Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vagony plné šrotu se vynořily ze zatáčky a zabíjely. Ona přežila

  6:06aktualizováno  14:07
Ve středu je tomu dvacet let od chvíle, kdy život devatenácti cestujících v lokálce na Chrudimsku náhle ukončil střet s utrženými vagony, které se na ni vyřítily za zatáčkou rozjeté po několikakilometrové jízdě z vysočinských kopců. Železniční neštěstí u Krouny přežily jen čtyři ženy. Mezi nimi byla i Markéta Chotěnovská z Poličky. Za svůj život vděčí náhodě.

Cestující v lokálce Markéta Chotěnovská po neštěstí skončila v nemocnici, ale zdánlivě se jí nic nestalo. Následky se projevily až časem.

Markéta Chotěnovská přežila největší železniční nehodu v novodobé historii České republiky. Viděla těžko představitelné peklo. Život po nehodě již hodnotí jinou optikou. Váží si toho, že vidí, slyší.

Fotogalerie

Tenkrát byla sobota pozdě odpoledne a Markéta Chotěnovská se vracela domů do Poličky. Do vlaku nastupovala ve Skutči.

„Pamatuju si, jak se lidi na nádraží bavili o Džejárovi a že musí stihnout Dallas. Nastupovalo nás asi pět. Byla jsem hrozně unavená. Vzala jsem si na uši walkmana a sedla si na poslední sedadlo k oknu,“ říká.

Nemohla tušit, jak prozřetelné bylo její rozhodnutí. V červeném motoráku si totiž vybrala zadní sedačku, ke které se jako jedné z mála smrtící síla čtyř více než stotunových vagonů s nákladem šrotu a dřeva nedostala.

Vagony se rozjely lidskou vinou. Vlakvedoucí František Kučera, průvodčí František Kopiště a posunovač Michal Lelič, který mezi vyšetřovanými nakonec nebyl, je při posunu v Čachnově správně nezajistili. Jeden z železničářů se snažil rozjíždějící se vagony ještě zabrzdit. Avšak upadl a čtyři vozy se začaly řítit po trati, která kousek za Čachnovem strmě klesá.

Na zábavu už nedojeli

Ve zhruba stejnou chvíli, kdy nikým nezajištěné vagony začaly nabírat velkou rychlost, nasedlo do motorového vlaku v Předhradí několik mladých lidí. Jeli do Otradova na zábavu.

„Dělali hrozný hluk. Sedla jsem si přes celou sedačku tak, aby si ke mně nikdo nesedl. Opřená hlavou o okno jsem dělala, že spím,“ ukazuje Markéta Chotěnovská, jak tehdy seděla ve vlaku.

Při pohledu na zažloutlé fotky u vystřižených dobových článků o nehodě mezi řečí prohodí, že kdyby seděla obráceně, mohla být už mrtvá. „Padaly tam železné tyče,“ poklepává na fotku sešrotovaného vlaku s jako zázrakem nepoškozenou sedačkou.

Apokalypsa, která nastala pár minut poté, se navždy zapíše na seznam nejtragičtějších železničních nehod. Asi 250 metrů před zastávkou, kde většina cestujících chtěla vystupovat, v nejméně přehledném místě, do sebe vrazí vagony jedoucí až stokilometrovou rychlostí s ploužícím se motorákem. Strojvedoucí už nemohl tragédii zabránit. Řítící se vagony uviděl v oblouku jen pár vteřin před havárií. Bez jakéhokoliv varovného signálu. Vysílačkami byly vybaveny jen lokomotivy na hlavních tratích.

„Viděla jsem, jak se hrne šrot. Žádný vagon. To byl železný šrot a špony, které všude lítaly. To byl mžik, jak všechno letělo. Slyšela jsem krkrkr... Ani to neumím popsat. Jako když doopravdy padá most,“ popisuje dramatičnost události Markéta Chotěnovská.

Lidé byli jak z vosku

O tom, co nastalo potom, se jí dobře nemluví. Trpí posttraumatickým stresovým syndromem. „Bylo to horší než ve filmu. Řev, křik. Viděla jsem, jak jedna holka letí z okna. Lidi okamžitě zvoskovatěli. Všichni byli jako svíce, naráz. Jako kdyby někdo lusknul prsty. Nepřišlo mně, že jsou mrtví. Já jsem nevnímala, že mi něco je. Cítila jsem smrad a krev,“ líčí Chotěnovská.

