Herec a režisér je přitom mezi dosavadními kurátory výjimkou. Jako jediný z nich zapůjčil několik výtvarných děl ze svého majetku. A neměl to proto doma u své ženy Niny Divíškové vůbec lehké.
"Moje žena dělala zle, protože nechtěla obrazy pustit z domu. Máme pocit, že jsou součástí naší rodiny. I když jsem se to snažil zamaskovat, tak to tam chybí, předtím jsme je vnímali jako vzduch," řekl Jan Kačer, který odvoz obrazů ze svého bytu také těžce prožíval.
"Bylo to smutné jako podzimní loučení. Měl jsem pocit, jako by je odváželi někam do kremace. Není divu, že se staří lidé nechtějí s obrazy rozloučit a někdy jim obchodníci pořizují místo nich věrnou kopii. Ale na to by moje žena asi nenalítla," dodal s úsměvem.
Výstavní sál v domě U Jonáše představuje z větší části jeho obrazy. Je mezi nimi i obraz Františka Kavána s motivem Vitanova na Hlinecku.
"Milovala ho maminka. Byl pro ni něžnou vzpomínkou na vysněnou krajinu," říká Jan Kačer.
S Malichem ho spojuje mládí v Holicích
Právě rodinná vazba na Hlinecko a jeho slavnou rodinu Adámkovu podporující umění přispěla k jeho vztahu k výtvarnému umění. U své tety poznal například díla Františka Kavána, Juliuse Mařáka i Františka Ženíška.
Již brzy proto začal sbírat obrazy, a protože tolik peněz nebylo, začal se Jan Kačer řídit pravidlem, že bude kupovat jen takové, k nimž má nějaký osobní vztah. Proto je na výstavě například koláž Libora Fáry, divadelního scénografa a jeho kamaráda, anebo Karla Malicha, s nímž ho spojují rodné Holice.
"S Malichem jsem hrával za sokolovnou v Holicích volejbal, ve svém dětství byl přeborníkem republiky ve skoku vysokém. Za Bohumírem Matalou jsem zase jezdil do jednoho mlýna u Brna, kde ho navštěvovali i Ludvík Vaculík, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Antonín Přidal a další. Jeho dílo jsem brzy začal milovat."
A na pardubické výstavě nechybí ani bronzová soška Dona Quijota od sochaře Jana Kodeta.
"Dostal jsem ji od jeho syna Jiřího, výborného herce a vypravěče vymyšlených nebo převzatých povídek, kterým věřil. Daroval mi odlitek, originál jsem před několika lety koupil v aukci. Kdoví, jestli mi sochu nedal záměrně, protože je symbolická. Don Quijote sedí na koni bez nohou, nemá kopí, ztratil možnost se hýbat, ale pořád myslí dopředu. Tak to s námi vždycky dopadne. Vyjedeme na koni, chceme bůhvíco, ale nakonec jsme rádi, když sedíme na koni, který se nehýbe. Proto mám tu sochu rád, nejen pro její výtvarné kvality, že jsem starého Kodeta znal a od jeho syna ji dostal," řekl Jan Kačer.
Pardubice mu zachránily život
A poté přiznal, že nejčastěji navštěvuje smíchovskou Galerii Kodl a že Pardubice má rád již proto, že mu v dětství zachránily život. Či spíše lékař, který ho vyléčil z těžké choroby a průběh léčení popsal v odborné literatuře.
"Takže jsem byl známý na veřejnosti už jako sedmiletý kluk. Proto mám k Pardubicím téměř rodný vztah," dodal umělec, který si na začátku devadesátých let po dva roky vyzkoušel i poslanecké lavice.
Velmi osobní kolekci děl pěti výtvarníků doplňuje několik obrazů ze sbírek Východočeské galerie Pardubice, která pořádá tento unikátní cyklus Prostor pro jednoho kurátora k 60. výročí galerie. Výstava potrvá do 22. října, při její pozdější instalaci v Holicích bude doplněna o některá další díla se vztahem k Holicím.
Současně byla v úterý v Domě U Jonáše otevřena výstava obrazů Otakara Nejedlého s názvem "Z Čech na Ceylon, do Indie a zase zpátky". Obrazy zahrnují období od počátku 20. století do roku 1918 a umožňují porovnání domácí tvorby autora s pracemi ovlivněnými exotickou cizinou.
