Václav ŠmídJe mu 69 let, bydlí v Praze. Je vyučený v oboru číšník a kuchař, při zaměstnání vystudoval pedagogickou fakultu. Již 48. rokem učí na středním odborném učilišti v Klánovicích studenty oborů kuchař, číšník a barman. Celý život sbírá jídelní lístky. Se skupinami svých žáků obsluhoval význačné světové osobnosti - královnu Alžbětu II., prince Charlese s lady Dianou, španělského krále Juana Carlose, papeže Jana Pavla II. a další. V Klánovicích založil gastronomické muzeum, v němž má svoji sbírku jídelních lístků, starých kuchařek, nádobí a nejrůznějších nástrojů, které souvisejí s gastronomií. |
Václav Šmíd patří k největším českým odborníkům v oboru historické gastronomie a vyučil spoustu dnešních šéfkuchařů a číšníků. "Je to takový pedagogický paradox. Například jeden z mých žáků Jakub Mejstřík nepatřil mezi hvězdy, ale vypracoval se tak, že v současné době vaří v Bílém domě u prezidenta Baracka Obamy," řekl Václav Šmíd, pedagog ze Střední školy hotelnictví a gastronomie v Klánovicích u Prahy.
Do Pardubic jste přivezl několik desítek historických jídelních lístků. Kolik jich máte celkem?
Mám jich přes tři a půl tisíce z celého světa.
Které jsou obzvlášť vzácné?
Mezi největší poklady patří jídelní lístek z restaurace na nynějším Masarykově nádraží z roku 1872 a z korunovace anglického krále z roku 1937, který obsahuje i pořadí všech anglických panovníků. Mám i menu z Titaniku, ovšem výjimečně jen kopii.
Když tady byl papež Jan Pavel II. na první návštěvě v roce 1990, nabízel jídelní lístek krevetkový koktejl, plněné krocaní stehno, řezy ze svíčkové i různé druhy sýrů. Při státní návštěvě královny Alžběty II. v roce 1996 paštiku ze zvěřiny a drůbeže, pečené kuře s kořeněnou nádivkou, svíčkovou na smetaně, sorbet ze zelených jablek.
Mám podepsaný lístek od prezidentů Obamy a Medveděva, kteří měli k obědu na Pražském hradě dýňovou polévku a roštěnou na houbách s variací malých knedlíčků.
Staré jídelní lístky ze sbírky Václava Šmída
Speciální příbory Václava Šmída
Obsluhoval jste mnoho světových celebrit. Na kterou z nich vzpomínáte nejraději?
Pro mě byl největší životní zážitek, když jsem obsluhoval anglickou princeznu Dianu. Bylo to v Lánech ještě za prezidenta Václava Havla a jeho ženy Olgy. Když se na princeznu nasvítila světla, měl jsem dojem, jako když vychází slunce. Už když vešla do místnosti, málem se mi zatajil dech. Najednou jsem uslyšel cinkání skla.
Pocházelo od jednoho mého žáka, který při pohledu na krásnou princeznu dostal takovou trému, že se mu začaly třepat ruce, skleničky s aperitivem se mu na tácu rozklepaly, začaly se točit a vylévat. Naštěstí jen na tác, který byl mokrý.
Princezna to ale přešla s úsměvem. V té chvíli jsem jakoby zestárl o deset let, protože si neumím představit, kdyby je rozsekal, jaká by to byla ostuda. Naštěstí jsme to zvládli. Jenom nejsem dodnes schopen říci, co měla princezna na sobě, musel jsem si hledět svého. Já říkám, že všechny ženy jsou krásné a některé se dovedou smát. Lady Diana to právě uměla.
Jak se liší od sebe státní návštěvy kdysi a nyní?
Například mohu porovnat návštěvy španělského krále Juana Carlose, kterého jsem obsluhoval jak za Husáka, tak později za Havla. V prvním případě byly tabule monolity, třeba při hostině Gorbačova jsem zažil 180 lidí najednou kolem jednoho stolu. Ale později se začaly dělat tabule kulaté pro deset nebo dvanáct stolů.
Jak se vám líbil film Obsluhoval jsem anglického krále?
Moc, při jeho natáčení jsem byl poradcem režiséra Jiřího Menzela. Ačkoli jsem v životě poznal leccos, byl to pro mě mimořádný zážitek. Když si vzpomenu, že jsem učil Martina Hubu či bulharského herce, jak se mají chovat a vystupovat, že jsem se setkal s Josefem Abrhámem... Přitom mohu říci, že jsem skromnější lidi nepoznal. Prostě, kdo něco umí, chová se skromně.
Uskutečnila se v Čechách někdy podobná opulentní hostina, jako byla ta s habešským císařem, jejímž vrcholem byl pečený nadívaný velbloud?
Já jsem Bohumila Hrabala dobře znal, setkával jsem se s ním u svého žáka v restauraci U Tygra, potkával jsem ho i v Libni. Hostina se nikdy nekonala, to celé je pábitelské vyprávění, které Bohumil Hrabal napsal za 22 dní pod vlivem osobních vzpomínek číšníka pana Vaníčka ze Sadské u Poděbrad, své švagrové, která byla sudetská Němka, a také proto, že byl ve Švýcarsku svědkem beduínské hostiny, kde viděl takzvanou velbloudí roládu.
