Ústecký spisovatel a rodák z Litomyšle Josef Havel před pár dny představil

Ústecký spisovatel a rodák z Litomyšle Josef Havel před pár dny představil závěrečnou část trilogie o válečných letcích. Kniha Rebel v oblacích je věnovaná pilotovi - průšviháři Otakaru Hrubému, který sloužil za 2. světové války jako letec v Royal Air Force. | foto: Michal Klíma, MAFRA

Na námět knihy Rebel v oblacích mě přivedl generál Fajtl, říká Havel

  • 0
Ústecký spisovatel Josef Havel představil závěrečnou část trilogie o válečných letcích. Kniha Rebel v oblacích je věnovaná novopackému rodákovi Otakaru Hrubému, který sloužil za druhé světové války jako letec v Royal Air Force.

"Pohár našeho zájmu přetekl v okamžiku, kdy jsme zjistili, že je to vhodný zástupce nemalého zástupu lidí trávících část života jako vězeň pověstného Mírova. A to dokonce ve společnosti velkého kamaráda Františka Fajtla," říká spisovatel.

Josef Havel

Narodil se v roce 1937 v Litomyšli, od mládí žije v Ústí nad Orlicí. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojně textilní v Náchodě. Pracoval v orlickoústeckém Kovostavu, kde se podílel na vývoji prvního bezvřetenového dopřádacího stroje na světě. Za aktivitu v odborech v roce 1968 byl dva roky nato propuštěn z práce. Pracoval jako dělník a později konstruktér ve Výzkumném ústavu bavlnářském. V roce 1990 se opět zapojil do veřejné činnosti, do důchodu odešel jako personální ředitel v roce 1998. Od té doby se plně věnuje událostem probíhajícím především v letech 1937-45. Studuje a tvoří v tandemu s manželkou, s níž má dvě děti. Od roku 1993 celkem vydal devět knih literatury faktu. V letech 1961 až 1991 v Amatérském filmovém studiu natočil několik desítek filmů.

Pokud to trochu přeženu, za tuhle knihu vlastně může generál Fajtl?
První knihou trilogie je beznadějně rozebraný Štvanec svědomí. Líčí životní osudy nepolepšitelného útěkáře za pravdou Jiřího Mikuleckého-Desmonda. Tu četl pan Fajtl, napsal nám za ni velmi hezké poděkování a při jedné z našich návštěv u nich doma a povídání nad kávou s lišáckým úsměvem ve tváři povídal: Poslyšte, když vám to tak jde a umíte to, podívejte se na Zdeňka Škarvadu nebo toho průšviháře Oťana Hrubého. Takže po letech trápení byl na světě druhý díl Nikdy se nevzdávat.

Sehrál svou roli také fakt, že plukovník Hrubý byl Východočech jako vy?
Odkud kdo pocházel, nehrálo v naší práci žádnou roli. Rozhodující bylo naplnit růženec vybraných osudů. Zachytit útěkáře, zajatce, vězně režimu a k nim najít vhodného člověka. Že to jsou až na Zdeňka Škarvadu Východočeši, je spíše náhoda.

Kdo vám pomáhal při shromažďování materiálů a jak dlouho jste knihu psal?
Víte, ono to není tak, že by na tak rozsáhlou práci člověk sám nestačil. Osud mi ale dopřál manželku, která mi nejen plně zajišťuje domácí servis, ale je i stálou průvodkyní na cestách za informacemi, korektorkou a kritičkou napsaného. Ve dvou se to prostě lépe táhne. Přesto nám práce na Rebelovi trvala skoro pět let.

Jak vůbec vznikl nápad na sepsání celé trilogie. Už na začátku vám přece muselo být jasné, že to bude spousta pátrání a hledání, procházení archivů...
Zpočátku nebylo vůbec jisté, jak naše snažení skončí. Teprve po letech strávených v různých archivech, řadě návštěv a hodně složitém získávání důvěry, což je snad vůbec nejsložitější část práce, to začalo vypadat, že by to mohlo skončit, jak to skončilo.

Psát jste začal v poměrně pokročilém věku. Nebo to bylo tak, že jste psal do šuplíku a knížky začaly vycházet až po vašem odchodu do důchodu?
Psaní mi vždy dělalo nesmírné potíže. Najít pro tu či onu věc správnou formulaci může být někdy docela utrpení. V psaní srozumitelně a přitom čtivě mi hodně pomohla léta strávená u natáčení obrazových kronik, ke kterým jsem psal scénáře, komentáře. A jak psát úsporně a přitom srozumitelně, nás amatérské filmaře učil člověk nad jiné povolaný - profesor Ján Šmok. Psaní naplno ale začalo až po odchodu do důchodu. To bylo v roce 1998, naštěstí v době, kdy se ještě dali najít poslední pamětníci válečných událostí.

Také ostatní knihy jste věnoval druhé světové válce. Proč právě tohle období?
Prakticky vše, co jsme dali na papír, se věnuje tomu opravdu osudovému času válečných let, podle potřeby i době něco málo před a po. A vůbec to není pouze o tak trošku atraktivní problematice leteckého odboje. Když procházíte takovým Mauthausenem, Buchenwaldem, Osvětimí nebo terezínskou Malou pevností a pak stojíte před člověkem, který tam pobýval a nějakým zázrakem přežil, pak se nedá nereagovat. To je něco úplně jiného než se přehrabovat v mrtvých archivních fondech.

Připravujete další knihu?
Po krajně nemilých zkušenostech s vydáním závěrečné části již zmiňované trilogie ubylo hodně sil a hlavně chuti. Ale mám obavu, že až pomine rozčarování, že ty hory nashromážděného materiálu budou opět přesívány a něco z těch neuvěřitelných osudů lidí milujících život pod modrou oblohou může spatřit světlo světa. Ale kdy, to opravdu nevím.