Jde o věci obyčejné, vzácné i kuriózní, jež přinesli dárci, které muzejníci nakoupili, našli v přírodě nebo objevili na půdách.
„Lví“ konvička na vodu ležela v písku
Patří mezi skvosty archeologické sbírky. Bronzovou akvamanilu, tedy nádobu na svěcenou vodu zvířecího tvaru, si v muzeu obzvlášť hýčkají. Našel ji učitel Adolf Vašák a desátník Josef Jiroutek v roce 1884, když rozváželi písčitý vrch u Rokytna.
Voda se do nádoby nalévala pokličkou v hlavě a používala se při církevních obřadech. Nález doplňuje ještě kadidelnice a schránka na hostie. Muzejníci odhadují, že nález pochází ze 14. století. Tyto liturgické předměty mohly být původně v držení benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem, nebo cisterciáckého v Sezemicích. Obě stavby vypálili husité v roce 1421. Této domněnce nahrává fakt, že některé další předměty z kolekce nesou stopy přepálení. Z celé kolekce vyniká právě akvamanila.
Tento typ nádoby byl ve středověku velmi oblíbený. Vyráběl se z bronzu, stříbra a později i keramiky. Od 12. století používali akvamanilu kněží při omývání rukou při mši. Ve 14. století si ji oblíbila i šlechta. I jí sloužila nádoba na oplachování rukou, tentokrát při hostině.
Podlahové hodiny jsou čtvery na světě
Jejich cena je astronomická. Na světě jsou pouze čtyři stejné exempláře, které vznikly podle návrhu architekta a designéra Adolfa Loose (1870 - 1933).
Patřily pardubické podnikatelské rodině Pirklových. Sbírka byla v roce 1949 Karlu Pirklovi zabavena, předána muzeu a v roce 1969 vrácena. Tyto hodiny muzeum následně odkoupilo. Dlouhá léta byly umístěny jako reprezentativní funkční exponát v ředitelně muzea.
Určení jejich autora proběhlo teprve před deseti lety. Loos byl klasikem moderní architektury, čelným představitelem architektonického purismu. Jeho nekonformní návrhy předznamenaly moderní architekturu 20. století, kterou významně ovlivnil v evropském i světovém kontextu. Hodiny vyrobila rakouská firma Johanna Heega ve Vídni v roce 1904.
Kdo by se chtěl tvorbou tohoto architekta seznámit podrobněji, může ji aktuálně poznat ve Studijním a dokumentačním centru na Norbertově. To představuje součást Muzea hlavního města Prahy (MMP). Tvůrci expozice zvou na cestu Loosovým dílem nejen v Praze, ale i v Brně či Plzni.
Mince pana účetního
Zájemci, kteří dokážou ocenit numismatické přírůstky, zřejmě zaplesají. Vitríně s mincemi přitom nevévodí zlaťáky, ale busta Bedřicha Skrbka (1860 – 1918).
Sbírka tohoto účetního, který byl zároveň kustodem a správcem numismatické sbírky zdejšího Muzejního spolku, měl doma v soukromém držení výjimečnou numismatickou sbírku. Tu v roce 1908 pardubické městské obci odprodal. Mimořádný soubor, který obsahoval 5500 položek. Jeho sbírka obsahovala vzácné zlaté a stříbrné středověké a raně novověké vládní i soukromé ražby, medaile a další předměty.
Nejvzácnějšími kousky, které muzeum nyní představuje veřejnosti, jsou zlaté desetidukáty, které se ani nevyskytují na trhu a pocházejí z různých epoch českých panovníků, které představují vrchol z numismatické sbírky.
Vedle numismatické vitríny muzeum představuje také medaile a plakety. Tematicky se plakety vztahují zejména k východním Čechám a Pardubicku. Patří mezi ně například portrétní medaile Jana z Pernštejna vyrobená ze stříbra medailérem Friedrichem Hagenaurem.
