Se známým hudebním klubem má nový šéf produkce Moimir Papalescu (vlastním jménem Miroslav Papež) velké plány. Klub se znovu otevře 6. listopadu, v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí a Papalescu chystá i vhodnější rozložení programu. Využít přitom hodlá zkušenosti a kontakty ze své bohaté kariéry.
„Jako muzikant, který se na hudební scéně pohybuje už od 80. let, vidím, jak některé kluby fungují. Vím, že pro takové město, jako jsou Pardubice, je důležitý multižánrový program,“ říká Papalescu.
Jak jste se vůbec dostal k hudbě?
Původně jsem si myslel, že ze mě bude výtvarník. Hudební stránka ale nakonec převládla, protože mě zajímala elektronika. S dědou, který byl elektroinženýr a konstruktér, jsme stavěli první klávesové nástroje, syntezátory. Z toho vlastně vznikla moje láska k elektronické muzice.
V té době to totiž bylo něco jako jiný vesmír. Ve svých deseti letech jsem měl svůj první syntezátor, začal jsem experimentovat se zvukem a v 80. letech jsem si založil první kapelu. I když mě výtvarné umění pořád baví, je u mě muzika stěžejní a věřím, že už u ní zůstanu.
Známý jste byl především díky kapele The Nihilists, která se ale na konci roku 2007 rozpadla. Ve kterých hudebních formacích tedy v současné době působíte?
Spolu se zpěvákem Samirem Hauserem působíme v české elektronické kapele Vanessa, což je taková tvrdší elektrárna proslulá občasnými excesy. Tahle kapela vždy sdružovala poměrně nekonformní lidi. Samir Hauser je Iráčan, Dan Rodný, další zakládající člen, je ortodoxní žid, takže se tam krásně spojují ty multikulturní prvky.
Jsme parta lidí, kteří se nebojí odkrývat určitá tabu a říkat, jaká realita skutečně je. Nastavujeme lidem určité zrcadlo. Potom mám tak trochu odlišný experimentální sci-fi projekt Magnetik, dále ryze elektronický sólový projekt Papalescu a kromě toho také skupinu Die alten Maschinen, ve které je se mnou i pár lidí ze zámoří.
Kdo je Moimir Papalescu?Jednapadesátiletý hudebník vystudoval češtinu a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. Byl ředitelem Rádia Life, vedl i agenturu Tomáše Berdycha. Prošel hudebními formacemi The Nihilists, Gun Dreams, Sundreams, Die alten Maschinen, Vanessa a Magnetik. V roce 2004 obdržel cenu Anděl. Je velkým fanouškem formule 1, o které i píše. Je podruhé ženatý a má čtyři děti. |
Jste sběratelem hudebních nástrojů. Co považujete za svůj nejlepší sběratelský kousek?
Spíš jsem obdivovatelem nástrojů a rád je přivádím k životu. Nástroje totiž většinou někde leží, práší se na ně, ale ke slovu se nedostanou. Není to ani tak sbírka, jako spíše zařízení, která rád používám - mají svůj unikátní zvuk i duši. Nemohu vybrat jediný nástroj, mám oblíbené dva. Roland Jupiter, syntezátor, který tvořil historii elektronické hudby v 80. letech, a legendární Moog, nástroj, jenž určoval hudbu už od 60. let. Měli ho třeba i Beatles.
Vaše manželka je zpěvačkou klasické hudby. Jak to vůbec jde dohromady s povahou člověka věnujícího se elektronické hudbě kombinované s prvky science fiction?
Jde to náramně dohromady. Přímo nespolupracujeme, ale moje skupina Magnetik zasahuje i do oblasti vážné muziky, hrají tam totiž se mnou klasicky vzdělaní muzikanti. Když jsme se s manželkou seznámili, jezdil jsem na její koncerty, a dokonce jsem se podílel na produkci jejích nahrávek.
Hudba je ale jen jedna a je buď dobrá, nebo špatná. Proto se ani dobré klasické hudbě nevyhýbám, právě naopak ji mám velmi rád. Je fajn mít někoho, kdo je naladěný na podobnou notu jako já. Ve své manželce mám tak velkou oporu. Abych to dokumentoval - za dobu prvního manželství, které trvalo skoro dvacet let, jsem vydal tři alba, za současného vztahu těch alb bylo už několikanásobně víc.
Takže je pro vás vaše současná manželka velkou inspirací?
Určitě, podle klasického přísloví ‚Za vším hledej ženu‘. A díky tomu - když potřebuju, mám blízko sebe někoho, kdo je naladěný na podobnou notu a s kým můžu věci konzultovat a kdo mi častokrát i dobře poradí. Pro mě je tohle zásadní.
Říká se, že v České republice je velmi těžké se hudbou uživit, a podaří se to jen pár lidem. Vás hudba živí, nebo se věnujete i něčemu jinému?
Částečně ano, ale mám poměrně hodně dětí a nechci, aby měly hlad a chodily žebrat (smích) ,takže jsem se vždycky snažil mít zaměstnání, které by s hudbou aspoň trochu korespondovalo. Byla to tedy většinou práce pro média nebo jsem dělal marketing. Po rádiu, novinách a různých agenturách to teď bude práce pro hudební klub, takže to má všechno pěknou spojovací linku.