Na konec života nemyslela. V hlavě měla jen osud dívky, která vyletěla bočním okýnkem ven. „Takže mě zajímala ona. To bylo automaticky, vstala jsem, dveře byly zavřené, tak jsem je urvala, vyběhla a položila ji na záda. První na místo přiběhl kluk s hráběmi. Viděla jsem ho už z okna, jak běží. Ten jediný musel z vrchu vidět ten náraz. Nikdo jiný tam nebyl. Utekla jsem před ním do polí,“ vzpomíná.

Nejtragičtější železniční nehody v ČR

Stéblová 14. listopadu 1960, 118 obětí

Největší železniční neštěstí v našich dějinách. Ze zastávky ve Stéblové vyjel osobní vlak od Hradce Králové, strojvedoucí nepočkal na motorový osobní vlak. Proti sobě tak jely oba současně, ani jednomu už se nepodařilo zastavit.

Šakvice na Brněnsku 24. prosince 1953, 103 obětí

U Šakvic na Brněnsku vrazil do osobního vlaku rychlík. Na vině byl opilý strojvedoucí.

Podivín 21. prosince 1950, 34 obětí

U Podivína vlak narazil na přejezdu do autobusu.

U Velkého Meziříčí 11. prosince 1970, 31 obětí

Srážka vlaku s mezinárodním expresem. Při nehodě spadly dva vagony z viaduktu.

Zaječí na Břeclavsku 9. září 1928, 24 obětí

Srážka rychlíku s nákladním vlakem.

Bezděčín 28. července 1969, 23 obětí

Osobní vlak narazil na chráněném železničním přejezdu do autobusu.

Cerhovice 10. prosince 1868, 22 obětí

Krouna 24. června 1995, 19 obětí

Na železnici u Krouny na Chrudimsku narazily čtyři plně naložené vagony do motorového vlaku.

Podle dnes čtyřicetileté ženy se poté všechno dlouho táhlo. Záchranné práce si už moc dobře nepamatuje. Její fotka z nemocnice těsně po nehodě obletěla stránky novin snad po celé republice. Popisky hlásaly, že ze srážky vlaků vyvázla pouze s ulomeným kouskem zubu a naraženým ramenem, protože se v té době nacházela na WC. To však nebyla pravda.

„V patnácti jsem si kdysi zapálila ve vlaku a dostala takovou facku od průvodčího, že jsem si pak už nikdy ve vlaku nezapálila,“ říká. Najednou se začne probírat nedávnými lékařskými zprávami pečlivě zařazenými ve složkách. Osud se s ní nemazlil ani v dalších letech. Na první pohled zdravé ženě způsobila nehoda fyzické a psychické následky, které se projevily až časem. Na zdraví jí před deseti lety nepřidala ani smrt manžela.

Posttraumatickou stresovou poruchu jí před nedávnem potvrdili lékaři. Nezřídka ji doprovázejí vidiny či hlasy obětí nehody. Lékařské zprávy mluví o více než stovce malých zlomenin. „Vážím si toho, že ještě vidím a slyším, ale sedmdesát procent sluchu mám po havárce pryč. Nemám periferní vidění,“ dodává.

Největší trauma prožívá, když musí jet někam vlakem. Ze začátku měla problém s červenými vlaky. Dnes už většina z nich nejezdí. „Na cestu si vezmu prášek a spím. Dcera nebo syn mi dělají doprovod k lékaři,“ říká žena v plném invalidním důchodu. Chuť do života jí dávají právě její nejbližší, dcera Zuzana a syn Jan. „Mně jde v životě už o jednu jedinou věc. Postavit své děti na vlastní nohy. Zajímají mě jenom ony a jejich studia.“ Nedávno jí udělalo radost, že se její syn dostal na střední školu do Přerova. Dcera se učí v Poličce kadeřnicí.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Podobně nasvětlený bude vchod do tvrze Bouda v sobotu večer.
Mobilizaci připomenou dobrovolníci pochodem a osvětlením bunkrů

Pohnutou historii podzimu 1938 si chtějí v sobotu připomenout stovky nadšenců a dobrovolníků po celé bývalé Československé republice, kteří provozují malá i...  celý článek

Primátor Martin Charvát a generální manažer Dynama Dušan Salfický.
Situace je kritická. Dynamo splňuje podmínky úpadku, přiznal primátor

Pardubičtí zastupitelé schválili, že radnice půjčí 15 milionů HC Dynamo Pardubice. Peníze udrží klub v chodu. Na jásot fanoušků je však brzy. Z dlouhé debaty...  celý článek

Velkou pozornost poutala jízda tanku, který se následně vyřádil na vraku auta.
Retroměstečko nabídne návrat do dob minulých na Labi i v kasárnách

Retroměstečko v Pardubicích bude celý víkend lákat nejen milovníky historie a současné i dobové vojenské techniky, ale nabízí celou řadu akcí pro celou rodinu....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.