Součástí kurzu je film, na který by asi žádné kino diváky nepřilákalo.
Nejdříve je tma a ticho. Pak se objeví záblesk ostrého světla. Tvář ženy. „Ona to ví,“ ozývá se hlas. Ta blonďatá žena s výraznými očními linkami to ví. Ví všechno. Rozmazané barvy. Pohled na zem. „Uteč, uteč!“ Hlas je ještě silnější.
Detail výkladní skříně obchodu. Jen si dojít pro chleba. Další pohled na zem. „Uteč.“ Lidi se na mě dívají hrozně divně. Myslí si, že jsem blázen. Že jsem úchyl. Proč na mě tak koukají? „Zabij je,“ nařizuje mi hlas. Rozsvítí se světlo. Snímek má ukázat, jak vnímají svět lidé se schizofrenií. Zachycuje cestu do obchodu.
Zpětně si uvědomuji, jak jsem celou dobu měla napjaté svaly. Není se čemu divit, v nepříjemných situacích se mimovolně aktivuje sympatické nervstvo a mozek dává tělu pokyn „bojuj, nebo uteč“, takže svaly musí být připraveny, zvyšuje se tep i napětí. A v takovém stavu žijí duševně nemocní v podstatě neustále.
Druhou částí interaktivního kurzu je obyčejný diktát pro děti 5. tříd. Jenže on tak obyčejný není. Prostřednictvím sluchátek mi totiž do hlavy proudí zvuky a hlasy, které duševně nemocní běžně slýchávají. A teď mám doplnit i a y? Ze začátku mi to jde velmi snadno, do uší mi jdou jen zvuky. Jsem zvyklá pracovat v hlučnějším prostředí, takže nemám problém se od nich oprostit. Pak se ale ozvou hlasy.
Během kurzu jsou do sluchátek pouštěny cicí hlasy.
„Zabij ji.“ Následně nepříjemný smích. Otepi nebo otepy? Nejsem schopná si uvědomit, podle jakého vzoru se slovo skloňuje. Usmívám se. Ale ono to k smíchu není. Zatímco já si můžu říct, že hlasy slyším ze sluchátek, schizofrenici žádná sluchátka nenosí. A stejně hlasy slyší. S úlevou sluchátka sundávám a při kontrole si říkám, že jsem diktát zvládla bez chyby. Než zjistím, že jsem napsala slovo dvěmě.
Znovu nasazuji sluchátka a přepisuji jednoduchý text. Nemám s tím problém - než napíšu slovo, které v originálním textu vůbec není. Vůbec ale nemám tušení, o čem text je. Není možné se soustředit. Znovu se mi v hlavě ozývá smích.
Představit si, jak se žije duševně nemocným, je asi nemožné. Na rozdíl od nich si mohu uvědomit, že se dívám na film, nebo že ty hlasy, které slyším, proudí ze sluchátek. Oni ale neustále zažívají pocity, že je někdo pronásleduje, slyší hlasy, které jim poroučí něco jiného. Ten film vypnout nemohou.
