Pokárat největší zlobivce a obdarovat ty nejmenší. Svůj klasický úkol si letos Mikuláš s čerty vyrazili splnit do vlaku, který vyjížděl z choceňského nádraží. Poté, co do něj nastoupili Mikuláš, anděl a dva čerti a vešli do prvního vagonu, ti nejmenší spustili vyděšený pláč. „Ne, že budeš brečet,“ varovala jedna z matek své čtyřleté dítě.
„Umíš tu básničku? Mikuláš ztratil plášť…,“ předříkávala chlapci, zatímco na konci vagonu strašili čerti vyděšené malé děti.
Celá mikulášská „brigáda“ prošla několikrát tam a zpět vytopený historický vlak, až bylo na jednom ze dvou pekelníků vidět, jak má pod hustým kožichem propocené triko. „Tak co, Štěpáne, bál ses?“ ptala se maminka v kupé jednoho ze čtyř dětí. Ten poněkud zaraženě odpověděl, že jen trochu . „Už jsem viděl čerty loni v Litomyšli. Tam bylo i peklo,“ dodal.
„Já jsem se nebála. Největší strach měla tady Simonka,“ ukázala na kamarádku malá Adélka. V mikulášském vlaku zněla i slovenština. „Jsme poprvé na něčem takovém. U nás jezdí podobný vlak s Mikulášem jen ve Zvolenu,“ řekl Vojtěch Fjučák z Rožňavy.
Vlak mířil do Litomyšle, kde již před devátou hodinou ráno na peroně nádraží postávaly houfy rodičů s malými caparty. Chtěli mít ten nejlepší výhled na přijíždějící soupravu. Už při houkání a funění parní lokomotivy zpozorněl malý Tomáš, jenž čekal na vlak s rodiči. „Přišli jsme asi před čtvrt hodinkou. Malý úplně zbožňuje vláčky. Těšíme se. Chodíme každý rok,“ uvedla maminka za zadumaného syna, který měl upřený zrak na přijíždějící vlak.
Zepředu teplo, zezadu zima
Ale nedorazili jenom ti nejmenší, staré časy si připomenuli i ti, kteří pamatují parní provoz na pravidelných spojích. To už čadící lokomotiva zahalila okolí nádraží do všudypřítomného dýmu.
„Příjezd byl výborný. Pěkně to tady začoudil,“ smál se jeden z přihlížejících mužů. „Je to profesionál, ví, co se lidem líbí,“ odvětil mu jeho kamarád, který prý dvaačtyřicet let jezdil s podobnými vlaky.
„Začínal jsem tady topit. Jako pomocník. Zepředu teplo od kotle, zezadu zima. Vzpomínám si, jak jsem pořád přikládal a nevěděl, jestli pojedeme do kopce nebo z kopce. Nebyla to žádná sranda,“ zavzpomínal Ladislav Slavík.
Jízdu se stovkami lidí měl pod palcem vlakvedoucí Jiří Rokos. „Cesta byla v pořádku. Hlavně pohoda a teplíčko. Čerti se na děti moc těšili. Ty nejmenší brečely, ale anděl s Mikulášem všechno zachraňovali,“ popsal atmosféru ve vlaku vlakvedoucí Rokos.
I parní lokomotiva z roku 1922 splnila svoji úlohu. „Je to přeci jen odkaz našich předků, musíme ji zachovat pro další generace, pro ty naše drobky,“ dodal Rokos.
Než byl vlak připraven k další jízdě, do práce se pustil Mikuláš se svojí družinou. „Takhle na vás. To máte za to, že mě taháte za ocas,“ prskal na děti, které si chtěly čertovský ocas osahat, jeden z čertů.
Na atrakci se přišla podívat s vnoučaty i Jaroslava Lněničková z Litomyšle „Zrovna hledáme čerty, abychom zjistili, jestli mají vůbec nějaký pytel. Naši vnuci se občas hádají a vztekají. Tak uvidíme, jestli si je náhodou neodnesou,“ sdělila Lněničková.
Chyběla snad jen sněhová nadílka, která dotvářela atmosféru mikulášské jízdy mezi Chocní a Litomyšlí naposledy v předloňském roce.
