Poříčí na Litomyšlsku nepřipomíná ani uhlazenou vyšňořenou vesnici v alpském Rakousku, ani polskou všehochuť se svébytnou architekturou. V údolí malé vesnice se člověk cítí dobře. Prochází uklizenou obcí, ze které vyzařuje, že tady drží lidé při sobě. I proto vesnice o 450 obyvatelích zvítězila v celorepublikovém měření.
Porota ocenila hlavně to, jak Poříčští pečují o zeleň na veřejných prostranstvích, nebo jak mají lidé upravené okolí svých domů.
Mezinárodní porotu „zeleného Oskara“, jak se soutěží Entente Florale také někdy přezdívá, tady přivítají v červenci. Místní budou mít čtyři hodiny na to, aby ukázali, že se o ocenění ucházejí právem.
„Stromy nazeleno barvit nebudeme, ale kus práce nás ještě čeká. Je to pro nás prestižní záležitost, hlavně se zase posuneme někam dál. Pořád musíme na něčem pracovat, ne šlapat vodu na místě,“ říká starosta František Bartoš.
Za úspěchem podle něj nestojí jen zajímavé prostředí Toulovcových maštalí, ale hlavně místní obyvatelé, což dokládá na modelovém příkladu.
„Takřka každý domek je oplocen. Za plotem je třeba ještě pět metrů obecního. Někde tenhle pozemek musí posekat obecní parta, ale někde to lidi dělají sami. Je to u jejich domku, i když vlastnicky je to obce. Lidem tady není lhostejné, kde žijí. A má to nakažlivý vliv, ostatní to často motivuje, aby se přidali,“ popisuje Bartoš.
Obec se chlubí také nově opravenou orlovnou, která se stala oblíbeným místem pro oslavy či svatby. „Z dvaapadesáti víkendů v roce je orlovna sedmačtyřicetkrát otevřená těmto věcem,“ říká starosta.
Maminky pak v orlovně využívají dětský koutek, který jim tam obec nově zřídila.
„Přijde sem třeba deset maminek, děti si pohrají. Je to výborné odreagování od té denní klasiky na rodičovské dovolené,“ říká Eva Bartošová z Poříčí.
Obec navíc snížila náklady na vytápění celého prostoru. „Ty jsou minimální. Topíme tu kamny. Máme vlastní les, dřevo z něj praská tady v kotli,“ přibližuje starosta.
Ačkoli podzim pokročil, kolem orlovny stále dělá parádu několik druhů keřů, které doplňují odolné trvalky. Kolem hlavní silnice snad není vidět jediný dům, jehož okolí by nebylo uklizeno.
Obyvatelé si nyní považují toho, co mají. V dobách totality bylo Poříčí jen miniobcí, která byla jen chudým příbuzným sousedního Dolního Újezdu. Obec ještě do 90. let živořila, měl se z ní stát skanzen lidové architektury. Po sametové revoluci se odtrhla a postavila na vlastní nohy.
