Václav Klaus při návštěvě setkání Klubu autorů literatury faktu v Letohradě,...

Václav Klaus při návštěvě setkání Klubu autorů literatury faktu v Letohradě, kde předával i ceny | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Václav Klaus rozdával v Letohradě ceny literátům faktu. Také Stinglovi

  • 0
Ve středu začalo v Letohradě desáté setkání Klubu autorů literatury faktu. Vedle šesti desítek literátů dorazil na předání cen na středověkou Tvrz Orlice také Václav Klaus.

Bývalý prezident je členem tohoto klubu a za svoji knihu Rok sedmý obdržel hlavní cenu Egona Ervína Kische před čtyřmi lety.

 „Tehdy jsem byl pozván na valné shromáždění OSN a já jsem udělal ten fatální omyl, že jsem odjel do New Yorku, místo toho, abych jel do Letohradu,“ zavtipkoval Václav Klaus, který uvedl, že se bojí jako příznivec faktů přepisování historie a dezinterpretací v souvislosti s nastávajícím pětadvacátým výročím od pádu komunismu v listopadu 1989.

Literáti dorazili do Letohradu po loňské pauze. Na uspořádání dosud tradičního setkání Klubu autorů literatury faktu loni neměli peníze.

„Snažíme se totiž propagovat literaturu faktu s uměleckými ambicemi, podněcovat autory, aby psali hodnotné knihy v tomto žánru a podněcovat vydavatele, aby nedávali přednost laciné komerci a zaměřili se na vydávání hodnotných knih. A chceme taky vychovávat čtenáře,“ vysvětlil smysl činnosti tohoto sdružení jeho předseda Karel Richter.

Jednu ze dvou hlavních cen Egona Ervína Kische si převzal již podruhé Antonín Benčík, autor knihy „Operace Dunaj aneb Internacionální vražda Pražského jara“. V ní popisuje, jak se rodil vojenský přepad pěti „bratrských“ států Československa v roce 1968, což byla z vojenského hlediska největší vojenská operace od konce druhé světové války.

Druhou hlavní cenu obdržel již potřetí slovenský spisovatel Luboš Jurík za dílo „Poučeni z moci“. V ní jako někdejší mluvčí předsedy Národní rady Slovenské republiky Ivana Gašparoviče přibližuje zákulisí slovenské politiky. „Jsme hrdí na to, že se v Letohradě setkáme se slovenskými kolegy a manifestujeme slovensko-českou soudržnost,“ řekl Karel Richter. A dokládá to tím, že jednu z dalších cen obdržel i režisér Juraj Jakubisko za svoji životopisnou knihu Živé stříbro.

Za celoživotní dílo

Miloslav Stingl

Hlavní ceny

Antonín Benčík - Operace Dunaj

Luboš Jurík - Poučeni z moci

První cena

František Hanzlík - Za svobodu a demokracii

Další ocenění

Roman Holec - V službách císára Františka Jozefa

Juraj Jakubisko - Živé stříbro

Miloslav Jenšík - Stalingrad - každý dům, každé okno, každý kámen

Marcella Marboe - Vyměním týnejdžra za cokoli

Slavomír Michálek - Gustáv Husák moc politiky, politik moci

Ondrej Sliacky - Divy Slovenska nielen pre deti

Jaroslav VENCÁLEK - Slovensko-Český zahraniční region

Ceny Petra Jilemnického

Richard Sobotka, Bufajky

František Emmert, Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě,

Viliam Apfel, Případ Mayerling

Jiří Jilík, Žitkovské čarování

Irena Kopecká, František Juraň - Oživil kámen, kovu dal řeč

Z Pardubického kraje byla oceněna spisovatelka Marcella Marboe za dramaticky psanou výpověď o současné mládeži s názvem „Vyměním týnejdžra za cokoli“ z produkce nakladatelství Oftis. Regionální cenu E. E. Kische za celoživotní dílo obdržel letohradský spisovatel Stanislav Adamec.

Předseda Klubu autorů literatury faktu i poroty Karel Richter přijel do Letohradu mimořádně natěšený. „Letos mám obzvlášť radost, že budou oceněny knihy vynikajících autorů. Především mám na mysli Miloslava Stingla, který napsal 42 knih, navštívil 150 zemí a jeho knihy v mnoha překladech vyšly v nákladu šestnácti milionů výtisků. Jsem hrdý na to, že je naším členem jeden z nejpřekládanějších českých autorů a velká světová osobnost,“ řekl Karel Richter.

Cestovatel, etnograf a spisovatel Miloslav Stingl ve středu převzal cenu za celoživotní dílo. Dosah jeho díla je skutečně světový, jakož i života. Vždyť také strávil ve svět 19 roků a dokáže komunikovat nebo se částečně domluví 17 jazyky. Asi nejexotičtější z nich je jazyk papuánského kmene Kumů. Nejvíc se však zajímal o indiány, například Maye, ale i o Polynésany, Eskymáky i australské Aborigeny.

Jeden indiánský kmen žijících v rezervaci v americké Oklahomě ho dokonce zvolil svým náčelníkem a obdařil jménem Okima - v překladu „Ten, který vede“. Tohoto ocenění si váží nejvíce ze všech, které kdy dostal.

„Ale být náčelníkem indiánského kmene mi nebylo později v životě nijak užitečné,“ řekl s úsměvem třiaosmdesátiletý spisovatel.

Své čtenáře zaujal mimořádně plodný autor například knihami Indiáni bez tomahavků, Ostrovy lidojedů, Tajemství indiánských pyramid, Neznámou Mikronésií, Siouxové bojují dál, Černí bohové Ameriky a dalšími.

,