Kdo slavné dílo Jaroslava Haška četl, ví, že hejtman Ságner jako rakouský důstojník spjatý s 91. pěším plukem z Českých Budějovic byl na cestě do Haliče na ruskou frontu vylíčen jako natolik stupidní, že nejednou lezl na nervy i smířlivému nadporučíkovi Lukášovi. Jednou dokonce kvůli jeho tuposti překousl vzteky špičku na cigarety.
Ředitel svitavského gymnázia Milan Báča, který v regionu dvacet let shromažďoval zajímavosti týkající se slavných českých děl, ve svých Literárních toulkách po Svitavsku doložil, že se Ságnerem to ve skutečnosti až tak špatné nebylo. Studoval ve Svitavách a má zde i pamětní desku.
„Hašek se se Sagnerem znal. Sagner velel 91. pěšímu pluku v Budějovicích, kde sloužil i Hašek. Sagner se narodil 13. března 1884 v Zámrsku u Vysokého Mýta, ve Svitavách byl jen rok mezi lety 1900 až 1901, kdy se vzdělával na vyšší reálné škole, poté odešel na vojenskou školu do Prahy,“ řekl Milan Báča k příběhu skutečného Vinzenze Sagnera.
Po škole byl přidělen k 9. polní setnině III. praporu c. a k. pěšímu pluku č. 91 v Praze. Zde o něm důstojnický sbor rozhodl hlasováním o doporučení ke způsobilosti pro povýšení na poručíka a mladému důstojníkovi Sagnerovi byl udělen vojenský jubilejní kříž. Rok před mobilizací byl jmenován nadporučíkem.
„Při mobilizaci v roce 1914 byl Sagner jmenován pobočníkem velitele nově sestavovaného pochodového pluku, krátce poté odjel se 3. praporem 91. pluku z Prahy do Budějovic, a odtud brzy přímo na srbskou frontu jako adjutant pochodového pluku. V poli byl zařazen jako velitel roty, krátce velel praporu. Se svou jednotkou prodělal těžké boje, řídil palbu těžkého dělostřelectva,“ vylíčil autor knihy Literární toulky po Svitavsku Sagnerovo působení na začátku první světové války.
Už ke konci roku 1914 bylo Sagnerovi uděleno nejvyšší pochvalné uznání za statečné chování před nepřítelem, což znamenalo, že směl nosit stříbrnou vojenskou záslužnou medaili na stuze vojenského záslužného kříže, jinak zvanou Signum laudis.
Sagner dostal na východní frontě válečný kříž
„Koncem února 1915 se stal velitelem roty u náhradního praporu 91. pluku v Budějovicích a zažil tu stěhování do Brucku nad Litavou – Királyhidy, odtud pak vedla jeho životní cesta na východní frontu do boje proti Rusům,“ popsal Milan Báča období, během něhož se Sagner musel potkat s Haškem.
Hejtman Ságner, ilustrace Josefa Lady z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
V polovině roku 1915 byl pluk přesunut na rusko-haličskou hranici, kde byl Sagner povýšen na setníka neboli hejtmana a obdržel vojenský záslužný kříž 3. třídy s válečnou dekorací. Nedlouho poté v 31 letech onemocněl a s kloubovým revmatismem a levostranným ischiasem skončil v nemocnici v Praze.
Po dobrovolném návratu na frontu, opětovném zranění a několikerém přeložení jeho působení v poli, za něž byl vyznamenán řádem Železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči, skončilo v říjnu 1918, kdy onemocněl malárií. V nemocnici Červeného kříže v Praze zažil i 28. říjen.
„Hned druhý den se přihlásil do služby v nově se formující armádě a krátce nato byl v listopadu 1918 důstojnickým sborem zvolen velitelem českobudějovického pluku č. 1. Při prošetřování Sagnerovy minulosti v souvislosti s jeho přihláškou do československého vojska nenastaly žádné komplikace – Sagner byl hodnocen kladně s tím, že se ve službě i mimo službu choval vždy jako Čech a ničím se neprohřešoval proti češství. Podle svědků mluvil prý ‚při služebním hlášení česky a s mužstvem jednal vždy spravedlivě, sám jsa mužem svědomitým, žádal totéž od podřízených‘,“ zaznamenal Milan Báča Sagnerův přechod do služeb nového státu.
