„Chcete do UNESCO? Tak přesvědčte mě,“ řekl Beneš zástupcům hřebčína v Kladrubech. Pak škrtal, vracel, oponoval. To on pomáhal dvanácti českým památkám, které na Seznamu světového dědictví už jsou. A teď spolupracuje s hřebčínem.
Po letitých zkušenostech s mnoha jinými přihláškami do UNESCO, prací na ministerstvu kultury, čte přihlášku nového uchazeče na Seznam světového kulturního dědictví jako komisař, který sedí v Paříži a posuzuje.
Michal Beneš, místopředseda komise pro vstup do organizace UNESCO. Muž, který pomáhá kladrubskému hřebčínu.
„Ať to dopadne jakkoli, je to velmi zajímavá nominace. Na Seznamu UNESCO zaplňuje mezeru typem krajiny. Je to velmi vzácná syntéza krajiny s jasnou užitnou hospodářskou funkcí, navíc to, čemu tahle krajina slouží – ceremoniálnímu starokladrubskému koni. To je samo o sobě výjimečné,“ říká Michal Beneš.
Má tedy hřebčín šanci?
To nemohu předjímat. Do hry vstupují nejen pohledy odborníků, ale také pohledy mezinárodní politiky či zastoupení České republiky na Seznamu světového kulturního dědictví, které je více než dobré.
Čím je tedy hřebčín tak výjimečný, že by měl být na seznam zapsán?
Krajinou. My jsme prozkoumali třicet hřebčínů a zjistili, že nikde není taková krajina ještě podpořená chovem koně jako v Kladrubech.
V čem?
Je přetvořená člověkem. To si ani neuvědomíme. Při vstupu do hlavního stájového dvora v Kladrubech je ohnisko tří velkých os, které krajinou jdou. Říká se tomu Husí noha. To je klasicistní princip, se kterým klasicistní krajinářství pracovalo.
A to jste zkoumali nebo vyčetli z dobových pramenů?
To je vidět. Jen se to musíte naučit vidět. A najednou začne ta zvláštnost vystupovat. Ty osy jsou tvořeny alejemi. Vše má svůj řád. Vrátil bych se ještě k tomu ohnisku u stájí. Zajímavé je, že ohnisko je u vchodu do stájí a přitom stojí vedle císařský zámek. Ve všech ostatních krajinách, kde tato trojnožka je, vede od zámku. Tedy vyjadřuje tím svůj účel. Pro koně. Nikoli pro šlechtu. Hlavní objekt stájového dvora je vyšší než kostel a zámek. Koně převyšují panovníka. To jsou fantastické věci.
Ještě nějakou zajímavost byste uvedl?
Krajina je unikátní i tím, že v ní jsou zachované různé vrstvy, jak se vyvíjela. U Labe je zbytek lužního lesa, kde se koně pásli, dál o jejich existenci svědčí erb vladyků z Kladrub. Jedna z cest vede středověkou stopou a je dodnes užívaná. I renesance je v hřebčíně zachovaná. Je tam vrstva barokní, což je Kladrubský náhon, aby byla krajina zavodněna, ale ne mokrá. A především, starokladrubák sám je barokní, je to takzvaný barokní galakarosiér. V baroku bylo potřeba těžkých monumentálních koní. Do barokních těžkých kočárů by lipicány zapřáhnout nešlo. Klasicismus tu krajinu uspořádal alejemi na dílce. Jsou čtvercové nebo obdélníkové a vymezené alejemi nebo vodotečemi. To bylo pro pastvu koní.
Takže proto ta krajina i v názvu přihlášky do UNESCO...
Ano, kulturních krajin má UNESCO tři koše, to nikoho nedojme, říkal jsem v Kladrubech. My musíme zaujmout už názvem. Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní. Aby to bylo jasné i hodnotitelům. To šestispřeží se učí na těch cestách. Normálního jezdeckého koně naučíte jezdit kdekoli. Když se učí jezdit ve spřežení, musí po cestě. Například v kladrubském parku Mošnici se cesta esovitě zatáčí, protože šestispřeží se neotočí jako kolo, ale potřebuje oblouk. Poslední památkou je technická památka vodárna. Ta krajina je výjimečná v tom, že nese z toho 600letého vývoje vrstvy.
A co bude nyní s přihláškou?
Nominace se musí ve finální fázi po všech připomínkách dodělat a podat do 31. ledna 16 hodin.
A co bude dál?
Ten den se sejde řada nominací ze všech koutů světa. A Výbor pro Světové dědictví, který to všechno řídí, vydal jasný pokyn, že má–li být tento Seznam seriózní záležitost, tak je musí do hloubky prozkoumat. A má k tomu velmi málo času. Schází se jednou za rok na jeden týden. Je tedy schopen posoudit maximálně třicet nominací za rok. Je nesmírně důležité, aby se naše kladrubská nominace dostala mezi těch třicet, které Výbor propustí do hlavního hodnocení.
Jak to tedy udělat, aby se Kladruby dostaly mezi třicítku? Možná i proto vysílá Česko letos jen jednu památku, aby zvýšila šance, nebo ne?
Dokonce jsou státy důrazně vyzývány, aby nepředkládaly nominaci každý rok. Aby volily delší časový interval, třeba pět let.
Michal BenešNarozen 21. dubna 1947 v Praze. Vystudoval romanistiku a společenské vědy na Univerzitě Karlově. Působil na Ministerstvu zahraničních věcí a Ministerstvu kultury. Podílel se na nominacích významných památek České republiky na Seznam světového dědictví. Je nositelem medaile ministra kultury Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí, čestným členem České komise pro UNESCO a předsedou Komise Rady hl. m. Prahy – Rady světové památky. |
Česko však ten interval nedodrží. Do UNESCO se tlačí ještě Žatec. Ten už další přihlášku podal a čeká.
Je to tak. Já bych z tohoto pohledu nominací Kladrubské krajiny ještě počkal. Ale na druhou stranu to není možné odsouvat, protože za dveřmi je nadnárodní nominace západočeských lázeňských měst, která je na spadnutí. A to brzdit nemůžeme.
Když hřebčín nominaci nepromění, tak už pak nemá šanci se znovu ucházet o zápis...
To je otázka obratnosti. Nominace od určitého okamžiku žije svým vlastním životem. Ve finále to dostává na stůl Výbor UNESCO, který řekne: Ano, zapisujeme - Ne, nezapisujeme, odkládáme. Před jednáním tohoto Výboru to vyžaduje skutečně velkou ostražitost, protože je třeba si získat informace, s jakým hodnocením to před Výbor jde a umět odhadnout. To vše do okamžiku, než se takzvaně odklepává. Předseda drží kladívko. Když je vidět, že se debaty chýlí v neprospěch památky, musíte zareagovat a přihlášku stáhnout.
Vy jste tohle zažil na vlastní kůži.
Ano. S Olomoucí. Čtyři minuty před odklepnutím kladívka jsem řekl, že Česká republika stahuje nominaci. Pak jsem ji vrátil do Čech a Olomouci nařídil žádné kašny, sochy, jeďte jen po tom nejlepším, a to je trojiční sloup. A pak to v roce 2000 klaplo.
