„Tenhle kůň byl jako stvořený do pohádky. Líbivý. Temperamentní, ale hlavně povahově tak výjimečný, že na něm mohli jezdit i herci,“ vzpomíná na filmového Juráška muž z Němčic u Litomyšle.
A to přitom bělouš začínal kariéru v dostizích a poté úspěšně sportoval v drezuře i všestrannosti. Jeho sportovní kariéru, která nebyla vůbec špatná, Jílek pozorně sledoval.
Ačkoli na něm nikdy neseděl, k nevelkému běloušovi ho pojilo zvláštní pouto - v zimě 1956 mu pomáhal na svět.
„Začal jsem pracovat v hřebčíně v Žabovřeskách a dostal jsem na starost pět klisen. A jednou z nich byla Bělina, Juráškova matka,“ vzpomíná Jílek na svou první pracovní štaci.
Když ho hlídač přišel vzbudit, že Bělina porodí hříbě a je neklidná, nasadil boty a vyšel do mrazivé noci směrem ke stáji.Pro bělku to nebylo první hříbě, možná i proto vše proběhlo bez komplikací.
Jílek byl tím, kdo tmavého hnědáka vítal na světě. „Byl jsem prvním, koho viděl. Jurášek je jeho filmové jméno, ve skutečnosti se jmenoval Ibrahim,“ vzpomíná Jílek.
Když hříbě odstavovali od matky, pokračoval Jílek v pracovním růstu a spolu s koněm se přesunul na odchovnu hříbat. Z tmavého hnědáka se Ibrahim začal pozvolna měnit na bělouše. Čistě bílým se však stal až v pozdním věku.
Jurášek byl univerzál
Jeho kariéru koňař označuje za velmi úspěšnou. A byly roky, kdy se ti dva ještě několikrát potkali. Například když Jílek absolvoval vojnu v Pardubicích, viděl na vlastní oči na závodišti běloušovy dostihové úspěchy.
Nebyly sice vítězné, ale na dotovaných příčkách končil srdnatý kůň pravidelně. I v dalších jezdeckých disciplínách se mu dařilo.
V roce 1965 se ti dva potkali na závodech v jezdecké všestrannosti. Tehdy Jílek sledoval, jak si Ibrahim alias Jurášek vede při skákání. Pravidla byla taková, že kůň může skákat na kolbišti skoky do první chyby. A Juráškovi spadla až ta 24.
Nadaný kůň se prosadil i v drezuře, kde to dotáhl až k vysoké metě - drezuře svatého Jiří. Obsahuje těžké jezdecké prvky, které ovládají jen ti skutečně nejlepší.
Pro nátáčení v Německu měl dvojníka
Filmovou star se stal až v důchodu. V podstatě byl hercem jedné role. Ale nezapomenutelné. O filmovou slávu se ve Vorlíčkově pohádce dělí s německým kolegou. V Moritzburgu, kde se pohádka částečně natáčela, za něj totiž musel zaskakovat dublér.
„V té době byla v Čechách slintavka a opatrní Němci si raději prosadili dubléra. Má větší skvrnu na nose i větší uši, není tak vznešený,“ říká Jílek.
To v šumavských interiérech a na Švihově cválá sněhem Jurášek. Jílek na něm obdivuje nejen jeho sportovní výsledky, které vůbec nebyly špatné, ale hlavně jeho povahu.
Valach měl po svých arabských předcích temperamentu na rozdávání. Ale ve filmu se chová jako pravý profesionál.
„Libuška Šafránková na něm jezdí v dámském sedle, tedy nikoli obkročmo, ale s nohama na jedné straně. To vyžaduje jednak jezdecké umění, ale také vhodného koně,“ říká znalec koňských povah Jílek.
Zimní natáčení pohádky dalo tehdy sedmnáctiletému valachovi zabrat, začal pokašlávat. Důchodu užíval ve výběhu.
Co bylo s běloušem dál a jak skončil, se Jílek nepídil. A ani nechce. „Pamatuju si ho jako mimořádné zvíře, a tak si ho s každou promítnutou Popelkou připomínám,“ říká.
Kromě Popelky s Juráškem má šestasedmdesátiletý koňař ještě jeden rituál - s koncem roku vyráží na pastviny se svíčkou. Zapaluje ji jako poděkování. „Člověk má mít k věcem poměr a neměřit jen na peníze,“ dodává Jílek.
