"Luk jsem viděl v krámu nebo v televizi, ale to je už víc než dvacet let, dokud jsem ještě viděl," řekl jeden z nových žáků Lukáše Mojžíška, zcela slepý Miroslav Košťál z Podulšan.
"Poprvé v životě jsem držela luk a poprvé vystřelila. Hned napoprvé jsem měla devítku a to není špatný výsledek. Nejtěžší je pro mě udržet luk, je to nezvyklá pozice," řekla Radka Jandová z Pardubic, která alespoň trošku jedním okem vidí.
Klienti pardubického Tyflocentra si včera většinou poprvé v životě vyzkoušeli, jaké to je, když napnou luk a vypustí šíp směrem k terči, aniž by měli bez pomoci jinou šanci než hmatem se přesvědčit o tom, zda skončil v terči. Mohl za to Jiří Mojžíšek, legenda mezi českými lukostřelci, který je seznamoval s metodou míření, díky níž mohou nevidomí zcela samostatně a přesně střílet z luku.
"Je to něco unikátního. Když dokáže dojít na střelnici a má připravený terč, nepotřebuje nic jiného, je úplně soběstačný. Opravdu fyzicky míří na rozdíl od jiných způsobů střelby nevidomých, kdy jsou odkázaní na pomoc další osoby. Je to naprosto proporcionální míření, které se naprosto shoduje s mířením člověka, který vidí," řekl místopředseda pardubického lukostřeleckého oddílu Michal Krtička.
Podstatou speciální metody je vlasec napnutý od terče až k luku. Na něm je navázaný na volnou destičku, převádějící pohyb ruky s lukem. Ten se dá sledovat bříškem prstu úplně stejně, jako když člověk čte Braillovo písmo.
Šíp byměl být správně vypuštěn přesně ve chvíli správné konstelace tří bodů. A takovou citlivostí prstů se vyznačuje vlastně každý nevidomý. "V první lekci získávají nevidomí pocit, že opravdu míří a že mají výsledek ve svých rukách. A to je motivačně obrovsky podstatné," řekl Jiří Mojžíšek.
Nevidomý poráží ostatní lukostřelce a baví se tím
Když chce závodit, tak jedině v konkurenci vidících. Tím, že je mnohdy porazí, se ohromně baví. "Že nevidomý střílí z luku? V tom je přece ten půvab, miluji paradoxy. Lukostřelci si vždycky přejí dobré oko a pevnou ruku, ale já si přeji pohodu při střílení, ať to lítá tam, kam to lítat má. Nejde ale o střílení, jde o to chodit mezi fajn lidi."
Sedmapadesátiletý Jiří Mojžíšek je slepý od narození. Na střelnici již experimentoval s umístěním zvukového majáčku na terči. Později například dával na luk baterku a na terč něco fotocitlivého. Přes den si však baterka neškrtla, a proto střílel v noci u kamaráda na půdě.
Předchůdkyní dnešní metody bylo vodivé lanko natažené od tabule s terčem, které procházelo okénkem z kontaktů na luku a při každém dotyku kvičelo. Když nastalo ticho, mohla být tětiva s šípem vypuštěna.
