Zní to snadno. Zdolat desetikilometrovou trasu Pernštejnské desítky, která se běží v sobotu v Pardubicích jako jeden z doprovodných běhů Pardubického vinařského půlmaratonu, není až takový problém. A nebude ani pro Jakuba Provazníka, kterému kamarádi přezdívají „pardubický Pistorius“.
Poprvé se postaví na startovací čáru běžeckého závodu po komplikované nemoci. V jednadvaceti letech mu totiž byla diagnostikována rakovina. Následovala nekonečná ozařování a vysilující chemoterapie. Nic na zákeřnou nemoc nezabíralo. Nakonec musel podstoupit amputaci pravé nohy v koleni.
Jak na nelehké období vzpomínáte s odstupem času?
Vše pro mě bylo nové a hrozně složité. Už jen ráno vstát a dojít si na záchod bylo vysilující. Začátky byly strašné, ale musel jsem zatnout zuby a snažit se jít dál. Do té doby jsem žil jako každý normální mladý kluk, nikam jsem nespěchal, nic neřešil a život si tak nějak užíval.
Najednou jsem přišel o nohu a všechno bylo jinak. Měl jsem pocit, že nemůžu vůbec nic. Byl jsem naštvaný na všechny okolo sebe, co mi radili, co a jak mám dělat. Primárně jsem byl naštvaný i sám na sebe, že prostě nic dělat nemůžu. Byl jsem hodně unavený. Fyzicky i psychicky. Dokonce jsem vyhledal i odbornou pomoc doktorů.
Musel jste se naučit znovu chodit. Vznikla veřejná sbírka, díky které jste si mohl pořídit speciální protézu, která vám umožňuje běhat. Jak jste to zvládl?
Ze začátku to vůbec nebyla legrace. Myslel jsem si, mám už nohu, konečně můžu začít. Vůbec mi nedocházelo, jak těžké bude se naučit s novou speciální protézou běhat. Padal jsem, a dost často, ale vždycky jsem si říkal, dokud se dokážeš zvednout, tak to zkoušej dál. Po pár týdnech se už dostavily změny a já běhal skoro jako dřív.
Takže se dá říct, že sport vás postavil opět na nohy?
No, spíš na jednu nohu. (smích) Vždycky jsem sportoval. Nebyl jsem zvyklý sedět doma. Doktoři mě tehdy diagnózou nepotěšili, ale daleko horší bylo smířit se s faktem, že lepší už to nebude. Chtěl jsem žít jako dřív a to pro mě bylo největší motivací.
A to se povedlo, nebo ne?
Dá se říci. Po všech těch peripetiích dostalo moje tělo hrozný záhul. Byl jsem hrozně unavený a vyčerpaný. Postupně jsem se ale začal zapojovat do normálního života, chodit do školy a pak i běhat. Měl jsem v sobě najednou tolik síly a chutě žít, že jsem to párkrát se sportováním až přehnal. A z ničeho nic onemocněl. Musel jsem tomu všemu dát řád.
Před dvěma měsíci jste začal trénovat spolu s partou lidí z Pardubic na Pernštejnskou desítku. Jaká byla vaše reakce, když vám poprvé zavolali ohledně společného běhu?
Byl jsem rád. Převážně běhám sám. Svůj tréninkový plán konzultuji s Jirkou Janků a Martinem Brandsteinem. Oba dva mě podporují v mé účasti na Beskydské sedmičce. Radí mi, jak běhat, při jakém tempu a jaká je vhodná zdravá strava. Snažím se chodit běhat tak pětkrát v týdnu. Po práci. Sem tam si do toho vložím posilku. Ale je určitě fajn najít lidi, s kterými se můžu o víkendu společně proběhnout. A potom zajít třeba na kafe. V životě jsem velký individualista, ale když nás běží víc, vždy se donutím k lepšímu výkonu.
A co říkáte na přezdívku „pardubický Pistorius“?
Je to legrace. Nijak mě to neuráží, ba naopak. Jen s tou přítelkyní to doufám dopadne jinak. (O kauze jihoafrického běžce Oscara Pistoriuse odsouzeného za zastřelení přítelkyně čtěte zde, pozn. red.)