Motorka dovezla Špinku k vítězství ve Zlaté přilbě, Grizzly je zas nejstarší
Modrobílý stroj, na němž Milan Špinka v roce 1973 zvítězil. Čtyřdobý jednoválec s rozvodem OHV a výkonem 50 kW značka Jawa ESO DT 500 (typ 890), který vyrobila Jawa Divišov v roce 1968. To ale nebyl stroj Špinky, ale jeho bratrance Evžena Erbana. Špinka totiž svůj stroj v semifinále zadřel, takže mu Erban na finále půjčil svůj motocykl.
Spolu s Erbanovou motorkou se do sbírky v roce 1974 dostaly také laminátová přilba, rukavice a brýle, které měl na sobě v den vítězného závodu.
Druhou motorku Grizzly vystavuje muzeum velmi často. Oprávněně. Muzejníci jsou přesvědčeni, že na světě jsou pouze dva exempláře této pardubické značky. Motorka pochází z 20. let minulého století. Vyrobili ji ve firmě Matyáš a Polák. Dílna sídlila původně na pardubických Slovanech, později přesídlila do Milheimovy ulice. Motocykly Grizzly vyráběl podnik v letech 1924 - 32, závodníci na nich startovali v prvních ročnících Zlaté přilby. Později firma přesedlala na servis aut značky Aero.
Rukavičky a kabelky herečky Valerie Kaplanové
Dva plyšáci, ale také rukavičky, kabelka a fotky známé herečky Valerie Kaplanové věnovala muzeu její dlouholetá domovská divadelní scéna – pardubické Východočeské divadlo.
Tomu po její smrti zůstala řada osobních předmětů. Na výstavě lidé uvidí prvorepublikoví dámské rukavice zhotovené z béžové příze technikou síťování. Ze stejného období pochází také dámská kabelka z černé kůže, jejíž rám je ze žlutého kovu a také pudřenka z textilie. Připomínku herečky doplňuje také fotografie z její role, které se zhostila v 60. letech, kde je téměř k nepoznání.
Kaplanová (1917 - 1999) zůstala v povědomí televizních diváků jako Bába Tutovka z televizní soutěže z 90. let, nebo jako poblázněná babička ze dvou populárních komedií Zdeňka Trošky Slunce seno...
Diváci si ji mohou také pamatovat jako Smrtku v pohádce Honza málem králem s Jiřím Kornem a Naďou Konvalinkovou. Zcela jinou postavu průvodkyně ztvárnila ve Smoljakově známém filmu Jára Cimrman ležící, spící.
Koukněte a utíkejte do cukrárny
Ještěže atrapa cukrovinek a dortíků je tím posledním, co v muzeu lze spatřit. Rozbouřené chuťové buňky mohou i návštěvníci odejít ponořit do cukrářských krémů hned vzápětí. Přitom i tyto modely cukrovinek mají svůj příběh.
Všechny je vyrobila vedoucí restaurátorského oddělení Jana Malá, a to k výstavě, kterou muzeum uvedlo v letech 2012 - 2013 pod názvem Cukrárny a kavárny - fenomén společenského života. Právě pro tyto účely je pracovnice muzea vyrobila ze sádry za pomocí dobových tvořítek podle předloh z dobové cukrářské literatury, ve které je například vanilkový dezert pojmenován jako Bílá dáma.
Výrobků byla celá řada, od dortů po menší zákusky. V roce 2014 zařadili muzejníci tyto modely do sbírky pod název Řemesla a živnosti. Bylo jim je líto vyhodit. U této vitríny bude mít uklízecí servis nejvíce práce. Při pohledu na indiány, věnečky nebo nazdobené dortíky je jasné, že sklo těchto vitrín bude nejupatlanější z celé výstavy.
Už nyní je dětmi pracovníků muzea vyzkoušeno, že nebudou jediné, kdo si bude chtít z vitríny něco nabídnout.
