Osudy řady hrdinů z druhé světové války historikové podrobně popsali. Ovšem nad příběhy některých odbojářů se zavřela hladina historie a dnes už není moc možností je podrobně zpracovat a některé části ověřit.
Takový osud zpracovává i devětašedesátiletý Jaromír Charamza z Brandýsa nad Orlicí – jde o příběh odvážné mladé ženy Marie Sedláčkové ze Sloupnice, který by možná mohl být námětem pro napínavý, až „agentský“ film z temných dob protektorátu.
Tato mladá dívka totiž pracovala už od studentských let v odboji, proslula jako významná spojka a také tím, že se rozhodla bojovat proti nacistům s pomocí kmenů nakažlivých chorob.
K příběhu Marie Sedláčkové se Jaromír Charamza dostal někdy před čtyřiceti lety, na konci sedmdesátých let, když studoval v Brně. Tam ho jeden z profesorů zabývající se historií požádal, zda by nezjistil o odbojářské rodačce ze Sloupnice více. Chtěl její příběh zpestřit svědectvími a dokumenty z míst, kde žila a působila v odboji.
„Našel jsem tehdy v Sloupnici její matku a bratra Honzu. Umožnili mi nahlédnout do rodinného archivu, kde byla hromada fotografií a artefaktů, které přímo s činností Manky souvisely. Byla tam partyzánská vyznamenání i korespondence se západním vedením odboje,“ vyjmenovává badatel, který pokládá osobnost Marie Sedláčkové stále za zahalenou tajemstvím. Jaromír Charamza se vrátil do Sloupnice s fotoaparátem a obsah kufru s dokumenty nafotil na padesát snímků.
Zmizel kufr i staré negativy
„V kufru po Mance zůstal i šátek a zajímavá relikvie. Lidé v roce 1946 nalezli na poli za Sloupnicí kus perforovaného plechu z krytky výfukového potrubí letadla, k němuž byl přidrátovaný dopis. Údajně byl od ní a stálo v něm, ať po ní přestanou lidé pátrat, že je to zbytečné a že je v pořádku. Ale ani její maminka nevěděla, jestli má dopisu věřit. Manka už měla být rok mrtvá,“ líčí.
Všechny snímky obsahu kufru Jaromír Charamza poslal tehdy svému profesorovi, bohužel i s negativem. Myslel, že tím pro něho bádání po Mance skončilo. Loni jej však představitelé Pardubického kraje požádali, zda by tento a pro mnohé neznámý osud zpracoval.
„Jenomže dnes už nežije ani její maminka, ani její bratr Honza. Onen archiv, ten papírový kufr plný materiálů, je pryč. Prostě se někde ztratil a zmizel v toku dějin. Když jsem se ptal syna jejího bratra, tak také už nic nevěděl. Dům se prý několikrát přestavoval. Když jsem kontaktoval brněnskou školu, už se tam po panu profesorovi nic nenašlo. Ani moje fotky, ani jejich negativy,“ říká Jaromír Charamza.
Osudem Manky se na konci sedmdesátých let zabývali už historici vysokomýtského muzea a napsali o ní publikaci s názvem Říkali jí Manka. Tu Jaromír Charamza hodlá využít a svou práci dokončit ještě letos.
Místo studentky medicíny odbojářkou na Litomyšlsku
Jaký tedy byl krátký život Marie Sedláčkové zvané Manka? Narodila se v Horní Sloupnici 13. března 1923 a maturovala na litomyšlském gymnáziu. Toužila stát se lékařkou, ale v protektorátu nacisté zavřeli vysoké školy a Manka se zapojila do odbojového hnutí na Litomyšlsku. Přišel atentát na Reinharda Heydricha, běsnění Němců a zatýkání. 18. června 1942 byl na pardubickém Zámečku popraven chlapec Marie Sedláčkové. Zatýkání pokračovalo.
Manka ilegálně odcestovala do zahraničí, zajistila si falešné doklady a na konci roku 1942 ji přijali do veterinárního ústavu v Ivanovicích na Hané, kde v té době šlechtili bakterie. Dvacetiletá dívka tam získala kmeny nakažlivých chorob. V dubnu roku 1943 z ústavu odešla, ač s ním dál tajně spolupracovala.
Manka byla v odboji velmi aktivní, od roku 1942 třeba dodávala prádlo ušité z materiálů získaných v německých skladištích do internačního tábora ve Svatobořicích. Měla za sebou i třeba pomoc Alfrédu Bartošovi, veliteli paradesantního výsadku Silver A. Pomohla mu navázat klíčovou spolupráci s odbojovou tuzemskou organizací. Zatýkání v rámci Silver A se ale Manka vyhnula a pokračovala v odboji.
Manka chtěla šířit nákazu mezi Němci
V roce1944 Manka využila kultivované bakterie k šíření nakažlivých nemocí mezi lidmi německé národnosti a mezi domácími zvířaty na německých usedlostech. Pomocí kyseliny pikrinové docílila u některých Čechů umělé žloutenky, a zmařila tak jejich odjezd na nucené práce.