Nyní tedy před vámi stojí nová výzva, pozice šéfa hudební produkce ve Žlutém psu. Jak jste se k tomu dostal?
Párkrát jsme se sešli s panem Urbánkem, bývalým úspěšným provozovatelem Žlutého psa. Slovo dalo slovo a já si mu na základě špatné zkušenosti z klubu tak trochu postěžoval, že už to tam bohužel nefunguje tak, jak to fungovalo dřív. Jeho prostřednictvím se to pak dostalo k majitelce a ta mě nedávno oslovila. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že nabídku přijmu. Pracoval jsem předtím v Brně a organizačně to bylo náročnější. Už jsem si prostě říkal, že je načase se vrátit zpátky do regionu.
Jaké máte s tímto klubem záměry?
Důležitý je multižánrový program. Proto u nás bude nejen klasický rokenrol, ale i taneční hudba, pop, folk a country. Za klubem je nevyužívaný prostor, kde chceme udělat malé pódium na venkovní akce - unplugged koncerty, a to nejen folkové. Podle mě je ale stejně nejdůležitější, aby se lidé v klubu cítili celkově dobře. Bez ohledu na určitý hudební žánr nebo styl. Aby to zkrátka bylo místo, kam se rádi vrací.
Jste znám jako pionýr alternativní, respektive elektronické hudby. Dostane i ona prostor v programu?
Určitě. Alternativní scéna u nás prostor mít bude. Budou u nás hrát třeba Midi Lidi, Čoko Voko nebo Zrní. Budou tam další známá jména, jako jsou třeba Tata Bojs nebo Alice s Danem Bártou, ale i kapely, jako jsou Luno nebo The Prostitutes. Rád bych také pozval své bývalé kolegy z The Nihilists, kteří mají projekt Kill The Dandies, a zahrál si společně s nimi a s některým z mých projektů. To by mohlo být zajímavé.
Nedělám si ale iluze, že to budou koncerty, na kterých bychom vždy vydělali velké peníze. Ale i takovou muziku je prostě potřeba dělat. Spousta hudebních klubů si to neriskne, protože se obávají, že prodělají. My to ale zkusit chceme a věřím, že to publikum ocení a bude k nám chodit nejen na velká jména. Budeme zkrátka nabízet i to, co tu nikdo zas tak často nenabízí.
Klub v současné době prochází rekonstrukcí. O co přesně se jedná a co bude nového?
Zjistili jsme, že některé věci prostě nefungují. Když děláte něco nového, záchody by neměly smrdět, podlaha by neměla být tak špinavá, aby ji nebylo možné vyčistit. I malby už měly něco za sebou. Takže klub v současné době prochází kompletní rekonstrukcí od podlah po nátěry a sociální zařízení. Z přední části klubu, která byla nevyužívaná, se buduje ubytování pro umělce.
Hodně podceňované bylo i parkování, kde byla asi tři místa. Z části nevyužívaného hřiště na plážový volejbal jsme se proto rozhodli udělat klasické parkoviště, kde bude přibližně čtyřicet míst. Děláme i nový vchod a jinak situovanou šatnu.
Proč byl podle vás Žlutý pes poslední dva roky v tak špatném stavu?
Jeden z hlavních důvodů byl ten, že Žlutý pes většinou nabízel jen velice úzce vyhraněný program. Část programu bývalí provozovatelé zaměřili na poměrně specifické ortodoxní metalové publikum, čímž si podle mého názoru zavřeli dveře pro lidi, kteří by chtěli přijít třeba na takové kapely, jako je Mňága a Žďorp.
Mezitím ale Žlutému psu v Pardubicích vznikla konkurence v podobě dalšího hudebního klubu - ABC, známého také jako Lklub.
ABC logicky využilo situace, kdy tady nebyla Ponorka a Žlutý pes stagnoval. Každý ale nabízíme jiné prostředí. A i když se zdá, že bychom si měli konkurovat, jako konkurenci to neberu. Tohle město je natolik velké, že pokud obě scény budou kvalitní, budou schopné si najít své vlastní publikum. Naším záměrem není přetahovat se o návštěvníky, ale především nabídnout lidem dobrou klubovou atmosféru.
Žlutý pes je považován za legendární hudební klub. Když se zeptáte pardubických poprockových či rockových kapel, kde se daly dohromady, obvykle odpoví, že právě tam. Zároveň byl centrem undergroundu kolem Lumíra Sokola. Je ještě vůbec možné klubu vrátit jeho velké jméno?
Neztratil ho. Má sice pár šrámů, ale věřím, že se nám podaří ho vyléčit. Myslím si, že lidi od toho očekávají určitý návrat ke starým dobrým časům. A my jsme samozřejmě připraveni jim poskytnout kvalitní a pestrý program. Ale že bychom přímo chtěli navazovat jen na staré časy undergroundu, to určitě ne. Taková doba už zkrátka není. Před dvaceti lety se to dělalo trochu jinak.
