Božena Němcová, Alois Jirásek, ale i němečtí autoři, kteří byli po válce a odsunu původního obyvatelstva zapomenuti. To vše a další osobnosti a příběhy přibližuje publikace Literární toulky Svitavskem ředitele a češtináře svitavského gymnázia Milana Báči, která získala v minulém ročníku cen literatury faktu regionální cenu Egona Ervína Kische.
„Jsem učitel češtiny a asi před pětadvaceti lety jsem pojal úmysl shromáždit osobnosti české literatury, které měly vztah ke svitavskému regionu či literární díla, která se k oblasti pojí,“ říká Báča.
Vaše pátrání vás zavedlo až do pravěku, tedy přesněji za předlohou slavného filmu Cesta do pravěku...
Ano, kdo by neznal legendární český film režiséra Karla Zemana. Scénář filmu od J. A. Novotného nesl původně název Cesta do minulosti naší Země a byl inspirován románem Arnošta Hugo Cahy, který se narodil v obci Sádek u Poličky. Jmenoval se V pravěkém světě a poprvé vyšel v roce 1927, podruhé až v roce 2008. V roce 2011 ho pod názvem Cesta do pravěku a zase zpátky převyprávěla spisovatelka, rozhlasová a televizní scénáristka Jitka Škápíková. Cahův román vypráví příběh dvou chlapců Jirky a Jardy, kteří podniknou se svým otcem, známým archeologem, výpravu do jedné z jeskyň Macochy a odtud následně dobrodružnou cestu do pravěku. A právě tento fantastický a zároveň poučný příběh inspiroval tvůrce filmu Cesta do pravěku, v němž výpravu podniknou čtyři chlapci. Není však bez zajímavosti, že režisér Karel Zeman údajně původně počítal, tak jako Arnošt Caha, s dvěma chlapeckými hrdiny.
Jak obecně okres Svitavy vychází ze srovnání s jinými regiony, co se týká literatury?
Svitavsko, čímž myslím samozřejmě i Litomyšlsko, Poličsko, Moravskotřebovsko a Jevíčsko, je co do literatury a osobností doslova báječná oblast. Působili, pobývali nebo tvořili zde Alois Jirásek, Božena Němcová, Teréza Nováková, Magdalena Dobromila Rettigová, Bohuslav Březovský, Jaroslav Vrchlický. Jan Ámos Komenský a mnoho dalších. Na tři stovky osobností, které zde zanechaly své literární stopy. V České republice je málo regionů, které jsou tak bohaté na literární místopis, tradice či dění.
Proč jste zvolil formu toulek?
Vzorem mi byly kdysi dávno vydané literární toulky po Čechách, Moravě, Praze, které sepsal Vladimír Kovařík. Vyšly i Literární toulky po Slovensku. Takže jsem zvolil podobnou metodu i pro Svitavsko, doplnil jsem svou publikaci řadou fotografií, mapami i jednotlivými trasami. Ty jsem několikrát projel s lidmi, kteří se zajímají o literaturu a její historii.
V čem je vaše publikace pro čtenáře objevná?
Někdy jsem do ní dával věci známé, někdy všeobecně známé. Ale někdy jsem podnikal až detektivní pátrání třeba po rodném domě některého z literárních hrdinů či místě, kde se odehrával popisovaný děj nebo významné stati z knihy. Tak například zajímavé bylo pátrání po místě, kde se v Lubné narodil hrdina románu Terézy Novákové Jan Jílek.
Spisovatelé a knihy například o Litomyšlsku jsou řadě lidí důvěrně známé, ale jaké to bylo třeba na Svitavsku, které bylo německým územím?
Litomyšlsko je na literaturu velmi bohaté, ale celý svitavský region je co do literatury velice pestrý. Jen málo lidí ví, kolik významných německy píšících autorů působilo na Hřebečsku, tedy Moravskotřebovsku a Svitavsku. A to už třeba v 18., 19., ale částečně i ve 20. století do tehdejšího odsunu německého obyvatelstva. Také tuto část historie literárního dění jsem se pokusil zmapovat.
Objevil jste nějakého spisovatele?
To ani ne, spíše jsem je znovu připomněl. O těchto osobnostech se dnes málo ví, jejich knížky nejsou běžně v knihovnách. Takže jsem pátral třeba v současné krajanské literatuře v Německu. Je tam spousta různých krajanských spolků, v nichž působí lidé, jejichž prarodiče byli ze Svitavska odsunuti do Německa nebo Rakouska. Tyto spolky vydávají sborníky, publikují na internetu. Tam se dá objevit ledacos. Mnozí autoři, jejichž jména téměř nikdo nezná, byli třeba v Německu nebo Rakousku uznávanými spisovateli, například Fridolin Aichner, Fritz Felzmann, Rudolf Pfersmann von Eichthal, Vinzenz de Paula Weber či Johannes Wondrousch. Tito autoři tvořili od divadelních her, které se hrály dokonce ve vídeňském Dvorním divadle, až po žánr blížící se červené knihovně.
Věnoval jste se jen krásné literatuře?
Zaměřoval jsem se nejen na autory takzvané krásné literatury, poezie, prózy a divadelních her, ale také na spisovatele, kteří se zabývali literárními vědami, na ty, kdo mapují ve své tvorbě životy a díla jiných spisovatelů, překladatele, písmáky, archiváře, knihaře, tiskaře, vydavatele, nakladatele, divadelníky a autory, kteří byli činní v nějakém kulturněliterárním uskupení. Dále na publicisty, vlastivědné pracovníky a badatele zabývající se literární problematikou. Pochopitelně pokud se alespoň část jejich díla dotýká Svitavska.
Jste učitelem a ředitelem gymnázia. Jak jste na knize pracoval? Měl jste na ni čas?
Bylo to složité, však to trvalo věčnost. První materiály jsem začal - i když nesystematicky - shromažďovat už někdy v roce 1990. Na vydání literárních toulek jsem pak pracoval přerušovaně, podle volného času. Ale v posledních pěti letech jsem na knize pracoval intenzivně. Vydával jsem jednotlivé kapitoly na pokračování v tisku a po třech letech toho bylo tolik, že jsem se rozhodl knihu konečně vydat.
Mohou se zájemci těšit na pokračování?
Už když jsme knihu po vyjití pokřtili ve svitavském muzeu, měl jsem v hlavě spoustu dalších nápadů. Teď jsem například objevil, že v Opatově u Svitav bydlel dědeček básníka Jakuba Demla, nebo mne navštívil pán, který je potomkem kněze Michla, známé postavy Drašara z románu Terézy Novákové, a ukázal mi rodokmen. A to je také námět na pokračování literárních toulek.