Pozdější kapitán byl však vzhledem k opakujícím se záchvatům malárie už v říjnu 1920 přeložen do výslužby. Zemřel 22. června 1927 v Praze. Na dodnes udržovaném hrobě na hřbitově v Kolíně je uvedeno jeho jméno již plně česky – Čeněk Ságner, důstojník.
A od roku 2006 má Vinzenz Sagner pamětní desku i na budově školy, do které ve Svitavách chodil. Této světoznámé literární postavě, která byla v Haškově románu vykreslena jako důstojník s nevalnými velitelskými schopnostmi, ji zde odhalil Svitavský klub Laurus. A nezapomněl na slavný Ságnerův citát: „Zmatek je to nejhorší, co může být v poli, pánové.“
Od roku 2006 má Vinzenz Sagner pamětní desku i na budově školy, do které ve Svitavách chodil. Dnes zde funguje Základní škola T. G. Masaryka.
„Proč tak Hašek v románu vykreslil hejtmana Ságnera, který ve skutečnosti nebyl až tak tupý velitel, spíš naopak, je těžké říct. Osobně si myslím, že tak, jak poukazoval na prohnilost, nesmyslnost, tupost a směšnost celé rakousko-uherské armády a vlastně celého tehdejšího systému, tak prostě vykreslil i všechny velitele, kteří v románu vystupují,“ domnívá se Báča.
Já se ti pomstím, varoval spisovatel spolubydlícího
Sagnerovo jméno není jediným, které si Jaroslav Hašek pro slavné Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války vypůjčil ze skutečného života. Společnost Švejkovi ve slavném díle kromě hejtmana Ságnera, poručíka Lukáše, feldkuráta Katze, nadporučíka Duba a dalších dělal i tajný policejní agent Bretschneider coby symbol udavačství a špiclování.
„Málokdo ví, jak se do románu dostalo jméno tohoto fízla a udavače. Vladimír Bretschneider se jmenoval dávný Haškův spolubydlící a sochař, který žil a zemřel v Litomyšli. Byl to i kamarád spisovatele, cestovatele a bouřliváka Zdeňka Matěje Kuděje. Ještě coby studenti sdíleli v Praze společný podnájem,“ přibližuje Milan Báča další skutečnou historku, kterou se Hašek zřejmě inspiroval při psaní Švejka.
Oba literáti Bretschneiderovi vyjídali zásoby a brali mu čisté prádlo a ponožky. Bretschneider si to však nenechal pro sebe a vše napráskal paní domácí. Ještě ve dveřích se Hašek obrátil a řekl bledému studentovi:
Ilustrace Josefa Lady z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války ukazuje tajného policistu Bretschneidera, jak zatýká Švejka.
„Však já se ti jednou pomstím. Napíšu knihu a ten nejblbější a nejodpornější chlap se bude jmenovat Bretschneider!“ A tak se skutečně stalo. Každý si snad pamatuje, jak tajný policajt Bretschneider v podání Františka Filipovského ve filmu Dobrý voják Švejk nechá zavřít hostinského, který obraz císaře pána dal z lokálu na půdu, protože na něj podle jeho slov „sraly mouchy“.
„Sochař Bretschneider žil na Klatovsku, ale poté se přestěhoval do Litomyšle a dožil v Litomyšli v domě vedle pošty, kde měl ateliér. Ostatně v Litomyšli na konci života zakotvil i Matěj Kuděj, který napsal knížku Ve dvou se to lépe táhne, v níž popisuje tahy s Jaroslavem Haškem po pražských hospodách. V Litomyšli bydlel v bytě hned vedle hospody U černého orla,“ dodává Milan Báča.
