Pernerův strážní domek

Pernerův strážní domek | foto: Michal Klíma, MAFRA

Bydlí v Pernerově strážním domku. Je to krása, říká o svém domově

  • 32
Strážní domky z Pernerovy doby patří k nejhezčím místům podél tratě z Olomouce do Prahy. Většinou už neexistují, ale jeden z nejhezčích a výraznými starými železničářskými symboly vyzdobený je kousek za Brandýsem nad Orlicí.

Řada cestujících po železnici na tomto místě při jízdě na Ústí nad Orlicí zbystří pozornost, sledují-li pravou stranu tratě.

Nejprve zahlédnou brandýské přírodní bludiště, pak poutavou kamennou sochu na louce, potom starý dřevěný tábor postavený otcem Václava Havla a vzápětí se hned u kolejiště mihne originální strážní domek, který pamatuje stavbu dráhy před 170 lety.

Ten si nejprve pronajal a poté před 20 lety koupil pravověrný železničář Walter Batrla, který již zemřel. Nyní ho využívají na víkendové a někdy i mnohem delší pobyty jeho žena, syn a dcera.

"Zaplaťpánbůh za to, že máme z Ústí nad Orlicí kam jezdit. Nejdřív jsem manželovi říkala, že tady nebudu. Byla to ruina, okna žádná, dveře žádné, všechno rozbité od feťáků, všude samé kopřivy. A když jsem tady spala poprvé, tak jsem budila manžela, že přijíždějí tanky. Musel mě uklidnit, že jsou to jen vlaky," usmívá se Jana Batrlová.

Ve zdánlivé samotě je stále rušno. A to nejen kvůli vlakovým soupravám, které jezdí pár metrů od strážního domku. "Chodí sem dost lidí, co mají rádi historii železnice, zvláště když zjistí, že má kolem projíždět nějaký parní vlak, tak je jich tady jak naseto," říká Jana Batrlová.

I v době nepřítomnosti mají domek aspoň částečně pod kontrolou. Jednak díky sousedovi v dalším strážním domku směrem na Bezpráví, pochůzkáři, který tudy denně pendluje, i některým pozorným strojvedoucím.

Dříve u domku jako cíli slepé stezky končili omylem i cyklisté, po vzniku cyklostezky ho už míjejí těsně pod návrším s touto historickou stavbou.

Poklid, houby, koupání, ale i těžkooděnci a mrtví

"Líbí se mi, že je tady zábava, a zároveň klid. Můžeme se chodit koupat do řeky, jít na houby, projíždět se na kole do Brandýsa i Ústí," řekla členka rodiny devítiletá Nikola. Poklid tu však není vždycky.

 "Například jsme si jednou opékali maso u ohně, najednou zastavil vlak a vyskákali z něj těžkooděnci, kteří tady zadrželi nějaké sportovní fanoušky. Taky jsme tady měli dvě mrtvoly. Jednou jen asi 50 metrů odsud přejeli kluka, který šel z hospody z Klopot, objevil ho můj muž. A jindy jsem viděla dalekohledem, že je u kolejiště něco jako pytel či zástěra. A byl to baníkovec, který vypadl z vlaku," řekla Jana Batrlová.

Památky z Pernerovy doby

Z objektů úseku tratě Praha-Olomouc v Pardubickém kraji zprovozněné v roce 1845 (nezahrnuje mladší objekty) jsou aktuálně jako kulturní památky chráněny tři objekty: železniční most přes Chrudimku v Pardubicích, strážní domek č.p. 51 v Sudislavi nad Orlicí a železniční stanice Ústí nad Orlicí – město. Původně bylo památek více – v roce 1964 byla zrušena ochrana železniční stanice v Zámrsku, v roce 1997 strážního domku č.p.53 v Sudislavi nad Orlicí. Výpravní budova železniční stanice v Žichlínku byla v roce 2003 na památku navržena, ale nebyla za ní prohlášena.

Poblíž domku pak občas nachází přejeté psy, lišky i jiná zvířata, jednou i krávu, kterou srazil vlak. Občas přiletí z vagónu láhev, ale s modernizací vlaků jich ubývá, okna se už nedají otvírat.

"Při povodni tady táta musel zůstat celý týden, do práce se nedostal, mosty na obou stranách byly stržené," dodal jeho syn Ivo Batrla. Ten na tomto okraji obce Sudislav loni bydlel tři čtvrtě roku bez přestávky a jezdil odsud do práce na kole. Dům z opuky chtěl opatřit i novou fasádou, ale narazil na památkáře.

"Musel bych to provést přesně tak, jak to vypadalo předtím, ale na to nemám peníze a oni mně na to nepřispějí."

Alespoň tedy s rodinou zvelebuje okolí i vnitřek stavení, které má vnější půdorys čtyři na čtyři metry, ale zdi silné jeden metr. Dole je útulný sklípek, uprostřed kuchyně po svislém žebříku se vylézá do dalšího patra, kde podle něj jednou spalo dokonce 15 lidí.

Bydlení je to v domku ze čtyřicátých let devatenáctého století originální, a jak říká paní Jana, "když si stoupnete na verandu, kolem je to posekané a květiny na skalce kvetou, říkáte si, jaká je to krása. Jenom mě mrzí, že občas někdo něco vyrazí, rozbije, znehodnotí, v posteli najdu rozbité nádobí. Proto bych ráda pobudům vzkázala, ať sem nechodí, protože tady není co ukrást."