Svůj pochod brali i jako demonstraci proti tomu, že se v jejich městě nedávno usídlila na dlouhou dobu početná posádka sovětských okupačních vojsk.
O pochodu rozhodli studenti 20. ledna v pondělí, den poté, co Jan Palach svým zraněním podlehl. Jeho pohřeb byl naplánován na sobotu 25. ledna. Budoucí maturanti ze 4.A ani s učením nezačali.
„Po dvou hodinách diskusí ve škole jsme měli jasno: Vyrazíme na protestní pochod do Prahy na Palachův pohřeb,“ vzpomíná na začátek výpravy Pavel Bradávka, který dnes žije v Brně. Jeho vzpomínky zaznamenal loni před létem Jiří Nygrýn, ředitel vysokomýtského Muzea českého karosářství.
Někteří studenti ale museli zůstat doma, rodiče jim to zakázali, jeden byl i synem místního funkcionáře KSČ. Vedení školy, které pochod umožnilo, totiž chtělo, aby mladí lidé měli na takovou vážnou akci svolení rodičů.
„V Mýtě se usídlili Rusáci a někteří lidé se už tehdy začali bát,“ vzpomíná účastník pochodu Josef Dastych, který byl předsedou třídy.
Pavel Bradávka si pamatuje, že když parta spolužáků v úterý odpoledne vycházela z Mýta, ležel na silnici sníh, ale v dalších dnech už na trase byla spíš voda s blátem.
Výprava šla pochod po etapách. Ta úterní končila v Dašicích, kde studenti přespali v místní základní škole na zemi na karimatkách. Pak si to namířili přes Pardubice a Přelouč až do Kolína.
„Ušli jsme ten den asi pětapadesát kilometrů,“ říká Pavel Bradávka. A vzpomíná na děvčata z Kolína.
„Čekala jich tam na nás spousta. Dívky byly krásné a úžasně se o nás postaraly. Donesly matrace, spacáky, doslova nás i nakrmily. Ale my jsme fakt neměli síly na to, abychom se s nimi nějak dlouho bavili,“ vzpomíná na středeční večer ve škole v Kolíně.
Kamkoli jsme přišli, vyjadřovali nám lidé podporu
Další účastník pochodu Josef Dastych zase popisuje skvělou atmosféru pochodu.
„Kdekoliv jsme kohokoliv potkali, vyjadřoval nám podporu. Čím blíže Praze, tím víc. Třeba když jsme se dostali do Kolína, byli jsme strašně vyhládlí. Zastavili jsme se u jedné fakt nóbl restaurace, tak jsem tam nakoukl, jestli by nám nedali jídlo ven. Byli jsme dost zablácení. Ale když lidé z personálu slyšeli, kam jdeme, vzali nás dovnitř a posadili k velkým stolům. Dali nám pořádně najíst a nevzali si od nikoho ani korunu - vrchní řekl, ať za ně dáme místo placení Palachovi na hrob kytičku,“ vzpomíná muž, který po vysoké škole už zůstal v Praze.
Nápad, aby se studenti vydali na pohřeb Jana Palacha pěšky do Prahy, dostal tehdejší student Jaroslav Kocourek. V den, kdy Československo obsadily armády Varšavské smlouvy, vyjel vlakem z Mýta na Litoměřice na chmelovou brigádu.
„Cestoval jsem dva dny. V Kolíně na nádraží se střílelo. Vlakem jsem sice dojel až do Prahy, ale dál už jsem se nedostal. Ujali se mě dobrovolní hasiči, kteří mne nechali přespat na stanici,“ vzpomíná Jaroslav Kocourek, který měl dokonce celý pochod studentů na pohřeb Jana Palacha „na hrbu“, jak říká.
„Byl jsem ze spolužáků nejstarší. Maturoval jsem téměř ve dvaadvaceti, protože jsem před střední školou ještě absolvoval učňák. Ve třídě na střední mi proto říkali dědku,“ říká Jaroslav Kocourek.
