Nacisté Miloslava Svobodu a Jiřího Svobodu popravili 15. dubna 1943 jako členy odbojové skupiny pozatýkané v roce 1942. Tu tvořili především mladí lidé, většinou absolventi nebo studenti vysokomýtského gymnázia, které gestapo odvedlo při zatýkání přímo z gymnázia. Zemřeli za to, že nechávali tisknout letáky a vydávali je.
Radnice ve Vysokém Mýtě a v Chocni oslovil ještě v zimě vzdálený příbuzný a potomek jednoho ze studentů. „Že by byl rád, kdybychom osazením kamenů zmizelých takto připomněli osud těchto studentů,“ říká starosta Vysokého Mýta František Jiraský.
„V našem městě zatím žádné tyto kameny zmizelých nemáme. Odhalili jsme pouze před patnácti lety pamětní desku důstojníků a vojáků vysokomýtské vojenské posádky, kteří padli, byli vězněni a popraveni v obou světových válkách,“ řekl starosta.
Stolpersteiny se objeví i v Chocni
Nápadem by se vysokomýtská radnice ráda inspirovala. „Studenti zdejšího gymnázia totiž nebyli zdaleka jediní, kteří z Vysokého Mýta zaplatili životem v době nacistické okupace a druhé světové války. V koncentračních táborech zmizeli zdejší židovští spoluobčané a oběti přinesli také členové vysokomýtského Sokola. Proto zřejmě tyto první kameny budou začátkem jakési tradice,“ říká starosta František Jiraský.
Kameny zmizelýchKameny zmizelých neboli Stolpersteine – doslovně kameny, o které je třeba klopýtnout (pohledem) – si patentoval německý výtvarník Gunter Demnig již v roce 1993. O několik let později vsadil první do dlažby v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně. Nyní jsou jich ve stovkách evropských měst uloženy řádově desítky tisíc. Jde o dlažební kostky s mosazným povrchem o rozměrech 10 krát 10 centimetrů. Vkládají se do chodníků před domy, jejichž obyvatelé zahynuli v nacistických koncentračních táborech. |
Zástupci gymnázia a města odhalí tyto kameny před začátkem festivalu Gymjam, který bude předcházet v pátek Městským slavnostem.
Pietní akty se uskuteční u obou posledních bydlišť studentů. Jeden dům je v ulici A. V. Šembery 73, kde je muzeum, a druhý je v ulici kapitána Poplera 218.
Stejným způsobem chce uctít památku popravených studentů vysokomýtského gymnázia, kteří pocházeli z Chocně, i toto město.
„Kameny zmizelých bychom chtěli usadit u domů, kde popravení bydleli, někdy v průběhu září, protože jich je sedm a nějakou dobu usazení potrvá. Nedávno nám kameny přivezli z Brna, kde také vznikají. Nebudeme je nějak slavnostně odhalovat, ale v úterý 1. října v 17 hodin chceme pro veřejnost uspořádat procházku městem ke kamenům zmizelých, při níž nás Barbora Horáková z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě seznámí s jednotlivými osudy popravených studentů a absolventů, kteří měli jako poslední bydliště Choceň. Procházka začne na Tyršově náměstí u morového sloupu,“ říká starosta Chocně Jan Ropek.
Historii studentské skupiny ve Vysokém Mýtě lze datovat k roku 1936, kdy začala vydávat měsíčník Mladá kultura. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 už ale hrozily za jeho vydávání postihy. Někdy v této době se skupina napojuje na choceňskou odbojovou skupinu.
„Studenti a absolventi vysokomýtského gymnázia začali s odbojem již v roce 1939, kdy jeden z nejstarších členů skupiny, Miroslav Ell, navázal kontakt s odbojáři v Chocni a členové tehdejšího Kulturního kroužku se zapojili do jejich struktury,“ vypráví Barbora Horáková z vysokomýtského regionálního muzea.
Na podzim 1940 byl zatčen jako první vedoucí choceňské organizace Josef Sychra. Svou sebevraždou v pardubické věznici na čas zabránil dalším zatčením. Už v létě 1941 však zatkli dva instruktory, přičemž u jednoho z nich našli písemné poznámky o choceňské organizaci. V lednu 1942 gestapo choceňskou skupinu rozkrylo a její členy pozatýkalo. Většinu odvedlo přímo z budovy gymnázia.
Po skončení vyšetřování skončila část zatčených v Malé pevnosti v Terezíně. Další jejich cesta vedla do Říše, kde mladí odbojáři čekali na soud.
„První začal v prosinci 1942 v Berlíně. Miloslav Svoboda, Jaroslav Šafka a Jiří Svoboda byli odsouzeni k smrti. Soud s druhou částí skupiny proběhl v lednu 1943 v Drážďanech. Trest smrti dostali Miroslav Ell, Adolf Faltejsek, Jaroslav Jelínek, Bohuslav Bárta, Jaroslav Vodička a Jaroslav Vondráček. I přes četné intervence rodinných příslušníků a přátel nebyla nikomu udělena milost,“ říká Barbora Horáková.
