„Rád bych viděl po sto či dvou stech letech diplomovou práci na téma českých voleb v roce 2017,“ říká muž, který se zabývá středověkými dějinami některých regionů, je znalcem hradů, zámků a tvrzí a má za sebou řadu důležitých publikací, například Dějiny východních Čech v pravěku a středověku.
Nemáte dojem, že znalost historie národy spíše rozděluje, než spojuje?
Evropa je složitý kontinent vyvíjející se řadu staletí právě v regionech často ne v příliš přátelských vzájemných vztazích. Vytvořit evropanství, které by odpovídalo chápání pojmu americký, Američan v USA či Kanadě, to je možné až po větším časovém odstupu, ne hned dnes, kdy jsou ještě příliš živé a bolestivé vzpomínky na různá vzájemná příkoří evropských národů. Podstatné je, aby historikové nevyužívali dějiny k vyvolání nenávisti mezi národy, ale především přispívali k uvědomění si určité integrity s domovem.
Historikům asi udělování mezinárodní ceny po vzoru Nobelovy nehrozí...
Určitě by vyvolala jen napětí a kontroverze. Svým kolegům z přírodovědecké fakulty říkám, jakou mají výhodu, když za Hitlera, za Stalina i dnes platí Archimédův zákon či Euklidovy věty, kdežto ve společenských vědách měl každý režim a každý národ jiný výklad.
František MusilHistorik, vysokoškolský pedagog a publicista. Narodil se v roce 1939 v Pardubicích, žije však od narození v Ústí nad Orlicí. Studoval gymnázium v České Třebové, ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Působil jako profesor dějepisu na Střední průmyslové škole textilní v Ústí nad Orlicí. Až po roce 1989 mohl začít externě vyučovat na katedře historie FF UP v Olomouci a od roku 1996 se stal interním učitelem na Univerzitě Hradec Králové. V roce 1996 se habilitoval v oboru české dějiny a v roce 2007 převzal od prezidenta republiky titul vysokoškolského profesora oboru historie. Jeho hlavním oborem je kastelologie, je vynikajícím znalcem hradů, zámků a tvrzí na českomoravském pomezí. Mezi jeho větší historické práce patří Dějiny východních Čech v pravěku a středověku (do roku 1526, vedoucí autorského kolektivu ), dále tituly Neznámé zámky Moravy a Slezska, Zaniklé hrady, zámky a tvrze Moravy a Slezska (s Miroslavem Plačkem). |
Ve svých historických pracích se hodně věnujete zkoumání hradů, zámků nebo tvrzí. Které z těchto budov jsou pro vás nejatraktivnější?
Nejzajímavější jsou místa zaniklých tvrzí - tvrziště, která se musí hledat a při lokalizaci je možné přinášet nové poznatky. Ovšem zkoumání není možné jen podle písemných pramenů. Vyžaduje spolupráci s archeology. Moje poslední knížka „Neznámé zámky Moravy a Slezska“ mě přivedla k ne příliš známým stavbám. Například v obci Střítež u Frýdku-Místku mi starosta tvrdil, že tam žádný zámek není, druhý den mi volal, že se mýlil.
Co je specifické pro Pardubicko?
Pardubicko má jednu zvláštnost, a to je obrovské množství tvrzí dnes už zcela zaniklých a paradoxně se o nich ví díky stavbě železnice Olomouc-Praha. Několik Pernerových inženýrů mělo zájem o historické památky, které tehdy v první polovině 19. století ještě existovaly a oni posílali informace dalším badatelům, tím se údaje o dnes zcela zaniklých objektech zachovaly.
Na který svůj historický objev jste hrdý?
Například v Nekoři u Pastvinské přehrady se hovořilo o zaniklé tvrzi, nikdo o ní nic bližšího nevěděl. To místo se nazývá Vejrov. Mně o něm pověděl agronom JZD Nekoř během brigády se studenty, nedalo mi to, hledal jsem a našel zajímavou informaci svědčící o tom, že tento hrádek měl hrát ve 13. století významnější úlohu v kolonizaci kraje na Divoké Orlici, kterou později převzal hrad Žampach.
Co je vaší hlavní specializací?
Na univerzitě jsem měl specializaci raný a vrcholný středověk zhruba do husitství a starší slovenské dějiny, které dodnes přednáším na královéhradecké univerzitě. A pak kastelologie, což je nově zavedený termín pro nauky o hradech. Dnes už je chápán obecněji jako nauka o šlechtických sídlech. Rovněž tuto disciplínu dodnes přednáším.
Změnil se zásadněji pohled na tyto starší dějiny od dob vašich studií?
Kdysi byl úkol nezabývat se sídly feudálních vykořisťovatelů, ale hlavně řešit otázky třídních bojů a dělnického hnutí. Vzhledem k této situaci v kastelologii po skončení studia jsem přesedlal na oblast raně středověkých dějin území dnešního Slovenska, což mě zajímalo, i rigorózní práci jsem psal o nejstarších dějinách Slovenska. Dnes se k ní vracím, snažím se ji doplnit a přizpůsobit dnešním novým poznatkům, znalostem a rozšířeným možnostem přístupu k pramenům.
Myslíte si, že nás čeká na tomto území ještě nějaký velký objev, nutící historiky přehodnotit svůj pohled na dějiny?
Kromě snad zbytků nějaké zaniklé osady není už naděje, že by se tu něco velkého našlo. V Ústí například stojí kostel na místě dřevěného kostela, který byl zbořen bez jakékoli dokumentace a nic se o něm neví. Nyní se dělají při revitalizaci starého hřbitova a vytváření městského parku v těchto místech archeologické výzkumy a byl by význačný objev, kdyby se podařilo odkrýt alespoň část základů onoho zmizelého dřevěného kostela.
