Hru nastudoval Petr Novotný, kmenový režisér Východočeského divadla.
"Dalo by se říct, že text je téměř americky hollywoodský. Ale Králova řeč je skutečným příběhem. Vypadá skoro neuvěřitelně, že co filmaři složitě vymýšlejí, dokáže vytvořit sám život," říká Novotný.
Co vás napadlo jako první, když jste se dozvěděl, že budete dělat Královu řeč?
Já si o Královu řeč přímo řekl, takže spíš bych odpověděl na otázku, co mě napadlo, když jsem si Královu řeč přečetl: Že mě baví ještě víc než film. To pro mě bylo velké překvapení, do filmu jsem se zamiloval, ale když se mi dostala do ruky hra, přečetl jsem ji jedním dechem. Měl jsem pocit, že čtu spoustu nových informací, které jsem ve filmu neviděl nebo si je nepamatoval.
Čím vás Králova řeč tak nadchla?
Na jednu stranu se dá říct, že text je téměř americky hollywoodský - na téma člověka s handicapem, který vadu přemůže, pokud možno slavně, a při té příležitosti zachrání půlku lidstva. Takže by se dalo tvrdit, že jde o banální hollywoodský scénář, na kterém není nic překvapivého. Ale je. Zaprvé je Králova řeč skutečným příběhem. Vypadá skoro neuvěřitelně, že co filmaři složitě vymýšlejí, dokáže vytvořit sám život. Vidíme něco historického, autentického a propadáme se do reálného života, což má pro nás obrovské kouzlo.
A zadruhé?
Jsem nadšený Anglií, respektive Angličany. Fascinuje mě jejich schopnost dělat si ze sebe legraci a i nejvážnější věci neustále vnímat chytrým kritickým rozumem, který je schopen sarkasmu, ironie, nadhledu. S tématem si pohrávají tak, že kromě toho, že dojmou, ještě královsky pobaví.
A co film - inspiroval vás v něčem, nebo jste si ho naopak úplně zakázal?
Tentokrát jsem si film nezakázal, dokonce jsem si ho pustil opakovaně. Králova řeč je zvláštní tím, že nejdřív vznikla hra, která se nehrála. Poté autor příběh přepracoval do filmového scénáře a po filmu se znovu vrátil ke stejnému tématu a udělal z něj hru. Řada věcí je v obou podobách autenticky stejná, řada je velmi významně jiná.
Pro mě byla konfrontace s filmem velmi zajímavá, když jsem sledoval, jak autor uvažoval a vyvíjel se jeho názor. Ale nakonec jsem se musel velmi tvrdě vrátit k textu hry a ctít autorovo vidění divadla. Film má jiné výrazové prostředky, a příběh je tak postavený trochu jinak.
A nezavání námět tak trochu bulvárem? Přece jen handicap známé osobnosti lidi přitahuje...
Máte samozřejmě pravdu, je to lehce bulvární příběh, už tak, jak je napsaný. Zabývá se známým člověkem ve chvíli, kdy neřeší velké filozofické otázky, ale řeší aktuální problém, který ho otravuje. Obrovský rozměr tomu ale dává fakt, že se jedná o autentickou osobnost v neuvěřitelně těžké dějinné chvíli.
Král je postaven do takové situace a takového momentu lidských dějin, ve kterých prostě nesmí zklamat. Kdyby zklamal, už to nebude jenom jeho problém, ale problém velké části lidstva. A přesně v tomto okamžiku končí bulvár a začíná velké drama. Plné hlediště dojatých lidí ve chvíli, kdy král říká svoji Řeč, není jenom proto, že překonal svůj handicap, ale proto, že mluví o něčem zásadním, co se dotýká nás všech.
Popravdě nevím, komu fandit víc. Jestli zadrhávajícímu králi, nebo jeho logopedovi.
To je dané tím dobrým příběhem, proto mezi nimi váš zájem neustále osciluje. Oba kluci jsou nádherně napsaní, jsou to dvě strany téže mince. Jsou posedlí tím, že chtějí být slušnými lidmi, kteří ve světě něco dokážou. Akorát, že jeden má handicap takový a druhý jiný, nebudu prozrazovat jaký. Pacient - král a lékař - logoped mají něco, s čím musí bojovat a co ve výsledku nějakým způsobem v sobě zmůžou. Na konci se krásně spojí a máte radost za oba.
Měl jste jasno v obsazení obou postav hned?
Ano, hned, přesně tak.
Někdo může namítnout, že nepotřebuje vidět divadelní podobu Královy řeči, když zná film. Jak takového člověka do divadla nalákat?
Divadlo dělám už hodně dlouho a uvedl jsem mnoho divadelních adaptací filmových scénářů nebo her, které byly základem pro nějaký film. A z toho plyne moje zkušenost, že český divák, když se mu líbí film, na příběh přijde i do divadla, protože jde takzvaně na jistotu. Ví, že už se tím příběhem jednou pobavil, zajímal ho, takže se jde na něj znovu podívat. Podobně se vracíme ke knížkám, které jsme už četli. V tomto směru se o diváka nebojím. A čím nalákat? Asi větou, kterou jsem odpověděl na vaši první otázku - je to ještě větší zábava než film.
