhnout někoho jiného z lůžka, tak v rámci tehdejších podmínek ta uzavřená lůžka měla význam. Nejsem jejich zastáncem, ale jejich odstranění muselo jít ruku v ruce s investicemi, ke kterým nakonec došlo.
Takže přelidněné ložnice už nemáte?
Ještě tu máme pokoj, kde spí osm klientů, ale do konce června budou přestěhováni do dvojdomků, kde budou mít k dispozici jednolůžkové či dvojlůžkové pokoje. Už dnes však máme dostatek pokojů s jedním či dvěma lůžky, kde může klient s určitými problémy být. To je podstatné. Nemůžete jen tak umístit na mnohalůžkový pokoj někoho, kdo by z titulu svého postižení mohl ublížit ostatním.
Jak hodně se změní život vašich klientů, až se přestěhují do domů, které jsou umístěny v normální zástavbě?
V první řadě mají mnohem více soukromí a více klidu. To vyvolá u klientů, kteří mají přidružené psychiatrické problémy, snížení medikace. A méně léků určitě přispívá k vyšší kvalitě života. Řada z nich má zaměstnání na částečný úvazek, pracují v obchodě ve Slatiňanech, dělají například pomocné úklidové práce v mateřských školách. Zároveň je budeme dál vozit nejméně třikrát týdně do domova, kde pro ně máme různé kroužky, bazén, rehabilitaci, kterou řada klientů využívá. Rozhodně nemohou trávit celé dny ve svých nových domácnostech, to by ztrácelo smysl, jde nám o to, oddělit místo pro odpočinek, práci a hobby.
Jak zabral protest Joanne RowlingovéKritická reportáž z ústavu v Rábech na Pardubicku se v létě roku 2004 objevila v britském nedělníku The Sunday Times. Popisovala, jak v ústavu postižené děti trpí v klecích. Spisovatelku Joanne Rowlingovou v novinách vyděsila fotografie malého Vaška Knotka z léčebny v Rábech. „Pocítila jsem k tomu obrázku okamžitý a instinktivní odpor, už jsem tu stránku skoro otočila, když jsem se za sebe hluboce zastyděla. Říkala jsem si, s tím musíš něco dělat,“ uvedla tehdy. Spisovatelka poté poslala dopis mimo jiné i tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi. „Otázka je, nakolik reaguje na skutečnou znalost této problematiky v ČR a nakolik je to jen reakce na články v tom či onom tisku,“ poznamenal k tomu Václav Klaus a podobně reagovali i ostatní čeští politici. Síťová i klecová lůžka přesto poměrně rychle zmizela. Pardubický kraj se také zavázal, že postupně zvýší počet personálu ústavů, aby se o problematické klienty mohlo starat více lidí. A to nakonec i splnil. |
Jak funguje domácnost pro postižené lidi v nových domech?
Dám příklad: V jedné domácnosti bude žít šest našich klientů, kteří budou mít k dispozici dva dvoulůžkové a dva jednolůžkové pokoje. Bude se o ně starat a pomáhat jim pět našich zaměstnanců. Budou muset připravit snídani, večeři a dvě svačiny, oběd se k nim bude vozit, jinak by celý den vařili. Klienti, kteří jsou schopni se podílet na přípravě strany, tak pomáhají, podílejí se na nakupování i úklidu.
Taková proměna ústavu znamená více zaměstnanců a podstatně vyšší náklady nejen na investice, ale i na provoz. Je to tak?
Ano, před dvaceti lety tu bylo 182 zaměstnanců na 300 klientů. Nyní to bude poměr 277 ku 280. Pochopitelně to znamená větší náklady na mzdy, proto musela být politická podpora jak ze strany ministerstva, tak ze strany zřizovatele, kterým je Pardubický kraj.
A tato politická podpora tu dnes je i kvůli dřívější silné kritice ze zahraničí?
Dá se to tak říct. Kritika ze zahraničí přispěla k tomu, že všechno akcelerovalo, naučili jsme se pracovat s evropskými fondy, potřebné zdroje jsme našli.