Která témata nejvíc zajímají dnešní vysokoškoláky, adepty na budoucí historiky?
U nich je problém, protože hodně studentů si vybírá obor podle toho, kde není matematika. Těm jde o to, hlavně získat diplom. U těch s hlubším zájmem o historii je pak problém, že většinou neznají latinu a němčinu a obávají se i čtení středověkých rukopisů, a tak když si vybírají témata k seminárním bakalářským či magisterským pracím, tak raději si vzhledem k jazykové a paleografické problematice zvolí dějiny nějakého JZD, místního Sokola nebo divadla, kde mají prameny v češtině a navíc ve strojopisu. Z novějších dějin část volí i témata z období holocaustu.
Stará latinská moudrost praví, že historie je učitelkou života. Co naučila vás?
Naučila mne, že je potřeba se velmi kriticky dívat na historickou regionální literaturu, nelze věřit všemu, co se v různých publikacích objevilo, že je nutné přistupovat ke všemu kriticky. Což se týká například tématu hradeb v Ústí nad Orlicí. Když si dnes někdo přečte na tabulce název Hradební ulice, je to pro něj doklad, že Ústí mělo hradby, přitom tento název je výmysl několika místních nadšenců pro historii města z doby první republiky.
Řada měst a obcí dokázala po roce 1989 vydat či aspoň přispět na vydání historických monografií o svých dějinách. Nemrzí vás, že Ústí takovou publikaci nemá?
Sám jsem před časem zpracoval dějiny Ústí nad Orlicí do roku 1500, počítal jsem, že bych je pro tuto knížku ještě rozšířil, ale redakci bych si vzal maximálně do roku 1648. Velkým problémem konkrétně pro dějiny Ústí zůstává přístupnost k archiváliím města od 16. století. Dalším obecnějším problémem v takových monografiích jsou dějiny 20. století, zvláště jejich druhé poloviny, jejichž zpracování může mezi čtenáři vyvolávat i negativní reakce. Já studentům říkám: Uvědomte si, že když napíšete o nějakém šlechtici, že byl bezcharakterní nebo ho označíte nějakým zvířecím jménem, tak vás maximálně přijde ve snu postrašit, ale když to napíšete o někom z moderních dějin, tak máte na krku soudní proces.
Pokud někdo nemá paměť na jména a letopočty, co alespoň nejdůležitějšího by si měl vzít do života z doby středověku?
Že se přes všechny zmatky spojené se stěhováním národů podařilo v této době vytvořit českou státní identitu. Vznikl český stát, který se udržel až do Bílé hory, ale jeho určitá forma existovala i pod vládou rakouských Habsburků, aby našla v roce 1918 novou moderní identitu ve formě Československa a od roku 1993 v podobě České republiky.
Současné desetiletí bude po pár staletích charakterizováno v historických knihách třeba jen jedním odstavcem. Co v něm asi bude?
Lidé měli svobodu, mohli cestovat, u piva říkat otevřeně, co si myslí o prezidentovi i dalších politicích bez obav, že za vyslovený názor budou pronásledováni. A že tu vznikly velké sociální rozdíly, všechno bylo podřízeno heslu, že o peníze jde až na prvním místě, určité revoluční ideály ustoupily do pozadí. Měli jsme možnosti - navázat na Masarykovu první republiku, nebo na rok 1968, ale bohužel se tu objevují i antidemokratické tradice pomnichovské druhé republiky, projevující se i snahami o revizi obrazu Mnichova, druhé světové války i fašistické okupace. A politika Evropské unie, hlásící se k jistě chvályhodné krásné myšlence spolupráce evropských států a vyloučení válečných konfliktů z této části světa, je zase znehodnocována přílišným byrokratismem této instituce - například omezení výroby cukru v naší republice, zákaz používat názvu tuzemský rum, jíst jen okurky předepsaného tvaru, svítit jen určitým typem žárovek. A to vytváří zase předpoklady k určité „idealizaci“ období sovětské okupace a doby normalizace tvrzením, že takováto nesmyslná opatření po nás tehdejší RVHP nikdy nechtěla. V každém případě v budoucnosti objektivní historické hodnocení této doby bude velmi složit
Někteří lidé mají obavy, zda budou mít Češi třeba za dvě stě let na tomto území hlavní slovo. Co vy na to?
Přijímat všechny, kterým hrozí pronásledování za politické názory, je krásný ideál, ovšem dnes se to zvrhlo i v ekonomickou migraci a bohužel i v to, co se táhne od středověku, což je zápas mezi křesťanstvím a islámem. Kdykoli Evropa zasáhla v asijské oblasti, poprvé pod krásným ideálem navrácením Božího hrobu v Jeruzalémě do rukou křesťanů křížovými výpravami, které se nakonec změnily ve vyvražďování místního obyvatelstva, vyvolávalo v muslimském asijském světě nenávist vůči i Evropě. Myšlenku pomsty „nevěřícím“, to je křesťanům, převzali později Turci a výsledkem bylo to, že ovládli do 17. století jihovýchodní Evropu a jedním z pohraničních míst této říše se staly jihoslovenské Nové Zámky. I v dnešním světě došlo k nepromyšleným zásahům ze strany „západního světa“ do života některých asijských a afrických zemí pod heslem rozšíření demokracie a ze strany tohoto světa přišla odpověď - ne však otevřený boj v podobě středověkých vojenských pozemních a námořních útoků , ale mnohem nebezpečnější skrytý terorismus ohrožující nečekaně mnohá místa západního světa. Ale věřím, že i v této složité době obhájí Češi svoji identitu a svůj domov, stejně jako se jim to podařilo i v jiných rovněž velmi složitých obdobích jejich středověkého vývoje.