„Není prokázáno, že by bakterie použila proti nějakému konkrétnímu člověku, ale několik lidí, s nimiž se setkávala, bylo zasaženo chorobami, u nichž v té době nebylo obvyklé, že by se mezi lidmi vyskytovaly. Jednalo se o její činnost v Sudetech, její babička bydlela na německém území v Knapovci a Manka za ní jezdila. V jejích záznamech se prý našel i zápisek: Prasata jim pochcípala na červenku, a oni je stejně snědli,“ popisuje Jaromír Charamza.
Na podzim 1944 už byla Manka jako členka ilegální organizace R3 známá jako členka odbojové skupiny Vela (velitelství lidové armády) na Moravě.
„Měla jako spojka strašně velký záběr. Od severní Moravy přes jižní, Vysočinu až do Čech,“ popisuje Jaromír Charamza.
Jako spojka spolupracovala s mnoha partyzánskými oddíly a odbojářskými skupinami a znala spoustu kontaktů. V únoru 1945 však zasáhlo gestapo a Manka musela spolupráci s Ivanovicemi přerušit. Esesáci znali její totožnost a snažili se ji dopadnout.
Jak Manka skončila, zůstává nevyjasněné
Osudným se Mance stal záhadný Petr, jinak Jan Dvořák, konfident gestapa. Manka si s ním dala schůzku, ač tušila, že je Petr pravděpodobně zrádce. Sešli se 10. března 1945 v půl osmé večer na mostě u Lulče.
„Manku na místo schůzky doprovázeli dva partyzáni, ozbrojeni pistolemi a ručními granáty. Rovněž Manka měla pistoli,“ popisuje tuto událost autor literatury faktu Josef Mikš.
Manka netušila, že most u Lulče, na kterém se měli setkat, byl už od soumraku pod kontrolou brněnského gestapa. Došla doprostřed mostu, kde ji už očekával Petr. Sotva spolu vyměnili pár slov, vrhl se Petr na Manku a násilím ji chtěl povalit na zem. Než mu přiběhli skrytí gestapáci na pomoc, vpálila Manka několik střel ze své pistole do Petrova břicha. Pak ji gestapáci přemohli a svázali.
Jaromír CharamzaNarodil se v roce 1951 ve Vysokém Mýtě, dětství a mládí prožil v Chocni. Vyučil se v oboru elektromontér a do vojny a krátce i po vojně pracoval u ČSD v oboru. Sedmnáct let sloužil jako policista v České Třebové, poté podnikal. Dnes je koordinátorem organizace Veterán policie České republiky pro Pardubický kraj. Nedávno zpracoval také osud policisty Josefa Hendrycha, strážníka ze Sloupnice. Toho zastřelili v roce 1947 členové bandy, která po válce olupovala a vydírala statkáře na Českotřebovsku a Litomyšlsku. Policisté, vojáci a myslivci obklíčili v noci v bydlišti jednoho z nich v Němčicích a vrahy nad ránem bez milosti rozstříleli. |
Josef Mikš líčí, že jednomu z doprovázejících partyzánů se podařilo utéci skokem z mostu s prostřelenýma rukama, druhému nacisté prostřelili nohy a s Mankou ho odvezli do Brna na gestapo. Zrádce Petr, jinak profesionální konfident gestapa Jan Dvořák, druhého dne na následky zranění zemřel.
Po výsleších a mučení v Kounicových kolejích odvezl Manku z Brna 7. dubna 1945 transport. Jelo v něm celkem 207 lidí, z nichž většina pomáhala a spolupracovala s partyzány a odbojáři z Moravy. A právě z transportu pocházejí poslední ověřená svědectví o Mance.
O dva dny později dorazil transport do Mauthausenu a 10. dubna 1945 byli vězni popraveni v plynové komoře. Přímý svědek smrti žen z transportu v plynové komoře však chybí a ve zprávě nalezené po válce nedaleko letiště ve Vysokém Mýtě bylo uvedeno, že se Manka dostala do Göteborgu ve Švédsku a že tam leží v nemocnici.
„Život dvaadvacetileté smělé a hrdinské dívky tedy možná skončil 10. dubna pětačtyřicátého roku, ale žili lidé, kteří to zpochybňovali. Třeba dožila někde na Západě, protože byla členkou odboje řízeného naší londýnskou emigrační vládou. I když se stýkala při odbojové činnosti také s partyzánskými skupinami vedenými z Východu. Po Sloupnici se ještě v sedmdesátých letech vyprávělo, že Manka byla potkána asi dvakrát po válce někde ve Švédsku, ve Stockholmu,“ říká Jaromír Charamza.
Při současném pátrání ale badatel zjišťuje, že už uplynula dlouhá doba. Nepochodil v obci Luleč na jižní Moravě, kde Manku gestapo dopadlo.
„Přitom tam Manka prý měla u viaduktu pamětní desku, že ji gestapo sebralo. Minimálně v kronice Lulče by o tom mohly být nějaké zmínky, vždyť to není obvyklé, aby se ve vsi střílelo. Podobné je to v Ivanovicích na Hané, ten výzkumný ústav tam už dávno neexistuje a žádní pamětníci už tam nejsou,“ dodává Jaromír Charamza.