„Byl jsem sportovec, hrál za Spartak Vysoké Mýto fotbal, tak nás se spolužákem z učiliště i průmyslovky Petrem Fojtíčkem napadlo, že kvůli Palachovi uděláme protestní pochod proti režimu, který se vracel k moci. A že ukážeme, že pocity jako Palach nemají jen lidé v Praze, ale i v jiných českých městech,“ vysvětluje.
Od pochodujících studentů se však třetí den pochodu před Kolínem odpojil, aby zajistil pro spolužáky ubytování v Praze. S ním pomáhali bývalí absolventi školy v Mýtě, kteří už tam studovali vysoké školy.
„Měl jsem taky teplotu a bral při pochodu antibiotika. Pochod byl ale perfektní. Lidé nám na trase dávali čaj, pekaři ráno čerstvé rohlíky. Výborná atmosféra,“ vzpomíná Jaroslav Kocourek.
Pavel Bradávka vzpomíná, že poslední páteční část pochodu už absolvoval ve vypůjčených botách spolužáka Pavla Zářeckého, který se musel jako jediný poutník z pochodu vrátit zpět do Mýta. „Na pohřeb tak došly alespoň jeho boty,“ říká.
Pavla Zářeckého odvezl domů z Kolína autem třídní Jiří Muzikant, který se vydal studenty na trase povzbuzovat a také jim zajistil noclehy na školách po trase.
„Student Zářecký měl těžkou angínu, tak jsem mu další cestu zakázal,“ říká osmaosmdesátiletý muž.
Poslední etapa unavených studentů z Českého Brodu do Prahy byla asi nejnáročnější.
„Těšil jsem se, že nás na kraji Prahy naloží nějaký autobus. Jenže nás čekaly další kilometry až na Žižkov na Koněvovu ulici, kde byla konečná tramvají. Tam už byl absolvent vysokomýtské průmyslovky Jarda Škorpil, který studoval na ČVUT, a rozstrkal nás všechny po pokojích na strahovských kolejích,“ vzpomíná Pavel Bradávka.
Studenty nakonec rozvážel jejich třídní
Ještě ten den se šli studenti z Mýta i přes obrovskou frontu poklonit památce Jana Palacha k jeho rakvi v pražském Karolinu. Každý na ni dali jeden karafiát. Josef Dastych se upomíná, že uchozené studenty pustil zástup lidí v Karolinu dopředu.
„Byly tam šílené fronty a my už jsme ani nebyli schopni v té frontě stát,“ říká účastník pochodu. Druhý den šli poutníci z Mýta v dlouhém špalíru desetitisíců lidí za rakví s tělem Jana Palacha. Právě nohy a boty studentů dostaly při pochodu nejvíce zabrat a pro řadu studentů byl především závěr pochodu doslova krvavý.
„Naše boty vypadaly dost podivně, někteří je měli plné krve a byli jsme včetně mě v šoku, jak těžce tu lednovou pouť snášíme. Mně se na pochodu zhroutily klenby chodidel, měl jsem na nich podlitiny. Vůbec jsem na takovou dálku nebyl cvičený. Byla to pro nás trošku taková Golgota. Ale na druhé straně to bylo moc hezké a rád na pochod vzpomínám,“ říká Josef Dastych.
Zpět do Vysokého Mýta se studenti už vrátili vlakem. „Byli jsme neskutečně unavení,“ vzpomíná Pavel Bradávka a třídní Jiří Muzikant poznamenává, že mnohé z ušlých studentů po návratu do Mýta rozvážel autem domů.
Josef Dastych vzpomíná, že po návratu z Palachova pohřbu ho potkal komunistický funkcionář a otec spolužáka, který se nesměl akce zúčastnit.
„Tehdy už jsem byl díky dobrému průměru přijatý na stavební fakultu v Praze. A on mi řekl, že mám štěstí, že jsem přijatý, že bych se tam kvůli pochodu v životě nedostal. Že by se o to postaral,“ vzpomíná Josef Dastych.
